„Kdepak je tvůj pes? Jak dlouho už ho máš?“ „Mám ho už sedm let, a teď je doma a poslušně na mě čeká,“ odpověděla a začala o něm vypravovat. Ostatně psa měla v Apricale vždycky, všichni byli skoro jako děti. Zajel na parkoviště u hřbitova, a ona ztichla. Počkala, až vypne motor, pak vystoupila. S pohledem upřeným na první domy se usmála a řekla, že Apricale se stalo jejím novým domovem. Ví, že mnozí lidé, kteří se sem přistěhují, se slovu domov vyhýbají, ale přesto je Apricale pro každého z nich novým domovem. Přede dveřmi jeho bytu ještě jednou poděkovala a ujistila ho, že může kdykoliv zavolat, kdyby něco potřeboval. Uložil si její telefonní číslo a zeptal se, jestli by nechtěla k němu na kávu. „Ale bohužel jsem zapomněl koupit mléko.“ „Někdy jindy, musím domů. Ale uvidíme se ještě později.“ Šel do koupelny a osprchoval se, pak si udělal něco malého k jídlu. Sotva se však posadil ke stolu, zazvonil zvonek. „Náhodou jsem měla dvě,“ řekla Frauke a podala mu mléko. Zasmál se a poděkoval, zavřel dveře a s úsměvem zavrtěl hlavou. Pak zaslechl, jak někoho italsky pozdravila. „Taky jdeš do divadla?“ zeptala se a zněla přitom velmi měkce. „Ano,“ odpovědělo dítě, pak se slova chopila jedna paní, která měla silný přízvuk, říkala, že ta malá se šíleně těší. Všechny děti se těšily, už na ulici slyšel jejich hlasy. A když přišel nahoru k malému náměstí před kostelem, mohl je i vidět. Většina z nich seděla vedle dospělých, byly to jak děti místních, tak turistů, obsadily všechny židle. Někteří dospělí stáli, i oni přihlíželi muži, který bez jeviště, se zcela prostými loutkami předváděl příběh, který poutal a bavil. Přímo nadšené byly děti z loutek, dokonce i u těch cizích se zdálo, že rozumí, jásaly a tleskaly. Také dospělí tleskali, mladí i staří, ale jejich hlasy byly tlumené. Smích Urse a Friedricha, kteří stáli u zdi domu se svými manželkami, bylo sotva slyšet. Frauke stála samotná, tiše se usmívala, obklopena diváky. Fabian se 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201667
nepozorovaně otočil a opustil hlavní náměstí. Šel k autobusové zastávce, potom podél silnice k cestě, která vedla dolů do hloubi údolí. Ponořil se mezi planě rostoucí keře a stromy, cesta se stávala ještě užší, a brzy leželo Apricale vysoko nad ním, hřebeny kopců už nebylo vidět. Ochutnával velké ostružiny a zastavil se u ruiny domu, která zarostlá listy působila téměř strašidelně. Šum potoka bylo již zřetelně slyšet, když se přiblížil k prastarému mostu; druhá ruina stála ukrytá v zeleni, křoviny nabraly na hustotě. Ve stínu korun stromů se objevil třpyt čiré vody, a on zahlédl starý německý manželský pár, který bydlel v jeho bytě v Apricale. Muž držel ženu kolem ramen, seděli na kameni zády k mostu, nohy holé a ponořené do vody. Pomalu sestoupil k mostu a rychle přešel potok. Za prvními stromy se ještě jednou na pár podíval a viděl, jak žena pohladila muže po zádech, něžně se na něj usmála.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201667
6 Když vstoupil do bytu ve Vallecrosii, uviděl stát na malém stolku láhev vína. Vedle ní ležel lístek, na kterém mu švýcarský manželský pár děkoval za byt. Podepsána byla také jejich malá dcera, dokonce k tomu přikreslila usměvavé sluníčko. Otevřel okna a šel na terasu. Stůl a židle stály v rohu, jako by se jich nikdo nikdy nedotkl, podlaha byla umytá. Vtom zaslechl hluk. Naklonil se přes zábradlí a uviděl Florianu, která postavila na podlahu koš s prádlem. Měla na sobě jen spodní prádlo, úzce střižené a pěkně žluté, vlasy měla zběžně svázané dozadu. „Jak se ti daří?“ zeptal se, když si ho všimla. „Daří se mi výborně, od zítra mám totiž dovolenou. Dneska ale ještě musím do obchodu.“ „Kdepak pracuješ?“ zajímalo ho, a ona řekla jméno firmy, kterou neznal. „To je jeden malý obchod s oblečením v nové Vallecrosii.“ „Tam bych se měl někdy zastavit, třeba najdu něco pěkného na sebe.“ „S kým to tam mluvíš?“ zeptala se z bytu její babička, a v dalším okamžiku se už objevila na terase. „Dobrý den,“ pozdravil Fabian. Překvapeně se na něj podívala a usmála se. „Dobrý den. Dlouho jsme se neviděli.“ „Dlouho jste se neviděli?“ řekla babičce udiveně Floriana. „Proboha, vždyť ty na sobě nic nemáš!“ zvolala babička a spráskla ruce. „Jdi si rychle něco obléct!“ „Zrovna jsem chtěla jít,“ řekla Floriana a podívala se na Fabiana. „Takže když budeš potřebovat něco pěkného na sebe, tak zavolej nebo se jednoduše zastav.“ „Ano, zastavím se.“ „Za mého mládí by se žádná ženská takhle neukázala!“ zavolala za ní babička, pak se podívala na Fabiana. „Musím pokračovat,“ řekl a chtěl se rozloučit. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201667