Obcování se smrtí 103
míná. „Chceš se toho zbavit?“ Awa přikývla, oči pořád pevně zavřené. Oba věděli, co se za nimi skrývá, ale ona mu to nechtěla ukázat. „No dobrá, jestli jsi dost velká na to, aby sis s nimi užívala, máš načase se to naučit i léčit.“ Ta slova jako by v ní prolomila hráz a po tváři se jí rozlily horké slzy. Nekromant ji popadl za zápěstí a zvedl ji. Pokusila se mu vykroutit, ale svíral ji pevně. „Když to uděláš sama, nebudeš za mnou muset příště chodit, a to mi věř, že nějaké příště zase bude. Ale jeden by si tu lásku vůbec neužil, kdyby byla vždycky bezpečná, co?“ Awa ochabla a nechala ho, aby jí zavedl ruku mezi nohy. „Přikryj si ji rukou,“ nařídil jí. Přitiskla dlaň i prsty na svůj pahorek a mezi drsnou dlaní a bolavou kůží zůstala jen vrstva špinavé látky. „A teď najdi toho vetřelce. Tepe tam, ničí tě, množí se v tom teplém krbu, který jsi pro něj postavila z hlíny hrobu. Cizí duch, jak bys řekla ty.“ Awa prudce vydechla: ten pocit byl náhle jasný a nezaměnitelný, jako křik luňáka nad tichými štíty hor. Nějaký duch do ní pronikl a bujel na tom nejcitlivějším místě, živil se jejím teplem a vlhkem a stále sílil. Nekromant ještě něco vykládal, ale ona už ho neposlouchala a s odhodlaným výrazem se soustředila na toho ducha. Hned na začátku ji nekromant naučil, jak přimět vlastního ducha, aby se sevřel kolem jiného jako hladová ústa a přehryzl jeho spojení s tělem. Právě takhle zabil Omorosu pouhým dotekem, právě tak bylo možné zabít cokoliv nebo kohokoliv, kdo se proti takovému útoku nechránil. Stačilo se oběti jen dotknout, a tenhle odporný černý pasažér se Awy dotýkal víc než dost. Ani si nevzpomněla, jak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201673
104 Jesse Bullington
sama sobě slíbila, že tuhle ohavnou metodu nikdy nepoužije. A i kdyby si to uvědomila, za těchto okolností přece měla nárok udělat výjimku. Její duch se stáhl kolem nezvaného hosta a horkost se sykotem slábla jako žhavý uhlík hozený do sněhu, bolest mizela spolu s útočníkem, a než jí oschly slzy, byl cizí duch pryč a s ním i všechno nepohodlí až na mírně štípavý pocit z Giselina doteku. „No?“ zašeptal nekromant, když zhluboka vydechla, a pustil ji. „Moje umění není tak úplně k ničemu, což?“ „Co to bylo?“ Awa potřásla hlavou, seskočila ze stolu a vjela do ní nová svěžest. „Ten duch, co ve mně strašil, jak se tam…“ „Strašil v tobě?“ zařičel stařec smíchy. „Pro všechno na světě, Awo, nikdo ti v pipce nestrašil, chytila jsi hnilobu a já si dokážu domyslet kde!“ On to ví, uvědomila si. Konečně jí došly všechny ty jeho narážky. Awa už kráčela dveřím, ale pak se zarazila. Zvědavost v ní na okamžik přehlušila nenávist vůči němu i jeho smějící se souložnici. „A byl to duch! Cítila jsem ho! Ale byl úplně jiný než všichni ostatní. Maličký, a kdybych ho nehledala, úplně neviditelný, a neměl žádné tělo.“ „Možná neměl tělo, které můžeme vidět,“ nadhodil nekromant a znovu se usadil v křesle. „Nevykládáš mi pořád, jak má úplně všechno ducha? No a tady máš důkaz. Když se rána zkazí a začne hnisat, není to proto, že by maso odumřelo. Naopak, znamená to, že se v ráně usadil nový život. Nemoci, které lidé přičítají nerovnováze tělesných šťáv, jsou ve skutečnosti stvoření, jež nevidíme, bytosti s duchem, ale bez těla. Černá smrt, která je už sto padesát let pohřbená, to nebyl Boží hněv – to se rozmno-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201673
Obcování se smrtí 105
žily bytosti, o nichž lidé nemají tušení, nemyslící, ale o to nebezpečnější. Někteří tvrdí, že je stvořili démoni, jiní zase, že to jsou démoni, a někdo říká ještě podivnější věci. Osobně si myslím, že v tom mají prsty ti namyšlení parchanti ve Schwarzwaldu – takový pěkný dáreček pro nás, kdo je urážíme už jen tím, že jsme.“ „Duchové bez těla…“ opakovala po něm Awa a uvažovala nad jeho další zmínkou o jakýchsi lidech ze Schwarz waldu. Kdykoli se nekromant rozčílil, obyčejně na ně utrousil nějakou narážku. Vzhledem k tomu, že germánské jazyky byly na hoře nedostatkovým zbožím, Awa netušila přesně, o čem mluví, ale z jeho poznámek usuzovala, že se jedná o nějakou školu, kde jsou samí zloději a podvodníci. „Pochopitelně je víc těch, kteří nám prospívají, než těch škodlivých, proto je třeba být opatrný a vyhánět jen ty, co působí potíže. Jeden můj spoluučeň byl úplně posedlý myšlenkou, že musí ze svého těla vyhnat všechny parazitické bytosti. Odstranil si ze střev jakési prospěšné duchy, a než bys řekla švec, nemohl najednou pořádně strávit žádnou potravu. Stejně se ale nedokázal zbavit všech těch maličkých duchů, kteří se v něm hemžili, a nakonec z toho zešílel a oběsil se. Můžeme si namlouvat, že jsme pány svého těla, ale ve skutečnosti jsme prolezlí všemožnými mory a další havětí a nejlepší je si jich vůbec nevšímat, dokud nezačnou vyvádět jako ten, cos ho chytila mezi nohama. Dej na mě – nemyslící duchové jsou mnohem nebezpečnější než ti s vědomím, hlavně proto, že s nimi nemůžeš vyjednávat.“ „Chápu,“ přikývla Awa, dychtivá vrátit se k Omorose, zvlášť když na téma jejího milostného života zjevně ne-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201673