Niklas Luhmann: Komplexita, evoluce, kontingence
Variace, selekce, stabilizace Luhmann spojuje evoluci s teoretickou představou o sebekonstituci nepravděpodobného řádu, jenž se postupně transformuje na řád pravděpodobný. V evolučním vývoji se v zásadě jedná o problém „stupňování pravděpodobnosti nepravděpodobného“, o „zachování nepravděpodobného“, tj. o „zachování nepravděpodobných možností komunikace“ [Luhmann 2002b: 14, 173]. Přístup k problému, jak je možné, že vznikají stále nepravděpodobnější struktury, které pak normálně fungují (což je formulace rozvíjející obecnou otázku, jak z entropie může vzniknout negentropie), spočívá podle Luhmanna v tom, že evoluce transformuje nepatrnou pravděpodobnost vzniku na vysokou pravděpodobnost udržování. Evoluce závisí na společném působení tří mechanismů – na variaci, selekci a stabilizaci [Luhmann 1991b: 151]. Variace (Variation) znamená nadprodukci možností prožívání a jednání. Selekcí (Selektion) se rozumí výběr použitelné alternativy. Stabilizace (Stabilisierung) představuje zachování a stabilizaci dosažených řešení problému. Variace je cosi jako mutace vzorců očekávání, vytváření nových, „odchylných“ možností komunikace. Selekce z těchto možností vybírá ty, které jsou pro další linii komunikace považovány za použitelné, a zavrhuje ty, které za použitelné považovány nejsou (pokud by neexistovala nadprodukce ve formě variace, nebyla by možná selekce a neexistoval by ani evoluční vývoj). Stabilizací pak vybrané možnosti získávají podobu elementů struktur a jsou tak uchovány jako vzorce řešení problémů pro další reprodukci. Stabilizované strukturální vzorce představují historický produkt určitých selekcí, tj. výběru z mnoha možností představovaných variacemi. V pozdějších pracích Luhmann namísto stabilizace hovoří o „restabilizaci“, jejíž funkci spatřuje v sebeorganizaci evolujícího systému, která je předpokladem pro to, aby variace a selekce byly vůbec možné [Luhmann 1997: 427].
Vývojové typy společností Evoluční teorii Luhmann aplikuje na výklad strukturálních změn společností přítomných i minulých. Nárůst komplexity a funkcionální diferenciace společnosti jsou pro něj podstatnými znaky společenského vývoje, který vede od archaických společností až ke společnostem moderním. Luhmann konstruuje typologii tří evolučních typů strukturní diferenciace společen/98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201600
ských systémů, jimiž se společnosti vyrovnávají s narůstající komplexitou (jak svého prostředí, tak i svou vlastní). Pro archaické společnosti je typická segmentární diferenciace, následující typ společností je diferencován stratifikačně (hierarchicky), moderní společnost je diferencována funkcionálně. Vnitřní diferenciace archaických společenských systémů je na relativně nízké úrovni a probíhá na principu segmentace. Tyto společnosti vytvářejí rodová či sídelní (vesnice) společenství, představující jednotky (segmenty) stejného druhu. Jedná se tedy o „segmentární společnosti“ (segmentäre Gesellschaft) [Luhmann 1997: 634]. Jednotlivé oblasti života, jako je hospodářství, politika, náboženství či právo, zde splývají do jednoho, vnitřně málo diferencovaného celku. Rozvoj dělby práce vede k postupné přeměně segmentární diferenciace na diferenciaci funkční. Pozdněarchaické náběhy k funkční diferenciaci dílčích systémů se projevují především v komplexnějších organizačních útvarech v oblasti vojenské, politickoadministrativní, ekonomické a náboženské. V důsledku nestejného rozdělení zdrojů se formuje stratifikační systém nadřazenosti a podřazenosti, a tím i „stratifikovaná společnost“ (strazifizierte Gesellschaft) [Luhmann 1997: 678 an.]