A pak už bylo pozdě: holčička, která v černém trikotu skákávala radostně jako luční kobylka po nábytku a na každý klín v dosahu, se jako nějaká nevinná bytůstka z pohádky, které někdo podstrčil škodlivý nápoj, z ničeho nic vytáhla do výšky, zuhrovatěla, zbachratěla – ztloustl jí zadek i krk, přestala si čistit zuby a česat se; z toho, co jí předložili doma, nejedla skoro nic, zato ve škole a venku, když u toho nikdo nebyl, se doslova ládovala cheeseburgery s hranolky, pizzou, sendviči s rajčaty, salátem a slaninou, kolečky smažené cibule, vanilkovými koktejly, limonádou, poháry se šlehačkou, zmrzlinou s karamelem a všelijakými dorty, takže takřka přes noc nakynula a stala se z ní nakynutá, klátivá šestnáctiletá skoro šest stop vysoká neupravená cuchta, které její spolužáci a spolužačky přezdívaly Hoči-Levovová. Ze své vady si udělala mačetu, kterou stínala všechny proklaté lháře. „Ty cvoku p-p posranej! Ty jedna m-m-mizerná b-b-bezcitná zrůdo!“ zasyčela na Lyndona Johnsona, kdykoli se jeho obličej objevil v sedmihodinových zprávách. Víceprezidentu Humphreymu na obrazovce vykřikovala do obličeje: „T-t-ty hajzle, z-z-zavři tu svou p-p-prolhanou hubu, t-t-ty z-z-zbabělče, t-t-ty k-k-kolaborante hnusná, p-p-posraná!“ Když její otec jakožto člen zvlášť k tomu ustavené skupiny, která si říkala Newjerseyští podnikatelé proti válce, jel do Washingtonu s programovým výborem navštívit jejich senátora, odmítla jeho pozvání, aby jela s nimi. „Ale je to pro tebe příležitost,“ řekl Švéd – který ještě nikdy nebyl v žádné politické skupině, a kdyby nedoufal, že jeho okázalá účast třeba poněkud zmírní Merryin vztek na vlastního otce, byl by se nepřipojil ani k téhle, nepřihlásil se do programového výboru a nepřispěl tisícovkou dolarů na uveřejnění jejího protestu v Newark News –, „říct senátorovi Caseovi, co si myslíš. Můžeš mu to říct do obličeje. To přece chceš, ne?“ „Merry,“ řekla petite matka své mohutné nasupené dceři, „mohla bys možná senátora Casea ovlivnit –“ „S-s-senátora Casea!“ skočila jí do řeči Merry a k údivu rodičů si odplivla na dlážky kuchyňské podlahy. Ta holčička, která si dřív vždycky musela projít svou telefonní „strategii“, aby se ujistila, že když zvedne sluchátko, vypraví ze sebe „haló!“ za méně než za třicet sekund, byla teď věčně u telefonu. Ten
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201563
strach, který jí nahánělo koktání, sice přemohla, ale ne tak, jak její rodiče a logopedka doufali. Ne, Merry usoudila, že její život nedeformuje koktání, nýbrž marné úsilí se ho zbavit. To idiotské úsilí. Že svému koktání přičítala absurdní význam, jen aby splnila očekávání rodičů, učitelů a kamarádek v Old Rimrocku, kteří jsou pravou příčinou, že tak nesmyslně přecenila něco tak podružného, jako je způsob řeči. Ne to, co říká, nýbrž jak to říká, to jim vadí. A jediné, co může udělat, aby se od toho osvobodila, je kálet na to, že jsou tak zoufalí, když musí vyslovovat písmeno b. Ano, naučila se kašlat na propast, která se před všemi rozzeje, kdykoli začne koktat; její život se přestane točit kolem jejího koktání a Merry bude sakra dbát, aby se kolem něj netočil ani jejich. Rázně odhodila podobu i poddajnost té hodné holčičky, která se tolik snažila, aby byla stejně jako ostatní hodné rimrocké holčičky zbožňovaná a milováníhodná – odhodila to nesmyslné chování, malicherné společenské ohledy, „buržoazní“ hodnoty své rodiny. Už na ten případ se svým já promarnila dost času. „Nehodlám strávit celej život tím, že budu ve dne v noci zápasit s nějakým posraným koktáním, když Lyndon B-b-baines Johnson p-p-pálí d-d-děti zaživa!