Ú T Ě K: N A S A M É H R A N I C I – D Í L P RV N Í
Zaťukal jsem a otevřel. Julka s Jožkou uklízeli naprosto rozmlácené zbytky nábytku a kaši z knížek. Hoffmanovi byli vedle. Neleželi, jak jsem si myslel, ale vyplašeně seděli a dívali se kamsi do prázdna. Nějak jsem se jich potřeboval dotknout, tak jsem tak zmateně přišel a oba chytl zezadu kolem ramen a poplácal. Otočili se a nic neříkali, pan Hoffman ani nevypadal příliš zničeně. Snad zamyšleně. Nepřítomně pokýval hlavou a já šel ven. Pak jsem se vrátil a pil tu nepříjemnou věc na zahřátí. Netrvalo dlouho a všechny pravdy, výčitky a smutky se mi pomotaly a já usnul dole na peci.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201671
Kapitola 13
Kolem Vánoc Ráno bylo těžké. Probuzení přišlo jako šok. Teprve později mi začalo docházet, proč a čeho bych se měl bát. Všechno se mi to vybavilo během pár vteřin. Zkoušel jsem prsty na nohou a šlo s nimi hýbat. Jediné, co mě bolelo, byla hlava. A pak jedno místo na vnitřní straně stehna. Nahmatal jsem si to, ale nic jsem necítil. Rychle jsem si sundal kalhoty a sáhl na stehno znovu. Nebylo vůbec nic cítit. Vzal jsem si mast na stole a horečně promazával. Ani po deseti minutách se nic nezměnilo. Lehl jsem si na záda a přemýšlel, co to může znamenat. Pak jsem si vzpomněl na všechny detaily včerejšího večera. Leželi mi v hlavě Hoffmanovi, ale zároveň jsem pociťoval úlevu, že někdo nehledal právě mě. Jakmile vstal kovář, hned jsem se jako malé dítě přiběhl zeptat, co znamená ta necitlivost ve stehnu. Prohlédl to a povídá, že je to asi omrzlina, ale že kromě necitlivosti by s tím nemělo nic být. Pak jsme se teprve rozpovídali o včerejšku. Kovář na tom byl možná hůře než já. Pořád znovu a znovu opakoval, jak se vydal k sousedům, protože slyšel křik, ale jak ho milicionáři zahnali domů a on jen poslouchal a poslouchal, ale měl strach jít znovu ven. Snažil jsem se ho utěšit, ale nemyslím, že by mě vnímal. Julka vstala za pár minut. Byla bledá a bez čepce. Měla kruhy pod očima a vypadala opravdu špatně. Měl jsem obavu, že jí něco je. Sedla si, řekla, že udělá snídani, ale přitom jen seděla. Nakonec se rozplakala. Karel ji uklidňoval a já jsem vyšel nahoru do pokoje se umýt a převléci. Když jsem došel dolů, seděli všichni u snídaně a mechanicky jedli. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201671
Ú T Ě K: N A S A M É H R A N I C I – D Í L P RV N Í
Posadil jsem se na své místo, uřízl si chléb a povídám: „Příští týden odjedu. Je to jen otázka času. Nemá to smysl. Příště pojedou pro mě.“ Všichni se zarazili a já nevydržel jejich pohledy. Otočil jsem se, sebral krajíc a hrneček mléka a na odchodu jen řekl: „Nikdo mi nic neodpovídejte, to je moje rozhodnutí.“ A šel jsem nahoru, jedl a díval se z okna. . . . Seděl jsem takto skoro celý den. Chvíli jsem také spal, pak si zkoušel rozetřít bílý flek na stehně. A pak jsem zase spal. Večer jsem měl velký hlad, a tak jsem sešel dolů. Byl tam jen kovář a paní. Kluci byli podle bušení někde v dílně. Usmíval jsem se na ně a říkal jim, ať se na mě nezlobí. Kovář se napřímil a řekl: „Máme o tebe starost.“ Pak už jen mlčel. Nevěděl jsem co říkat, tak jsem jen nesměle navrhl: „Můžeme to všechno zítra probrat.“ Kovář jen pokýval hlavou a Julka mi donesla večeři. . . . Ráno nesněžilo. Bylo tepleji a trochu kalněji. Po snídani jsme šli s kovářem do dílny. Hned, jakmile jsme vešli, jsem věděl, že pro mne má nějakou zprávu: „Hoffmanových syn byl obyčejný překupník. Starý pán mi to řekl. Byl z toho v šoku. Nejdříve se domníval, že si to milice vymýšlí, aby z něj něco dostali, ale brzy poznal, že mají bohužel pravdu. On si totiž zjevně podplatil i je, nebo někoho vlivného, a tak šli najisto a mysleli, že u rodičů bude mít skrýš. Byli strašlivě vzteklí, že toho objevili tak málo. Vlastně… pro ně to bylo asi málo.“ Rozdělával oheň a postupně se mě ptal, kam bych chtěl, co bych chtěl dělat, jaké mám plány… Bál se, abych se nechtěl hned rozběhnout a někam jít pátrat nebo se mstít. Pokoušel se mi vysvětlit, že někdo sem pohár dovezl, prodal a někdo jiný koupil. Vypátrat ten řetěz nemusí být složité. Bylo to hloupé, ale vlastně jsem mu ani neuměl odpovědět. Pak jsem navrhl, že půjdu odklidit sníh a nanosit vodu na mytí do ohřívače. Dělával jsem to strašně nerad a on to musel tušit. Jen se usmál a pokýval hlavou. . . . Seděl jsem většinu dne na lavičce v kovárně a dívali se oknem ven. Sníh samozřejmě zábl a omrzlina mě svědila. Odpoledne jsem se stavil u Hoffmanových. Seděli jsme u kamen. V policích už bylo zase leccos na místě, 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201671