jo, gin, ten k hříchu svádí, to já vím, a rozpálí ji, nebude svoje celej den.“ Zdálo se, že ví, co slova znamenají, nebo že to alespoň vědí jeho tělo a hlas. Když dospěl k závěrečným veršům, začal kroutit zadkem a hlas mu ztěžkl trýznivou sexuální touhou. Tod a Homér zatleskali. Adore popadl provázek od plachetnice a oběhl dvorek. Hrál si na remorkér. Několikrát zahoukal, pak odběhl. „Je to ještě dítě,“ řekla paní Loomisová hrdě, „ale má velké nadání.“ Tod a Homér souhlasili. Viděla, že synek už opět zmizel, a rychle se rozloučila. Slyšeli ji, jak volá v křoví za garáží. „Adore, Adore!“ „Zvláštní ženská,“ poznamenal Tod. Homér vzdychl. „Uchytit se u filmu je asi těžké. Ale Faye je hrozně hezká.“ Tod jen kývl. O chvíli později se objevila Faye v nových květovaných šatech a klobouku se širokou střechou, a tentokrát vzdychl pro změnu Tod. Byla více než hezká. Zastavila se na prahu, rozechvělá, a přitom naprosto suverénní, a pohlédla do dvora k oběma mužům. Usmívala se nejasným poloúsměvem prostým jakékoli myšlenky. Všechno na ni bylo orosené a svěží, těkavé a provoněné, jako by se právě narodila. Tod si náhle ostře uvědomoval necitlivost a těžkopádnost svých nohou, uvězněných v mrtvé kůži, a lepkavě nemotorné ruce, svírající hrubý plstěný klobouk. Snažil se ze společné návštěvy kina vykroutit, ale neuspěl. Tušil, že sedět ve tmě vedle ní bude hotový očistec, a nemýlil se. Její absolutní soběstačnost ho dráždila k nesnesení a cítil neodolatelnou touhu prorazit ten hladký, nedotknutelný povrch jediným tvrdým úderem, nebo alespoň obscénním gestem. Začal uvažovat, jestli snad sám netrpí hlubokou, morbidní apatií, kterou tak rád zachycoval, když kreslil druhé. Třeba potřebuje svou citlivost vyprovokovat, a proto pronásleduje Faye.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201655
Odešel rychle a bez rozloučení. Umínil si, že za ní přestane běhat. Rozhodnutí to bylo snadné, horší bylo je dodržet. Aby to dokázal, uchýlil se k jednomu z nejstarších triků z pestré palety intelektuála. Už ses jí nakreslil dost, řekl si. Sklapl desky, v nichž měl Fayiny skici, převázal je provázkem a zamkl do kufru. Byl to dětinský trik, ale zabral. Tod se Faye dokázal vyhýbat několik měsíců. Během té doby podnikal se skicářem a tužkou v ruce nepřetržitý lov na jiné modely. Večery trávil u různých hollywoodských sekt a kreslil věřící. Navštívil „Fyzickou církev Kristovu“, kde bylo svatosti dosahováno neustálým cvičením s činkami a posilovacími pery, „Neviditelnou církev“, kde se věštila budoucnost a mrtví nacházeli ztracené předměty, „Svatostánek Třetího příchodu“, kde žena v mužských šatech vyzývala ke „křížové výpravě proti soli“, a „Moderní chrám“, pod jehož střechou ze skla a chromu se vyučovalo „mozkové dýchání, tajemství Aztéků“. Když pozoroval tyhle lidi svíjející se na tvrdých kostelních lavicích, napadalo ho, jak dobře by Alessandro Magnasco zdramatizoval protiklad mezi jejich vyčerpanými, slabými těly a divokými, chorobnými myslemi. Nesnažil by se o satiru, jak by to snad udělali Hogarth či Daumier, ale ani by je nelitoval. Maloval by jejich zuřivost s respektem, doceňuje její strašnou, anarchickou sílu a vědom si toho, že ti lidé jsou schopni zničit civilizaci. Jednou v pátek večer vstal ve Svatostánku Třetího příchodu nějaký muž a promluvil. Třebaže se nejspíš jmenoval Thompson nebo Johnson a pocházel ze Sioux City, měl propadlé oči planoucí jako hlavice vyleštěných nýtů, oči, které by mohl mít mnich namalovaný Magnascem. Dorazil nejspíš právě z nějaké pouštní kolonie u Soboba Hot Springs, kde zpytoval duši, živě se pouze ovocem a ořechy. Byl nesmírně rozlícen. Poselství, které městu přinesl, mohl zvěstovat i negramotný poustevník dekadentnímu Římu. Tvořila je šílená spleť životosprávných nařízení, ekonomických pouček a biblických hrozeb. Hřímal, že viděl Tygra hněvu, plížícího se po hradbách citadely, a Šakala žádostivosti, číhajícího v křovinách; spojoval tato znamení s honbou za mrzkým žoldem a požíváním masa.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201655
Tod se jeho bombastickým slovům nesmál. Věděl, že forma není důležitá. Podstatný byl řečníkův mesiášský hněv a citová reakce posluchačů. Vyskočili, začali hrozit pěstmi a vykřikovat. Na oltáři kdosi rozvířil basový buben a brzy celé shromážděni zpívalo Vpřed spějte, vojáci Kristovi.
20 Čas plynul a vztah mezi Faye a Homérem se postupně měnil. Život, který spolu vedli, ji začal nudit, a jak se nuda prohlubovala, Faye začala Homéra trápit. Zpočátku to dělala nevědomky, později ze zlé vůle. Že se blíží konec, to si Homér uvědomil dokonce dřív než ona. Snažil se ho odvrátit tím, že ještě zvýšil svou oddanost a štědrost. Posluhoval Faye do roztrhání těla. Koupil jí plášť z letního hermelínu a světle modrého buicka. Otrockou ponížeností připomínal nemotorného, pokorně se plazícího psa, který od pána stále čeká ránu, dokonce ji i vítá, a tak ji na sebe neomylně přivolává. Jeho štědrost byla nesnesitelná, natolik bezmocná a nesobecká, že si Faye připadala nevděčná a krutá, ať se sebevíc snažila být na něj hodná. Homérovo sebepopření bylo tak naprosté, že je nešlo přehlížet. Musela ho nenávidět. Ničil se, a ačkoli to tak nemyslel, nutil Faye, aby přiznala, že je to její vina. Když se s nimi Tod znovu setkal, stáli na pokraji konečné krize. Jednou pozdě večer, právě když se chystal spát, u něho Homér zaťukal a řekl, že Faye čeká dole v autě, a jestli by s nimi nejel do nočního klubu. Homérovo oblečení bylo prazvláštní. Měl široké modré pláteňáky a přes žlutou sportovní rozhalenku čokoládově hnědé flanelové sako. Jen černoch by se mohl takhle vystrojit a nevypadat směšně – a nikdo neměl s černochy méně společného než Homér.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201655