Benda pěkně ukáže. Benda se nebál ani zeleného salámu, a tak si všichni sedli a Benda ukazoval, jak se herci při zkoušení tváří. Všichni z toho měli velikou legraci a režisér nám nařídil, že když jsme tak chytří, zahrajeme po příští premiéře celou hru po svém. To sice znamenalo, že za trest musíme mít celé příští zkoušení zase dopoledne službu, ale my se rozhodli, že Benda bude hrát všechny ženské a já mužské role, a moc jsme se těšili. Na premiéru přijela pokaždé spousta lidí odevšad, ale hlavně z Prahy, a když jsme předvedli svou parodii, měli jsme dlouhý potlesk a jeden z těch lidí, který učil v Praze na katedře režie, říkal, že jsme přesně vycítili, kde ve hře něco nehraje, a navrhoval, abychom se přihlásili k němu do školy. Benda se smál, že nemá ani maturitu, ale přesto jsme stoupali do výše. Udělal jsem ale asi chybu, že jsem si nedržel svůj bezpečný výhled dvakrát dva metry, protože se mi možná trochu zamotala hlava, jinak bych se radoval, že mi Lucie píše básničku, místo abych ji s výrazem převahy ve tváři slovo po slově rozebíral. Takhle nenápadně to začalo. Lucie nic neřekla, ačkoli ji to muselo strašně ranit, jenom poslouchala a tiše se dívala, jak se nad vodou začíná zvedat mlha; mluvila se mnou, uvařila mi po návratu domů jako vždycky večeři, ale přestože jsem ji k sobě v noci přitiskl, jak nejvíce jsem svýma silnýma, vytrénovanýma rukama jen mohl, cítil jsem, že se mezi námi otevírá mezera. Myslel jsem, že láska změní člověka sama od sebe, že pokud se opravdu jedná o lásku, nemůžou nastat žádná nedorozumění a neshody. Netušil jsem tehdy, že pokud se jedná opravdu o lásku, zůstává člověk i tehdy,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201537
když nastanou nedorozumění a neshody, že zatne zuby a spolu s druhým je překonává, že se učí být otevřený a říkat, co ho trápí, a že se učí, že ten druhý toho nezneužije. Objeví, že i druhý má v něčem pravdu, a začne se učit ovládat a překonávat... a pak najednou zjistí, že se změnil a že v tom skutečně má prsty láska. Jenže od nás tatínek odešel a Lucie měla jenom maminku. Ani jeden z nás neměl hluboko v sobě uloženo, že se neshody dají překonat, že si lidé mohou promluvit a vyřešit narůstající problémy, že může opět zavládnout ticho a mír. My jsme viděli, že se křik a nedorozumění nezadržitelně stupňují, dokud neoddělí lidi od sebe. Tak jsem to viděl jako malý a se mnou doma i všichni kamarádi, se kterými jsem jezdil na kolech Pionýr, Eska i Favorit. Zlo bylo zblízka zase příliš velké a příliš ve mně dupalo. A chyběla mi pozitivní zkušenost. Jediný vyřešený případ. Nenašel jsem ho nikde, kde jsem v té době hledal. Ani v knížkách a filmech nic takového nebylo, kromě hloupých příběhů pro holky. Neudržel jsem si Lucii a Lucie se mi ztratila. Zkoušel se Hamlet. „Běž do kláštera, honem, běž, my nestojíme za nic, my, kluci kulisácký!“ křičel jsem v šatně a Benda volal: „Ó ne, ó ne, teď přijde to nejhezčí místo, co zkoušíme už potřetí!“ Ale nepomáhalo to. Občas jsem zašel s kulisákem Bendou na pivo do zahradní restaurace v první vesnici za Ústím, ale když mi bylo hodně smutno, ani on mne nerozveselil; a tehdy jsem naskočil do nejbližšího vlaku. Babička už mne čekala, ohřívala něco na plotně a já stále nechápal, jak je to možné. Babička se neptala, jestli se bojím rány nebo nebojím, jestli se bráním nebo útočím, neptala se, jaká je
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201537
moje morálka, ale když mi bylo úzko, v jejím okně se svítilo, na stole ležel ubrus a bylo pro mne prostřeno. A někdy, když jsem v noci usínal sám ve velikých pruhovaných peřinách, měl jsem pocit, že cítím vůni své ztracené lásky. Vůně bývala tak silná, jako by láska ležela někde blízko vedle mne, někdy se mi dokonce zdálo, že peřiny, do kterých uléhám, jsou ještě teplé. Jednou v noci jsem se probudil, protože jsem měl pocit, že mne něco tlačí, a objevil jsem na prostěradle sponku. Vzbudil jsem babičku a ptal se jí, jak je možné, že se objeví teprve teď, po takové době, ale zeptala se jen, jestli na to nechci přijít sám. Jednou jsem byl s Honzou ve skalách a pak mne vezl rychlík zpátky do Ústí. Bylo zima a brzy se stmívalo. Když jsem dorazil na půl cesty, do Lysé, rychlík se začal otřásat na výhybkách. Vyhlédl jsem ven a výhybky už svítily... svítily ve tmě před nádražím jako hvězdy na nebi. Stál jsem na perónu, čekal na další spoj, díval se střídavě na výhybky a zase vzhůru na nebe, pak jsem z ničeho nic vstoupil do kolejiště a začal přelézat soupravy. Babička nespala. Seděla za stolem, na něm hořela petrolejová lampa z výhybky, vedle ní stál dort, u stolu tři židle, sedl jsem si naproti babičce, třetí židle zůstala volná. Babička mi řekla s naprostou jistotou, že ještě přijede můj táta a že je jí ten den přesně sedmdesát. To je teda náhoda, řekl jsem a honem se omlouval, že jsem na její narozeniny úplně zapomněl, že jen shodou okolností jsem na perónu protějšího nádraží čekal, až mi pojede další vlak, a najednou, aniž bych věděl proč, jsem přelézal vagóny, ale babička se usmála, protože život podle ní nepřipouští vůbec žádné
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201537