Nadzvednu se na loktech a ona vklouzne do vany ke mně a pustí horkou vodu. Nenamáhám se jí vysvětlovat, že to k ničemu není, že by nám voda připadala teplejší, jen pokud bychom teď vylezly a vrátily se teprve po připuštění. „Kdo je Serena?“ „Jedna holka.“ Snad vážně nečekala, že mi to bude stačit? Tohle je poprvé, kdy se BJ vyhýbá odpovědi. Chová se jako já. Ale fuj. Zkusím na to jít jinak. „Tys nikdy nikomu nedovolila zůstat do rána?“ „Ne-e. Se mi nechtělo.“ Lakonické odpovědi už mě dneska ráno začínají unavovat. „Poslechni, BJ, já ti neuteču. Vyřeším to. Bude to v pohodě.“ „Já vím,“ kývne. „Můžu ti umýt záda?“ Poslušně se obrátím. Přejíždí mi dlaněmi nahoru dolů po kluzké páteři, mydlinkami píše slůvka, která mám za úkol hádat. K… U… N… Skvěle jsem se bavila. Teď jdu pozdě do práce. To, že někoho milujete, poznáte ve chvíli, kdy vás začne štvát. „Kde máš BJ?“ Ruby u plotny. V kuchyni je nejšťastnější. A někdy taky nejsmutnější nebo nejvystresovanější. Ruby vaří pro uklidnění, pro lepší náladu, nebo aby zahnala vztek. Když jsem ve stresu já, promazávám panty, utahuju šroubky, měním těsnění. Od pohovky už nám doma nic nechřestí, neskřípe ani nekape. „Nepřespává tady. Vytvořila jsem jí excelovou tabulku s rozvrhem a ve čtvrtek večer má naordinované samostudium. Nechala se slyšet, že když jsem se teď do věci vložila já, konečně se jí podaří získat známky, které potřebuje. Chtěla by pokračovat ve studiu a jednou starověk vyučovat. Znáš to, předat štafetu dál. Pro její budoucí kariéru jsem prý dar z nebes.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201562
„To je bezva.“ Ruby otevře troubu a vsune dovnitř plech červené řepy, pak dvířka znovu zabouchne. „Ona zas dělá zázraky pro tvůj image zlobivý holky. Respektive ti ho buduje od nuly vzhledem k tomu, žes ho nikdy předtím neměla.“ Čekat od Ruby, že nebude mít na něco svůj názor, je jako chtít hamburgery v italské čtvrti. Ale co, když mi uvaří, může si říkat, co se jí zlíbí. „Já přece taky dělám spoustu věcí, co nejsou zrovna košer, Rube.“ „Jako například?“ „Někdy slupnu poslední sušenku a prázdný obal vrátím do skříňky.“ „No ty kráso! Na šibenici s tebou! A kdy o ní jako hodláš říct Markovi?“ Pustím se do odkrajování špiček zelených fazolek, přesně jak mi Ruby ukázala. „Proč se tak třeseš, aby se to dozvěděl co nejdřív?“ „Protože je to tak správné. Můžeš prostřít?“ Dneska večer zvolím náš lepší servis. Kuchyňské okno je zamlžené od páry, v pánvičce syčí okoun barramundi a z trouby se line lahodná vůně pečené řepy. Stříbrné příbory, co jsme dostali jako svatební dar, a máminy talíře, které předtím patřily její mámě. Hotovo. „Začít si s někým je jako přestěhovat se do cizí země, Rube. Nové zvyky, nový jazyk. Budu si muset najít zbrusu nové oblíbené věci. Asi to nevysvětluju zrovna jasně, co?“ „Ale jo, Peti. Máš strach, že by to nemuselo vyjít.“ „Já a BJ? Jasně, že to vyjde, my dvě se k sobě přece hodíme.“ „A s Markem se k sobě nehodíte? Najednou jste se k sobě hodit přestali?“ „Přesně tak. Je to stejné, jako když vytáhneš knížku z napěchovaného regálu a ty zbývající se automaticky posunou. Když
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201562
ji pak chceš vrátit na místo, zjistíš, že už to nejde. Předtím tam možná skvěle pasovala, ale o svoje místečko přišla.“ Ruby rozdělí jídlo na talíře, zbytek zakryje alobalem a posadí se ke stolu. „Mark je knížka, ty jsi knížka, BJ taky. Není jediná, kdo ti rozumí, Peti. Já do tebe taky vidím. Normálně ses pomátla. Pojďme se najíst.“
20. Ve čtvrtek večer, pět týdnů po pohovce, čekám, dokud BJ nezamíří do kuchyně. Pak se pustím do práce. Vaří nám čaj, nebude to trvat dlouho. Slyším cinkání hrnečků, klapnutí otevírané lednice. Musím si pospíšit. Začnu se přehrabávat v pytlíku. Je to hlasitější, než jsem čekala, radši zesílím hudbu, abych to hrčení zakryla. „Proč jsi to dala tak nahlas?“ „Tuhle písničku miluju.“ „Fakt?“ Nedávala jsem pozor, co hraje. Teď si bude myslet, že mám ráda Nickelback. Ale zpátky k sáčku. Mám T a L a taky jedno U. Na desce je použitelné J, takže potřebuju vyměnit čtyři písmenka. Zběsile šmátrám uvnitř, až mě brní ruce. Rychle. Cvak, světlo v kuchyni zhaslo. Už je mám. Rychle odhodím pytlík zpátky na stůl a doufám, že vypadá nedotčeně. Pak předstírám, že si listuju v časopise Nature, který ležel na pohovce vedle mě. „Teď jsem na tahu já, viď?“ obrátím se na ni. „Jo,“ přisvědčí a očima hypnotizuje vlastní písmenka. Určitě se pokouší složit něco sprostého. Vyskládám na desku svoje slovo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201562