není z mramoru, nýbrž ze dřeva, navečer obrovské li duprázdné prostory a bílé noci nad Něvou, v tom měs tě se dá za pár dní zešílet… Vyjel jsem lodí do Petro dvorce a ruská příroda je v ten čas tak živelná, dvojice se válely v trávě a vedle leželi opilci jak mrtví… To už jsem pak nikde ve světě neviděl. Já jsem byl a přes všechny ty kopance zůstal rusofil kvůli ruské literatu ře, kterou jsem v mládí četl v originále… Vaše téma setkání mi připomíná mé setkání s Vikto rem Šklovským v Moskvě v roce 1963. Přivezl jsem mu překlady jeho textů v časopise Světová literatura a po zdrav od Mukařovského. Pohostil mě ve svém bytě krá lovskou večeří s jeseterem obloženým kaviárem a ho rami pirohů s fantastickými náplněmi a pozdě v noci se omluvil, že si musí jít zdřímnout, a za hodinu se objevil svěží jako rybička. Já jsem ho za jeho návštěvy v Praze hostil na Vikárce, kde pak rozpůlil pivní tácek a pro hlásil, že kdo s druhou půlkou k němu přijde, bude při jat jako jeho bratr. Vůbec má cesta do Ruska byla zjeve ním, pronikl jsem v Moskvě a Petrohradě do depozitářů muzeí, v nichž byly ukryty poklady moderny, tehdy ješ tě přísně utajované. Šklovskij, o němž jsem Vám nedávno psal v tom ru kopisném dopise, byl člověk neobyčejně originální, opak „homo sovětikus“. Při večeři mi bez obalu prohlá sil, že komunismus je pro Rusko neštěstím (v roce 1963 to bylo neslýchané kacířství). Účastnil se Říjnové revo luce, avšak jako levý eser, které pak bolševici likvido
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201532
vali, a uprchl do Berlína. Napsal o revoluci knížku Sentimentální cesta, kterou jsem četl v českém překladu z časů první republiky, a pamatuji si z ní řadu šokují cích detailů: za první zimy po Říjnu se v Petrohradě to pilo knihami, v bytech zamrzaly klozety a zmrzlá lejna se vršila kolem nich a cizí muži a ženy spali spolu bez obav, neboť muži byli trvalým hladem prakticky steril ní. On sám chodil bez ponožek, neboť po Říjnu se neda ly koupit, a tak si je odvykl nosit. Jako nestraník nemo hl působit na univerzitách, a tak se živil jako filmový scenárista. A to, že zůstal nestraníkem, mu zachránilo život. Uvědomělý bolševik Medveděv uveřejnil počát kem třicátých let inteligentní kritiku ruského formali smu, zejména prací Šklovského, a v polovině třicátých let ji vydal přepracovanou v duchu dogmatického stali nismu a koncem třicátých let byl popraven jako nepří tel lidu. Šklovskij přežil, ale byl nesčetněkrát nucen k veřejné sebekritice, po níž však za časů „tání“ pokra čoval v publikování ve starém duchu dál. Když jsem mu v Praze na Vikárce řekl, že můj otec byl zahradník, nečekaně mě objal a řekl, že jeho taky, avšak v car ském Kremlu. Byl vůbec jedinečným spojením západní analytické inteligence s širokou ruskou duší, o níž píšete. Bylo to v tom bláznivém roce 1968, byl jsem jedním z „progresistů“ a také mne po příchodu „bratří“ vyrazili z Filosofického ústavu. Ale ještě předtím jsem jel jako delegát na mezinárodní konferenci o estetice do švéd ské Uppsaly. Jak bylo zvykem, naše delegace se v před
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201532
večer jednání sešla s delegací ruskou a za vydatného přispění vodky jsme se tradičně bratřili. No a netrvalo dlouho a pršely otázky jako Što eto takoje vaša „pražskaja vesna“? Rozjařen vodkou, na jejíž grády jsem ne byl zvyklý, jsem jim dobromyslně vysvětloval, že nám nejde o výměnu osob ve vedení, ale o změnu systému. Ve své naivitě jsem měl na mysli jen demokratický so cialismus, avšak použil jsem slovo systema a Rusové doslova ztuhli. Ten nejagresivnější z nich si ode mne vyžádal text mého referátu (byl to jen ryze odborný pří spěvek) a druhý den mi jej odmítl vrátit. „Můžeš si u ve dení kongresu stěžovat na naši velmocenskou arogan ci,“ odvětil mi nepokrytě. A za pár dní se o té aroganci přesvědčil celý svět. Po měsících ve Švédsku a po roce stipendia v Německu jsem se do Prahy přes varování přátel vrátil a nevěřil jsem svým očím: krom propuště ní z Filosofického ústavu jsem nesměl přednášet na Karlově univerzitě, nesměl jsem publikovat a byl jsem z podporučíka degradován na pouhého vojína atd. atd., a navíc bez bytu a po rozvodu. Byl jsem pak přidělen do bibliografie Ústavu dějin umění, vedeného polobláz nem Šaboukem, a seděl jsem ve sklepení ve tmě a vlh ku. Pak jednou do Prahy zavítala delegace sovětských estetiků a horlivý Šabouk ji provázel Ústavem od ředi telny ve čtvrtém patře až po sklep. A ovšem, členem de legace byl ten můj známý z Uppsaly, a když mne spat řil, byť v šeru sklepení, okamžitě se Šabouka ptal, jak to, že nejsem zakryt v turmě, a Šabouk mi pak vynadal, proč ksakru nezmizím, když mají přijít Rusáci?
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201532