1598. Po smrti Rudolfově nový nejvyšší purkrabí vyvolal soudní spor s králem Matyášem o tento Rudolfův výnos. Argumentoval tím, že Rudolf II. rozhodl bez souhlasu sněmu, a tudíž Rudolfovo rozhodnutí je neplatné. Vření ve společnosti, které vyvrcholilo stavovským povstáním r. 1618, spor odložilo, a to natrvalo. Hradčany se staly tedy královským městem. Nebyly však rovnoprávné např. se Starým Městem pražským. A tak samospráva opět píše žádosti panovníkovi, tentokrát o zrovnoprávněni s ostatními pražskými městy. Rozhodně nešlo o nějakou formalitu. Hradčany například neměly soud a všechny spory řešil soud Menšího Města pražského (Malé Strany). Byla to až Marie Terezie, která žádosti vyhověla a r. 1756 přiřadila Hradčany ke svazku pražských královských měst. Dlouho se ale Hradčany z úspěchu radovat nemohly, protože r. 1784 ztratily samostatnost a staly se součástí města Prahy. Osud Hradčan byl úzce propojen s osudem Hradu: rozkvět Pražského hradu se promítal do rozkvětu města, obdobné to bylo s úpadkem. Hradčany vzkvétaly od založení až do husitské revoluce. Před ní spolu s Pohořelcem a Úvozem měly na 200 domů. Roku 1420 obsadil Hrad jménem husitů Čeněk z Vartenberka. Vzápětí však přešel na stranu Zikmundovu a Hrad mu předal. Husité se několikrát neúspěšně snažili Hrad dobýt. Neuspěl se svými lidmi ani Jan Žižka z Trocnova. Ten se ale o další dobývání Hradu už nepokusil a raději soustředil síly do dvou vítězných bitev s křižáky, a to na Vítkově hoře a u Vyšehradu. Pod vlivem těchto vítězství padl r. 1421 Hrad husitům do klína bez boje. S četnými útoky husitů na Hrad měnily se postupně i Hradčany v ruiny. Speciálně se zde husité zaměřovali na domy Svatovítské kapituly. Četné ruiny zde přetrvaly až do doby vlády Vladislava Jagelonského. Samospráva Hradčan respektovala rozhodování vlastníků o svých objektech, ale spokojena se stavem nebyla. V r. 1483, tedy téměř půl století po skončení husitské revoluce, požádala samospráva panovníka o možnost volného zacházení s pozemky bez ohledu na Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201529
jejich vlastníky. Panovník souhlasil. V krátké době pak byly ruiny odstraněny a pozemky zastavěny bohatými měšťanskými domy. Pár domů obnovila též kapitula. Několik domů zde měla i šlechta. Když se pak r. 1484 Vladislav Jagelonský přestěhoval ze Starého Města na Hrad, už mu Hradčany ostudu nedělaly. Tímto rokem začala nová etapa rozvoje Hradčan. Jenže přichází nešťastný rok 1541, kdy Hradčany postihla obrovská pohroma v podobě požáru, který se sem přes Hrad rozšířil z Menšího Města pražského. Např. na Hradčanském náměstí nebyl ani jeden dům nepoškozený požárem. Po tomto požáru si mnozí majitelé pozemků v centru Hradčan uvědomují jejich cenu a ochotně požářiště prodávají. Za získané peníze si kupují podstatně levnější pozemky na okraji Hradčan či na hradčanských předměstích a ještě jim zbývají prostředky na výstavbu domů. Kupujícími jsou šlechtici, kteří zpravidla kupují několik sousedních městišť. Průkopníky v tomto směru jsou Lobkovicové. Některé pozemky si koupila i kapitula, resp. arcibiskupství. A tak se vytvořila kuriózní situace, kdy na hlavním náměstí města Hradčan není ani jeden měšťanský dům. Šlechta ani duchovenstvo nespadaly do pravomoci samosprávy Hradčan, a tudíž městu neplatily daně. Město nemělo peníze např. na údržbu komunikací. Proto se hosté panovníka či na Hradčanech usídlené šlechty brodí bahnem a blátem. Samosprávě města se podařilo přesvědčit měšťany, že si nechají před svými domy na vlastni náklady ulici vydláždit. Šlechta se ale nepřidala. Přesto je to samospráva města, která je Ferdinandem I. Habsburským kritizována za nepořádek ve městě. Samospráva žádá panovníka o zajištění příjmů. Ten to řeší udělením různých privilegií. Nejvíce Hradčanům pomohl Rudolf II. tzv. ungeltem (clem) z vína dováženého do města. Naštěstí pro městskou pokladnu se pilo vždy dost. Rozvoj Hradčan kulminuje po r. 1583, kdy se na Hrad přestěhoval Rudolf II. Špatným rokem pro Hradčany byl rok 1648, poslední rok třicetileté války, kdy zradou jednoho bývalého císařského důstojníka obsadili Švédové Hradčany. Zajali mnoho osobností, např. arcibiskupa kardinála Harracha, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201529
zakladatelku Lorety Kateřinu Benignu Lobkovicovou. Jisté škody zde napáchali r. 1742 Francouzi podporující českého krále Karla Albrechta Bavorského, a hlavně Prusové r. 1757. V r. 1757 jen v chrámu sv. Víta bylo nalezeno 700 kulí. V první polovině 19. století ztrácí Habsburkové zájem o Hrad. Situaci pak zásadně nemění ani skutečnost, že svůj důchodový věk prožívá na Hradě poslední český korunovaný král Ferdinand V Dobrotivý. Na nezájem Habsburků o Hrad navazuje nezájem šlechty o hradčanské paláce. Pronajímají je většinou státním institucím. Tak se např. Černínský palác mění v dělostřelecká kasárna. Nový rozkvět Hradčan začíná až se vznikem Československa. Neméně zajímavou historii než Hradčany měl jejich farní kostel. Svatovítský chrám založil sv. Václav r. 928 jako již třetí kostel na Hradě. Tomuto kostelu předcházel kostel Parmy Marie vybudovaný asi r. 894 Václavovým dědem, knížetem Bořivojem I., a kostel sv. Jiří z r. 920, dílo Václavova otce, knížete Vratislava I. Hlavním účelem tohoto třetího kostela bylo stát se důstojným prostorem pro uložení ostatků sv. Víta, které obdržel sv. Václav od císaře Říše římské Jindřicha I. Ptáčníka jako důkaz, že císař odpustil Václavovi neposlušnost, spočívající v zasahování sv. Václava do evropské politiky. Jindřich dokonce přitáhl až ku Praze, aby sv. Václavovi napravil hlavu. Sv. Václav zvolil pro chrám podobu románské rotundy se 4 apsidami směřujícími do 4 světových stran. Deset let po založení kostela byly v jižní apsidě uloženy ostatky sv. Václava. Od té doby byl kostel nazýván kostelem sv. Víta a Václava. Když r. 973 se stal tento chrám katedrálou, bylo třeba jej stavebně přizpůsobit této roli. Byla zrušena západní apsida a na jejím místě byla postavena věž s tribunou pro panovníka v prvním patře. Nevelká úprava byla provedena r. 1039, kdy pro ostatky sv. Vojtěcha přivezené knížetem Břetislavem I. z polského Hnězdna byl do přízemí věže kostela vestavěn malý kostelíček. Přístavbami a přestavbami se rozměr kostela výrazně nezměnil, proto se Břetislavův syn kníže Spytihněv II. rozhoduje pro radikální Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201529