. O „vyspělých kulturách“ lze hovořit tehdy, když se společenskému systému podaří „průlom“ ze segmentární do funkční diferenciace v tom smyslu, že se přinejmenším jeden z primárních dílčích systémů už nepřizpůsobuje starému vzoru sídlišť a rodů, ale formuje se na bázi specifické funkce. Přes velký význam ekonomiky vidí Luhmann podstatný znak tohoto průlomu v politické oblasti. Je to otázka vůdčí politické moci, jež je schopna prosazovat všeobecně závazná rozhodnutí, a tím kontrolovat kontingenci jednání. Díky realizaci politické funkce přichází na svět specificky organizovaný politický systém. Hierarchická diferenciace stratifikovaných společností se týká nejen společenského rozvrstvení, ale i vnitřního uspořádání a kontroly funkcí nezbytných k přežití společnosti. Příznačné pro tento typ společnosti je stálé úsilí o integritu a organizovanost, doplňované tendencí kontrolovat a regulovat sociální život z jednoho mocenského a intelektuálního centra. Významnou roli přitom hraje posilování víry v jednotnou hodnotovou (náboženskou, ideologickou) soustavu. Prohlubování systémové diferenciace v průběhu evolučního procesu vede k nástupu nového, moderního typu společnosti, kterým je „společnost funkcionálně diferencovaná“ (funktional differenzierte Gesellschaft) [Luhmann 1997: 743]. V ní došlo k vyčlenění a přetvoření jednotlivých /99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201600
Niklas Luhmann: Komplexita, evoluce, kontingence
funkcio nálních oblastí jako jsou politika, hospodářství, právo, náboženství, věda a výchova, do podoby autonomních, uzavřených, sebereferenčních systémů – dílčích systémů (Teilsysteme; subsystémů, systémů v systémech), jejichž vzájemná jednota je formována vztahy založenými na kombinaci funkcionální uzavřenosti systémů a jejich otevřenosti vůči prostředí. Znamená to, že moderní společnost představuje diferencovanou jednotu, tj. celek skládající se z funkcionálně závislých (tj. na funkce jiných systémů odkázaných) a zároveň autonomních dílčích systémů. Autonomie a závislost jsou zde ve vzájemně potencovaném, stupňovaném poměru (dílčí systémy se sice osamostatnily, ale zhroucení jednoho z nich může mít fatální důsledky pro společenský systém jako celek). Je-li pojem společnost chápán jako sociální systém, který zahrnuje veškeré komunikativně dosažitelné jednání, pak lze konstatovat, že sociokulturní evoluce dospěla do takového stadia, v němž lze hovořit o zeměkouli obepínající „světové společnosti“ (Weltgesellschaft). Svět dnes tvoří globální „světový systém“ týkající se všech společností, který je charakterizován postupným mizením teritoriálních hranic a komunikačních limitů. V důsledku globalizace stěží najdeme na zeměkouli „bílá místa“, která by nebyla vtažena do celosvětového systému komunikací, interdependencí a kontingencí. Každá další evoluce proto podle Luhmanna může být pouze evolucí tohoto systému. V rámci světové společnosti se z hlediska systémové teorie nyní rýsují nové hranice. Nejsou to hranice státní (i když ty stále existují), nýbrž hranice vytvářené jednotlivými funkcionálně diferencovanými subsystémy, v nichž se setkáváme s komunikacemi majícími celosvětový rozsah (např. mezinárodní politika, ekonomika, věda, právo, náboženství, sport). Důvody toho, že za této situace jsou zároveň reprodukovány i hranice teritoriální, spatřuje Luhmann právě ve fungování uvedených systémů: jsou to politické důvody, kvůli nimž se upevňuje regionální segmentace politického systému světové společnosti do států, a jsou to hospodářské důvody, které podporují diferenciaci na centrum a periferii, na vysoce rozvinuté a rozvojové regiony [Luhmann 1986: 168].
Média a kódy Podmínkou existence každého sociálního systému je komunikace. Pokud proces komunikace probíhá, systém trvá, je-li komunikace přerušena, /100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201600