Teorie moci v soudobé sociologii: od aktéra ke struktuře
rých nabídneme stručný přehled zásadních teorií moci soudobé sociologie. Nepůjde nám přitom tolik o detailní rozbor jednotlivých teorií, ale zejména o hledání odlišností v chápání a přemýšlení o fenoménu moci.
Koncept moci Roberta Dahla Dahlova teorie moci inklinuje k mechanickému a analytickému pojetí. Ve svých argumentech je klasicky kauzální – podobně jako byli Hobbes a Locke. Slovník se poněkud změnil, ale metafory zůstaly velmi podobné a důraz klade stejně jako jeho předchůdci na modely příčinné povahy. Dahl nahlíží moc jako vztah mezi lidmi a vyjadřuje ji jednoduchým symbolickým zápisem. Z této definice pak rozvíjí stanovisko o porovnatelnosti moci nebo relativního stupně moci mezi dvěma či více osobami. S takovým konceptem ve své studii hodnotil například rozhodování senátorů ve Spojených státech amerických a jejich moc v rámci legislativního procesu. Metodologickým východiskem je pro Roberta Dahla názor, že není možné vytvořit jednu velkou teorii moci, která by zahrnovala veškeré distinkce významu tohoto slova. Definici vzniklou v rámci teorie s takovou ambicí by podle něj nebylo možné s úspěchem použít, neboť by nereflektovala zájem partikulárních výzkumných problémů. Proto je dobré vytvářet různorodé teorie, které pracují s pojmem moci odlišně, dle svého vědeckého zájmu. Dahlova představa moci je následující: aktér A má moc nad aktérem B, když může aktéra B přinutit udělat něco, co by jinak nedělal [Dahl 1957: 202–203]. Dahl tak vnímá moc především v kontextu lidského rozhodování a objektem jeho zájmu je jednání a daná situace, kde dochází k projevu moci. Aktéři mohou být individua, skupiny, vlády, národní státy a další lidská uskupení. Svou definicí se však Dahl dostává na tenký led distinkce pojmů moc a příčina. Dahl pak vyjadřuje moc jako pravděpodobnost. Pravděpodobnost, že se stane u, když se stane v atp. Nezbytnou podmínkou v Dahlově koncepci je, že nutně existuje časová prodleva, jakkoli malá, od chvíle, kdy aktér má vykonat moc k samotné odpovědi aktéra. Tato podmínka pouze odpovídá parametrům této teorie moci, že není možné zjistit, z dali aktér A má moc, dokud ji reálně nepoužije. Problematika moci je tak zúžena na otázku jednání. /98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201613
Dahl pak využívá pravděpodobností k tomu, aby číselně vyjádřil, co to znamená, že má někdo moc nad druhým. Moc je vyjádřena jako probabilita, že někdo udělá něco, když aktér projeví svou moc. Vymezuje tak i negativní moc: jako pravděpodobnost, že aktér něco neučiní, pokud jej k tomu druhý aktér bude nutit. Podle Dahla můžeme moc rozlišovat například podle jejího původu a prostředků, kterých využívá, stejně jako podle intenzity samotné moci a charakteristiky subjektů, na které moc dopadá. Na základě vytipovaných faktorů Dahl konstruuje koncept porovnatelnosti moci – postupuje pozitivisticky – pomocí vzorců a početních operací se snaží dobrat porovnání moci různých aktérů. Vše pak předvádí na skupině senátorů při jejich hlasování [Dahl 1957: 205–206]. Jeho snahou je připravit problematiku moci k empirickému výzkumu, aby se dala změřit a porovnat. Dahlův přístup tak představuje snahu o dialog konceptuálního a operacionalizujícího pohledu na moc. Jeho přístup však právě tím, že se soustředí jen na vztah, není tak informativní a tím méně přesný. Jeho snaha o operacionalizaci ho nutně vede k většímu počtu konceptů moci, neboť záleží na využití konkrétního rámce – každý rámec musí být koncipován ad hoc. Koncepty moci podobné tomu, který zavedl Robert Dahl, byly později označeny jako jednodimenzionální nebo také pluralitní modely, neboť se soustředily právě na situace, kdy různí aktéři mají různé preference a ambice a kde se moc explicitně projevuje v proceduře dohadování a rozhodování. Podobně jako Dahl přistupuje k moci například i Nelson W. Polsby, podle kterého by moc měla být analyzována zjišťováním právě toho, kdo se účastní, kdo získává a kdo ztrácí z různých alternativních výsledků rozhodování [Agupusi 2011: 33]. Výzkumník by měl pak podle Polsbyho studovat aktuální jednání takříkajíc z první ruky stejně jako rekonstruované jednání z dokumentů, novin a jiných vhodných zdrojů [Polsby 1963: 121].
