98
historického vývoje v oblasti vojenství.78 Instituce armády totiž provází lidstvo již po staletí bez ohledu na střídání politických režimů. Vojáci tak představují jednu z nejstarších profesních skupin obyvatelstva, jež je financována ze státních prostředků.79 V novodobých československých dějinách zaujímá vojenské povolání (stejně jako idea branné povinnosti) své specifické místo již od první světové války, v níž Češi poprvé v moderní historii získali vojsko, které podléhalo jejich vlastnímu velení.80 V československé armádě byla minimálně od dob první republiky pevně zakořeněna myšlenka státní a národní existence, tj. koncept obrany vlasti. Nastupující komunistické garnituře tedy stačilo tento patriotismus a vojenskou tradici jen převzít a zasadit do vlastního ideologického rámce reálného socialismu. Vysokou míru politizace armády v době tzv. normalizace lze tedy v zásadě považovat pouze za odraz celospolečenského vývoje, k němuž v Československu došlo po únoru 1948.81 „Očištěná“ lidová armáda se měla stát jedním z garantů nových společenských pořádků i školou „socialistického občanství“ (v dobrém i zlém) pro valnou část mužské populace. Zvláštností většiny vojenských předpisů byla skutečnost, že nevymezovaly pouze všeobecná práva a povinnosti vojáků, ale byly v nich, s ohledem na ideologický a disciplinační charakter armády, nastíněny také morální vlastnosti, jimiž měl každý československý voják v ideálním případě oplývat: 78 Profesionální armády byly na přelomu 18. a 19. století zavrženy z technicko-organizačních a morálních důvodů. Nový způsob válčení vyžadoval stále větší armády, pro které nebyl dostatek profesionálních vojáků. Délka a rozměr válečných konfliktů v 19. a 20. století si pak vynutila rozvíjení také ideových a morálně-volních vlastností vojáků. (Marie Koldínská – Ivan Šedivý: Válka a armáda v českých dějinách. Sociohistorické črty, s. 134.) 79 Vzpomeňme například na středověké učení Adalberona z Laonu (kolem 1030) o trojím lidu, rozdělující křesťanskou společnost do tří stavů: na válečníky (bellatores), klérus (oratores) a pracující lid (laboratores). (Jacques Le Goff: Středověký člověk a jeho svět. Praha, Vyšehrad 1999, s. 17.) 80 Marie Koldínská – Ivan Šedivý: Válka a armáda v českých dějinách. Sociohistorické črty, s. 103. 81 Myšlenka, že armáda je odrazem společnosti, není nikterak nová. Na tuto skutečnost upozorňoval například legendární předválečný zpravodajský důstojník František Fárek, když tvrdil, že „v rozhodném okamžiku bude armáda takovou, jakým je celý národ se svými vadami a přednostmi“, což se také potvrdilo během srpna 1968. (Milan Macák: Tváří v tvář okupaci. Příběh čs. vojenské rozvědky v srpnu 1968. Praha, Ministerstvo obrany ČR – AVIS 2008, s. 57.)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201614
,,Copak je to za vojáka…“
99
Voják ozbrojených sil ČSSR je obráncem své vlasti. […] Je osobně odpovědný za obranu své vlasti; povinen důsledně a neochvějně zachovávat československé zákony a vojenskou přísahu. Být ukázněný, čestný, pravdomluvný, smělý. Nešetřit svých sil ani života při plnění vojenských povinností. Bez odmluvy se podřizovat velitelům/náčelníkům a bránit je v boji.82
Vzhledem k tomu, že drtivá většina narátorů absolvovala vzdělání na vojenských školách, provázely a formovaly je tyto poučky od raného mládí, prakticky po celou dobu jejich vojenské kariéry. I přesto můžeme ve vyprávění vojáků normalizační armády nalézt poměrně zřetelnou představu o důstojnické hrdosti a cti, která není bezprostředně navázána na komunistický režim, ale je založena na jakémsi univerzálním „vyšším morálním závazku služby“, bez ohledu na pravděpodobnost úspěchu v případném konfliktu. Právě tento morální étos pak drží armádu jako celek pohromadě a umožňuje její nasazení ve skutečném boji.83 Probíhající studená válka může být příkladem par excellence: jakkoliv totiž byli narátoři vnitřně přesvědčeni o nesmyslnosti ozbrojeného střetu světových soustav (socialistické a kapitalistické), nepřipouštěli si zároveň možnost, že by neuposlechli rozkazu jít do boje. Nevnímal jsem to tak [možnost války]. Prostě jsem nad tím nepřemejšlel, jestli to bude nebo nebude. Jednou jsem voják, tak jsem na to připravenej, někdy dobře, někdy hůř, ale jsem tu od toho, abych to dělal. To bylo moje zaměstnání. Nějaká hrozba jaderný války, to byla politická záležitost. […] Ve světě byly vždycky války.84
