„Deng, dong, ding!“ rozezní se hlučné třískání do radiátoru topení a paní Hamáčková se se svým nástrojem činí jak bubeník industriálního orchestru. „Vošousti, zvířata, jebáci, chovejte se jako lidi!“ „Tak vida, přece žije,“ pomyslí si Martin a šourá se do kuchyně pro trochu vody, zatímco se i ostatní obyvatelé holešovického Sing Singu zapojí do vzrušeného hádání mezi papírovými stěnami. Ti, na které si stěžují, milenci, kterých se týká jejich vztek, si z nich však očividně nic nedělají, protože hluk soulože neutichá a neznámá žena křičí ještě hlasitěji. „Ááááá,“ hltá Martin ze sklenice studenou vodu. Ráno Martina zašimralo světlo za oknem, nezatáhl závěsy, ale nikam nepospíchal, naopak musí ubít celý den čekáním na Svenův signál k akci, a tak se rozhodl pohovět si, nevylézt ze svého kokonu a číst si. Z domovní chodby k němu občas zalehlo bouchání dveří a klapot střevíců sbíhajících svižně po schodišti, ale tyhle ranní zvuky ho vůbec nerušily, přišly mu klidné, mírné, uspávající jako kulisa v nádražní restauraci, při níž člověk začíná klimbat a je plný smířlivé vyrovnanosti a důvěry. A tak pročetl celý den, chvílemi si zdřímnul a ze spacáku ho vyhnal až vlčí hlad. Snědl druhou konzervu studených špaget a v sedm večer si dal studenou sprchu. Koneckonců jakou jinou, když věčný plamínek plynového kotle uhasl a velká plechová skříň, v níž to vždy škrundalo a syčelo jak v žaludku Jonášovy velryby, o které si právě přečetl v Bibli, teď tiše visela v koupelně jen pro ozdobu. Ledová sprcha ho nesmírně osvěžila, a ať už si o Švédech, kteří si objednali pánskou jízdu, myslel cokoliv, těšil se, že mu přinesou nejen lováky, ale i rozptýlení. Když člověk hltá všechna ta protivenství biblických hrdinů a jak do všeho šli po hlavě, nemůže se přece muž 21. století vyhýbat životu. Jakmile padla tma, Martin osvěžený po celodenním dřímání a četbě byl čilý jako rtuť. Od půlnoci zíral do stropu při světle svíček vytřeštěnýma očima jako číhající kocour na můru a přistihl
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201564
se, že toužebně čeká na hlučné milování nemravných sousedů. Styděl by se to přiznat i svému deníku, ale najednou se ta hrubá nestydatost a přehlídka neskrývaných opičích pudů, které bez zábran nabízeli ke sdílení celému ohromenému baráku, stala takovou součástí jeho samotného, že bez ní nemohl zamhouřit oči. Nebyl tohle nakonec pravý důvod, proč jim to dům dovoloval a nikdy nikdo nevyslyšel nářky paní Hamáčkové, která sama nedokázala vystoupat schody nahoru, aby rázně zakročil? Nestali se všichni ti osamělí lidé ve svých domácích vězeních stejnými závisláky na poslechu cizí rozkoše jako on, muž bez ženy a s Biblí ve spacáku?! Můj dech se oškliví i mé ženě, vlastním dětem páchnu. Padouši se mě štítí, když chci povstat, spílají mi. Všichni moji důvěrní přátelé si mě hnusí, ti, které jsem miloval, se ke mně obracejí zády. Jsem vyzáblý, kost a kůže, vyvázl jsem jenom s prázdnými dásněmi. Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji.
Martinovi Samkovi ubíhaly před očima tenké řádky příběhu zoufalého Joba a pálilo ho v očích, když konečně stropem proniklo první zavrzání postele, zrychlený dech a ženské výkřiky. Zkontroloval hodinky, sfoukl svíčku, zhasl baterku a čekal za hluku rytmických přírazů a jekotu a vzdychání neznámé na své vlastní snění v bdění, které ho přenese přes ty nekonečně dlouhé hodiny, než Sven zavolá. Už teď ho to hodí někam daleko, mimo ty čtyři holé stěny, za poslední blok domů, za křižovatku, za řeku, za špinavý obzor městského smogu. „Crrrrrrrr,“ vyzváněl mobil, burcoval ho a nervózně popoháněl,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201564
než ho popadl do horoucí dlaně a přiložil k uchu. V domě panovalo jinak naprosté ticho, hodinky na zápěstí ukazovaly tři hodiny a Martin si uvědomil, že přece usnul, když ti dva nahoře byli v nejlepším, a teď jako by se mu všechno jen zdálo. „Ano, Svene?“ ohlásil se do telefonu bujarým hlasem vojína, který se hlásí u generála. „Ahoj, sorry, že tě budím,“ omluvil se Sven, který měl z kina naprosto vytrénované uši a nedal se vitálním hlasem Martina oklamat. „Je čas!“ „Oukej,“ odpověděl Martin. „Jedu…“ „Zatím,“ utnul Sven hovor a Martin bleskově vyskočil a šel si dát rychlou sprchu. Klepal se zimou, když se utíral velikánskou osuškou, vypadal uboze, když se změřil v zrcadle ve svitu baterky, ale aspoň ho to nutilo neotálet, rychle na sebe naházet oblečení, vzít si v předsíni zimní bundu a pletenou čapku peruánských indiánů s klapkami přes uši, nazul se do pohorek a vystartoval ze dveří. Vyběhl na opuštěnou ulici a pustil se fofrem k řece pro auto. Jak předpokládal, sotva nastartoval a reflektory ozářily silnici, pohnuly se v přízemí paneláku závěsy a spatřil dva stíny za oknem, muže a ženu, ale to už vyrazil od temné zdi fabriky a uháněl za melouchem, který mu zaplatí elektriku, aby nežil obklopený svíčkami jak nebožtík z dávno zapomenutých časů, vystavený v umrlčí světnici. Před restaurací stálo bílé volvo, zařadil se těsně za něj. Hned si uvědomil, že Svenův plán má obrovské mezery. Sven prostě s jistými věcmi nepočítal, opravdu se choval jako čtyřletá děcka z baby bio, nechal se unášet nápady a nepromýšlel důležité detaily. Všude tu stál zákaz parkování, celé centrum bylo v tomhle punktu zabité, bůhvíproč si to Martin hned neuvědomil a neřekl mu to, když na něj vybalil tu švédskou jízdu. Stačí, aby dostali botičku, a veškerá diskrétnost, za kterou si ti mladí Švédové platí, bude v háji. Udělali by líp, kdyby neškudlili a vyrazili do restaurace Sasazu, hned vedle v holešovické tržnici si zašli k červené lucerně a do hotelu se nechali odvézt taxíky.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201564