Dvojdimenzionální modely moci Dvojdimenzionální model moci je neodmyslitelně spjat se jmény Peter Bachrach a Morton S. Baratz. Podle nich má moc dvě tváře: první můžeme chápat jako moc v rozhodování, podobně jak jsme již popsali výše. Moc je však podle nich účinná již před rozhodováním. Mnohá rozhodnutí jsou přijata ještě před samotnou situací, ve které se aktér rozhoduje. /99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201613
Teorie moci v soudobé sociologii: od aktéra ke struktuře
Zcela zásadní v teorii Bachracha a Baratze je, že přinesli klíčovou myšlenku předporozumění a strukturovanosti jednání do teorie moci. Konkrétně v souvislosti s mocí zřetelně vidí: „soubor převažujících hodnot, přesvědčení, rituálů a institucionálních procedur (pravidel hry), které působí systematicky a konzistentně k prospěchu určitých osob a skupin na úkor ostatních.“ [Bachrach – Baratz 1970: 43] Co však potom znamená tento dvojdimenzionální model? Jak vypadá jejich koncepce? Bachrach a Baratz odlišují několik forem moci coby úspěšné kontroly jednoho aktéra nad aktérem druhým. Jejich typologie zahrnuje moc ve smyslu donucení (power), vliv (influence), autoritu (authority), sílu ( force) a manipulaci (manipulation)7. Forma donucení existuje tam, kde jeden aktér pomocí sankcí vynucuje splnění předmětu moci na druhém aktérovi. Jedná se o běžnou formu moci, tak jak ji známe už z koncepce Roberta Dahla – například konflikt hodnot v rámci dané situace mezi aktérem A a aktérem B. Vliv existuje tam, kde A, bez použití jak nenápadné tak zjevné hrozby jakékoli deprivace, způsobí, že B změní své jednání. Autorita nastává tam, kde se aktér podrobí, neboť považuje příkaz za legitimní a rozumný nebo je výsledkem legitimní a rozumné procedury. V případě síly dosahuje aktér A svých cílů tím, že aktérovi B nedá ani možnost neplnění příkazu. A konečně v případě manipulace je plnění příkazu aktérem B způsobeno jeho neschopností rozlišit původ tohoto požadavku moci [Lukes 2005: 21–22]. Jak je zřejmé už z typologie, kterou Bachrach s Baratzem předkládají, není možné všechny formy moci pojmout konceptem rozhodování. Rozhodování je výběr z možných alternativ, ke kterému ale u některých výše popsaných forem moci ani nedochází. Tuto druhou dimenzi forem moci označují nondecision-making, které představuje oproti výběru z možností prostředek, jenž působí mimo rámec rozhodování. Moc je tak často uplatňována již předtím, než dojde k rozhodování a mnohá rozhodnutí jsou přijata ještě předtím, než ke konkrétnímu rozhodování dochází. Tato předporozumění a dimenze moci, která se neprojevuje přímo v rozhodování, způsobuje, že některé problémy a konflikty nejsou nikdy zjevné a jejich řešení nemusí být pozorovatelné. 7
Bachrach a Baratz používají slova power ve dvou odlišných souvislostech. Jednak tímto slovem označují obecně všechny formy úspěšné kontroly jednoho aktéra nad druhým a zároveň tak označují jednu konkrétní formu moci – totiž moc ve smyslu donucení, ještě lépe řečeno zajištění dodržení či splnění pomocí určitých sankcí.
/100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201613