Splnit takový rozkaz je pro vojáka prioritou, jeho úkolem není o rozkazu pochybovat, protože předpokládá, že ten, kdo jej vydal (v případě války vláda nebo prezident), tak učinil po důkladné rozvaze.85 82 Jan Valeš – Mirko Veselý: Základní řády. Řád vnitřní služby ozbrojených sil ČSSR, s. 16. 83 „Výchova je v každém režimu, ať je takovej nebo makovej, vždycky tam [v armádě] ta ideologie musí být. Musím vědět, proč tam jsem, z jakých důvodů, a že mám nějakého nepřítele, a proč chci bojovat. To je vždycky potřeba, armáda vždycky byla s tou politikou úzce svázaná.“ (ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s O. P. /*1943, stíhací letectvo/ vedl Filip Procházka, 12. 1. 2012.) 84 ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s A. T. (*1948, raketové vojsko a dělostřelectvo) vedl Jiří Hlaváček, 14. 3. 2013. 85 Vojenská „identita“ jako by se však aktivovala pouze v krizových okamžicích, jako je právě možnost nasazení armády v reálném konfliktu. V běžném každodenním
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201614
100
Já jsem se učil všecky [rakety] odpálit a vůbec jsem nepřemýšlel, že bych neodpálil. To byl prostě automatismus.86
Narátoři považovali vládnoucí režim v Československu za legitimní (obyvatelstvem ve volbách zvolený) a jeho obranu tedy za povinnost vyplývající z vojenské přísahy.87 Pokud šlo o budoucí vývoj případného konfliktu, většinový názor již tak optimistický nebyl. Všudypřítomný byl fatalismus. Věta mýho kamaráda: až to řachne [jaderná válka], tak si vezmu prostěradlo a pudu si první stoupnout do fronty na hřbitov, abych tam ještě našel nějakýho fleka. Takhle jsme k tomu přistupovali. Když to bude, tak do toho pudeme a musíme bejt první nebo lepší. A když to nevyjde, tak je konec. […] Aspoň já jsem to tak vnímal. Z tý [vojenské] školy prešovský konkrétně jsme se všichni vylízali tak jako s pokřiveným charakterem a pohledem na svět, že prostě vyhrajeme! […] Jednou takhle zaskočil politruka můj podřízenej, když se zeptal – Kdo teda bude první útočit? To byla taková otázka, která se nedávala, protože z taktickýho hlediska v době jaderných zbraní byl potenciální vítěz ten, kdo najde odvahu zaútočit jako první. A jestliže vezmeme doktrínu, že my se jako bráníme, tak v tom je ostrej kontrast, že zaútočíme jako první. […] No, utekl z toho, řekl – Soudruhu, to takhle nemůžeš brát, v globálu to vyplyne z politický situace.88
V této souvislosti se nabízí otázka, zda narátoři, ať už tehdy či zpětně, nepociťovali určitý zmar nad významem své profese při vědomí toho, že v dané situaci studené války je, slovy francouzského životě totiž narátoři (pokud tedy nejde o kolektivní stylizaci) rozlišovali mezi „důležitými“ a „nedůležitými“ rozkazy a pokud to bylo v jejich postavení možné, o těch nedůležitých diskutovali a pochybovali. To, že takové rozkazy mnohdy interpretovali a realizovali po svém (tj. efektivně), však nic nemění na skutečnosti, že je nakonec splnili (pokud neodporovaly obsahu vojenské přísahy). 86 ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s J. N. (*1948, vojsko protivzdušné obrany státu) vedl Jiří Hlaváček, 29. 3. 2012. 87 „Měl jsem výhodu, že zaměstnání se mi stalo koníčkem. Byl jsem profesionálním vojákem celý život a s politickými souvislostmi jsem si nelámal příliš hlavu. Vnitřně jsem zastával starou pravdu, že místa hrobu vojáků určují politici. […] Tato životní filozofie mi umožnila věnovat se svému koníčku – zaměstnání, aniž bych trpěl nějakými výčitkami svědomí nebo pochybnostmi.“ (Florián Rygál: Veteráni studené války vzpomínají, s. 202.) 88 ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s P. K. (*1959, stíhací letectvo) vedl Jiří Hlaváček, 15. 2. 2013.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201614