Kousl jsem se do jazyka. Patří mi to, nemám klást hloupé otázky. Naše chápání pojmů „náš“, „cizí“, „slušný“ nebo „neslušný“ se zjevně neshodovalo. Samozřejmě tenhle soud, v podstatě pře mezi dvěma částmi rozštěpivší se KSSS o bývalý majetek, byl ubohou parodií na mou myšlenku „historického Norimberku“ a moje účast na něm musela vypadat trapně. Samotný nápad soudně projednat takovou záležitost před ústavním, a nikoli trestním soudem byl od samého počátku kompromisem, který účastníkům procesu svazoval ruce. Všichni včetně prezidenta Ruska dokonale chápali, že zakázat KSSS je nutné především proto, že je to organizace zločinná, a ne proto, že její činnost údajně byla v rozporu s ústavou, kterou sestavila ona sama. Dokázat něco takového striktně právními prostředky bylo stejně nemožné jako určit, co je prvotní, zda slepice nebo vejce. Navíc už bylo třeba do oné ústavy zavést několik stovek dodatků, a to právě proto, že byla vytvořena tak, aby vyhovovala komunistům. Bylo třeba se ptát, se kterou ústavou byla činnost KSSS v rozporu – s tou původní, bez dodatků, nebo s tou nyní platnou, s dodatky, které tuto činnost učinily neústavní? Tisk i veřejnost pochopitelně tento fígl zaznamenaly, protože ruští lidé jsou snad pasivní, nedbalí a ví čert co ještě, ale pitomci to nejsou. Noviny předstíraly nepochopení, proč se nepoužije mezinárodní zákonodárství, které by zcela stačilo. Existuje Londýnská dohoda o soudním stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců ze zemí Osy z 8. srpna 1945, rozsudek mezinárodního norimberského vojenského tribunálu z 1. října 1946 a rezoluce Valného shromáždění OSN z 11. prosince 1946 o uznání zásad obsažených ve statutu a rozsudku norimberského tribunálu jako platných norem mezinárodního práva. „Je tu mezinárodní konvence O nepoužitelnosti institutu promlčení u válečných zločinů a zločinů proti lidskosti,“ psaly například noviny Večerňaja Moskva. „První normy obsažené v uvedených zdrojích byly použity vůči německému nacionálnímu socialismu, ale byl by omyl domnívat se, že by se situace, jež se vyvinula na území bývalého SSSR, něčím závažně lišila od té, která je zhodnocena v rozsudku mezinárodního tribunálu v roce 1946. Oba státy, Německo / 99 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201665
i Sovětský svaz, byly, jak se ukázalo, spoluúčastníky přepadení Polska v roce 1939. Nato, naplňuje tajné smlouvy s politickým vedením Německa, provedl sovětský komunálsocialismus přepadení Finska, anektoval Litvu, Lotyšsko a Estonsko a část území Rumunska. A likvidace tisíců polských vojáků, zajatých během agrese proti Polsku, cožpak to není svým cynismem a nelidskostí nevídaný válečný zločin? Zločinná organizace, která vykonávala v SSSR státní moc, pro sebe nevyvodila důsledky ze závěrů norimberského procesu, kde se na lavici obžalovaných vzhledem ke vzniklé historické realitě ocitla jen NSDAP. Vzpomeňte na rok 1950 a spoluúčast na rozpoutání války na Korejském poloostrově… na rok 1956 a ozbrojený zásah do vnitřních záležitostí Maďarska… na rok 1968 a analogický zásah do vnitřních záležitostí Československa a v roce 1979 rozpoutání války v Afghánistánu.