NEZNÁMÁ VÁŠEŇ -3Skoro přesně po měsíci jsme se viděli. Dneska je 11. března, Anděly. To je správné jméno. Andělská hudba. Za chvíli bude půlnoc a já to chci jen krátce zapsat, dokud si přesně pamatuju, jak to bylo. Robert volal v pondělí, že ve středu má něco dopoledne v Pardubicích, a jestli bych si tedy na odpoledne a večer udělala čas. Prý pojede autem a můžeme jet na výlet, ať si něco vymyslím. Ve středu bylo krásně už od rána. Skoro jako na jaře. Přijel pro mě ke koleji a hned mě překvapil. Sotva jsem si k němu přisedla do auta, zatvářil se slavnostně. — Minule jsem úplně zapomněl na tvůj svátek, Veroniko. Načež sáhl na zadní sedadlo a podal mi pět karafiátů a k tomu pěknou, štíhlou keramickou vázičku. — Takže zpětně, ale o to víc gratuluju. Podal mi kytku a vázu a já se určitě pořádně začervenala. Chvilinku jsme na sebe koukali a pak se ke mně nahnul a plaše, ale pevně, silně mě políbil. Nejraději bych se s ním líbala dál, ale Robert se rychle odtáhl a nastartoval. Má pohodlné auto, jezdí rychle a při jízdě často nadával na semafory i na jiné řidiče, to než jsme vyjeli z Hradce. — Kam jedeme? zeptala jsem se, když už jsme vyjížděli směrem na Jaroměř. Rozesmál se. — Právě jsem se chtěl zeptat já tebe, kam jedeme? Já zatím jedu na druhou stranu od Prahy. Taky jsem se smála. — Jeď tedy stále dál a někam dojedeme. Třeba do Kuksu, to je tímhle směrem. — Fajn. Třeba do Kuksu. Seděla jsem vedle něho a celou dobu jsem mluvila. Byla to má obrana. Nejraději bych položila svou dlaň na stehno jeho pravé nohy, která se zvedala a klesala podle toho, jak přidával plyn a brzdil. Říkám mu, kdy jezdím do Prahy. Když potřebuju vyměnit oblečení nebo abych se jen ukázala. Robert mi odpovídá: — My zase o víkendech většinou jezdíme ven. Ale v týdnu je to lepší. O tom mluvíme, a o tom, co mi vadí, co mám ráda.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201660
— Mám ráda melouny, zmrzlinu, básně, překvapení. — Překvapení? směje se Robert. Ano, myslím na naše první setkání a oba to víme. Robert má rád melouny, zmrzlinu a překvapení. — A co básně, ptám se teď s úsměvem já. — Pouze v hmotné podobě. Ano, myslí mě. A skoro jsem se ho dotkla. Když dojíždíme ke Kuksu, povídám tiše. — Jsem tu podruhé, ale je to jako poprvé. — To já už tu byl vícekrát, ale je to taky jako poprvé. A to už je moc. To už si ani nejsem jistá, zdali to bral jako já. Co bylo dál? Počasí nám přálo, stále bylo pěkně, teplo, slunce svítilo. Procházeli jsme se kolem alegorických soch a Robert mi o nich povídal. Je tam i pokušení. Vlastně bych měla napsat Pokušení. Anebo Pokušení!!! Občas mě Robert podržel za rameno či za loket, to když mi chtěl něco zajímavého ukázat anebo když jsme se šplhali po stráni k bývalému Špitálu. Zase tak moc společného jsme ještě neprožili, takže trochu mluvíme dokola. Ale o mém otci se Robertovi asi mluvit moc nechce. — Tvýho tátu obdivuju, řekl bez souvislosti. — To jsme dva. Já ho taky obdivuju. Tím jsme jedno téma vyčerpali. Víc ho zajímá má matka a taky Karel. — Asi bych to před tvým otcem nevyslovil, ale podle tebe je ten profesor Bedrna slušný chlap. Teď mě napadá jedna důležitá věc. Jestlipak se v osobních zápiscích citují rozhovory? Tedy doslova? Vždyť já neručím za jejich úplnou správnost. Třeba tam bylo jiné slovo, jinak postavená věta. Ale na tom asi nezáleží. Záleží na smyslu vět a stejně, píšu to pro sebe, nanejvýš to někdy půjčím Robertovi. Tam, na cestě od zámku k autu, Robertovi odpovídám. — Je to slušný chlap a docela si spolu rozumíme. Stará se o mě jako o vlastní dceru. — — Takže máš vlastně dva otce… Odmlčel se, a já, až mi to bralo dech, jsem zase tušila, co chtěl dopovědět. Ale zarazil se. Ovšem po nějaké odmlce to dopověděl a já si potvrdila, že jsem se nemýlila.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201660
— Víš, chtěl jsem říct — a já bych ti mohl dělat třetího. Myslím pocitově, tvoje dospívání mělo úplně jiné kulisy než to moje. Některé věci se hrozně mění. Jinak tak starý zase nejsem, to bych tě musel mít v šestnácti. Nu, teoreticky to možné je, ale prakticky je to blbost! Tím pádem ti třetího otce dělat nemůžu. A jinak toho moc nezbývá. Přitáhl mi hlavu a políbil mě do vlasů. Celá jsem se v jeho náruči uvolnila. Stála jsem dlouhou chvíli v jeho objetí úplně nehybná, jen srdce mi tlouklo… Teď jsem přerušila zápis a šla jsem se podívat po jedné knize veršů Františka Halase. Tam někde je báseň, která přesně popisuje naši situaci. Jen stojíme a přitom si jdem uvnitř sebe naproti. Jenže jsem tu knihu nenašla. Asi je v Praze. Od Kuksu to Robert namířil po nějaké postranní silničce, která vedla k blízkému lesu. Na kraji zastavil, a já? Ano, myslela jsem, doufala jsem, chtěla jsem, aby mě tam v autě objal, aby mě líbal a všechno dál. Všechno. Robert mě opravdu objal, líbal mě a dal mi ruce na prsa a prudce oddechoval. Silně jsem se ho držela, měla jsem pocit, že plujeme i s autem, že se něco neuvěřitelného stane. Ale Robert mě najednou jakoby odstrčil a zblízka se na mě upřeně díval. Zhluboka se nadechl a tiše povídá: — Raději ne… A tehdy jsem jasné a nahlas řekla: — Raději ano. Chvíli se ještě upřeně díval, ale potom se mu obličej proměnil, usmál se svým krásným způsobem a s jakousi rozhodností zřetelně pronesl: — Raději ano. Máš pravdu. Ale ne v autě. Něco vymyslíme. A na potvrzení svých slov mě ještě jednou políbil, ale teď jinak, krátce, tvrdě, vášnivě. Pak natočil auto zpátky k Hradci a prudce šlápl na plyn.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201660