“ Veškerá její energie a veškerá odbojnost, jež se dřív vybíjely jinak, se bez zábran prodraly na povrch; a tak se přestala zaobírat svým starým defektem a poprvé v životě vychutnávala nejenom plnou svobodu, nýbrž i rozjařující moc naprosté sebejistoty. Zrodila se zbrusu nová Merry, Merry, která v odporu k „t-t-tý hnusný v-vválce“ konečně našla něco, co stojí za to, aby proti tomu vytáhla se vší svou ohromující silou. Severní Vietnam nazývala demokratickou republikou a vyjadřovala se o té zemi tak vlastenecky, že by jeden myslel – jak řekla Dawn –, že se nenarodila v Newark Beth Israel, nýbrž Beth Israel v Hanoji. „,Vietnamská demokratická republika‘ – jestli to od ní ještě jednou uslyším, Seymoure, tak na mou duši vylítnu z kůže!´“ Snažil se ji přesvědčit, že to možná není tak zlé, jak se zdá. „Merry má své krédo, Dawn, své politické stanovisko. Možná že v něm není moc hloubky, možná Merry prozatím není jeho nejlepší mluvčí, ale je pod ním jakási myšlenka, rozhodně jsou pod ním silné emoce, velký soucit…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201563
Ale už neexistoval jediný rozhovor s dcerou, z kterého by Dawn div nevylítla – pakliže ne z kůže – tak aspoň ze stodoly. Kdykoli s Merry na dvě minuty osaměla, slyšel Švéd, jak se s ní hrdlí. „Jsou lidi,“ řekne Dawn, „kteří by byli celí šťastní, kdyby jejich rodiče byli spokojení příslušníci střední třídy.“ „Je mi líto, ale já nemám natolik vymytej mozek, abych k nim patřila,“ odpoví Merry. „Jsi šestnáctiletá holčička,“ řekne Dawn, „a tak ti můžu a budu říkat, co bys měla.“ „Že je mi šestnáct, ještě n-n-neznamená, že jsem holčička! B-b-budu si dělat, co chci!“ „Ty nejseš proti válce,“ řekne Dawn, „ty jseš proti všemu!“ „A co jseš ty, m-m-mami? Kráva, která je p-p-pro všechno!“ Dawn chodila večer co večer spát s pláčem. „Co je to za dítě? Co tohle znamená?“ ptala se Švéda. „Co může člověk dělat, když se někdo takhle vzpírá jeho autoritě? Jsem z toho úplně tumpachová, Seymoure. Jak se to stalo?“ „To se prostě někdy stává,“ odpověděl. „Je to cílevědomá holka. Má svou vizi. O něco jí jde.“ „Kde se to v ní vzalo? Čím si to mám vysvětlit? Jsem špatná matka? Je to tím?“ „Jseš dobrá matka. Jseš báječná matka. V tom to není.“ „Nevím, proč se proti mně tak obrátila? Nemám ponětí, co jsem jí udělala, nebo co se jí zdá, že jsem jí udělala. Nevím, co se stalo. Co je to za dítě. Kde se u nás vzalo? Prostě ji nezvládnu. Nepoznávám ji. Myslela jsem, že je chytrá. Ale není vůbec chytrá. Zhloupla, Seymoure; pokaždý, když s ní mluvím, je ještě o něco hloupější.“ „Ne, to je jenom taková primitivní forma agresivity. Nedomyšlená. Ale Merry nezhloupla. Chytrá je až až. Dospívající mládež je už jednou taková. Prodělává bouřlivý změny. To nemá s tebou ani se mnou nic společnýho. Prostě protestuje proti všemu, bez ladu a skladu.“ „Za všechno může to koktání, nemyslíš?“ „Děláme, co můžem, aby nekoktala. Odjakživa.“ „Vzteká ji, že koktá. S nikým se nekamarádí,“ řekla Dawn, „protože koktá.“ „Kamarádky vždycky měla. Má spoustu kamarádek. A kromě toho má s tím koktáním to nejhorší už za sebou. Koktání to nevysvětluje.“ „Ale jo. S koktáním nemá člověk nikdy to nejhorší za sebou,“ řekla Dawn, „má ustavičně strach.“ „To nijak nevysvětluje to, co se s ní děje, Dawnie.“ „Je jí šestnáct – vysvětluje to tohle?“ zeptala se Dawn. „No, jestli jo,“ odpověděl, „a možná
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201563