“ Zdálo by se, že nic nemůže být prostšího, přesvědčivějšího a logičtějšího. Jenomže bývalí komunisté se k takovému kroku neodhodlali a ani odhodlat nemohli. Ani Jelcin, ani lidé kolem něho si nepřáli ocitnout se v řadách kompliců zločinů proti lidskosti. Místo toho si museli vymyslet neohrabaný a zapeklitý vtip – dokazovat, že KSSS „se postavila na místo státu“, a proto také je neústavní. Chraň Bůh, ne zločinná! Soud co nejpřísněji zakazoval užívat takového výrazu, byl to přece ústavní soud, nikoli kompetentní vyšetřovatel trestného činu. Zástupci KSSS samozřejmě zplna využívali slabost tohoto stanoviska. V den zahájení procesu mu list Pravda věnoval celou první stránku, když uvedl výroky příslušníků prezidentského týmu, které pronesli v době, kdy byli stranickými funkcionáři, a pro srovnání jejich současná vyjádření, a to vše pod palcovým titulkem: „PÁNOVÉ! KDY JSTE ŘÍKALI PRAVDU? VČERA, NEBO DNES?“ Stejná byla i většina svědků ze strany prezidenta – jeden vedle druhého bývalí členové strany a někteří i straničtí vůdcové. Proto si příznivci KSSS zvolili, jak se jim zdálo, nápaditou taktiku, když doslova všem kladli stejnou otázku: „Domníváte se, že všichni členové strany nesou odpovědnost za její činnost?“ / 100 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201665
A co měli odpovědět bývalí straníci? Dělit se o odpovědnost se svou někdejší stranou nechtěl nikdo. „Aha!“ triumfovali KSSesáci. „Ale strana, to je především 18 milionů jejích členů, ne hrstka vedoucích činitelů.“ A vítězoslavně vytahovali své svědky, provinciální straníky, kteří pod přísahou (a naprosto upřímně) soud ujišťovali, že se žádné protiústavní činnosti neúčastnili. Členové KSSS ve Vologodské oblasti se přece nezabývali ani mezinárodním terorismem, ani agresí proti sousedním zemím, a dokonce ani pronásledováním disidentů. Zabývali se sklizněmi a plněním pětiletých plánů. A navíc – od toho také jsou dialektici – představitelé KSSS dokazovali, že se strana naprosto proměnila po příslušném sjezdu, plénu nebo usnesení, kterým byla odsouzena předešlá činnost. Žádnou odpovědnost za minulost tudíž nést nemůže. Dobrá, za Stalina zavraždili několik desítek milionů, to byl hřích, ale vždyť XX. sjezd tuto praktiku odsoudil. Také Chruščov i Brežněv svého času leccos zpackali, ovšem i oni byli přece později odsouzeni. Poslední všemožné „praktiky“ odsoudili až v jedenadevadesátém a jako by se znovu narodili. Teď už jen žít a konat – jenomže místo toho byli pro nic za nic zakázáni… Řeklo by se, že je to argument naprosto ubohý, ale ani na něj nenalézala „prezidentská strana“ náležitou odpověď. Vždyť i oni, vychovaní v duchu dialektického materialismu, se teď domnívali, že když před pouhým rokem či dvěma vystoupili ze strany a odsoudili ji, nenesou už za věci minulé žádnou odpovědnost. A to natolik, že se nyní pokládali za oprávněné soudit a obviňovat své méně předvídavé kolegy. Není nic divného, že tolik potřebovali, abych se účastnil já a další dva nebo tři svědci z řad disidentů, protože alespoň nás nesvazovala stranická dialektika a mohli jsme v odpovědích na otázky povídat to, co nikdo z nich říci nemohl. Navíc i samotná naše přítomnost dodávala dění alespoň jakýsi smysl. To jestliže ne chápali, pak alespoň pociťovali všichni, dokonce i soudci a KSSesáci, kteří nás oslovovali neobyčejně uctivě. To zase rozčilovalo leckoho v prezidentském týmu, i když jeho příslušníci si sotva uvědomovali důvod pocitu znepokojení, který se v nich rodil. Jeden beze vší souvislosti s předchozím / 101 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201665