Jedním z konkrétních kroků bylo, že – poprvé od rozkolu v roce 1054 – se ortodoxní patriarcha v osobě Bartoloměje I. účastnil mše u příležitosti začátku pontifikátu. Papežova intuice bude mít dopad i na mezináboženský dialog, jak se ukázalo, když mu vrchní římský rabín zaslal telegram v den jeho zvolení a pak i při příležitosti židovských Velikonoc. V tomto smyslu lze číst promluvu, kterou měl při audienci s představiteli církví, církevních společenství a jiných náboženství 20. března 2013 v Klementinském sále. Tehdy nazval Bartoloměje „svým bratrem Ondřejem“ (jako je totiž římský biskup nástupcem Petrovým, tak Konstantinopolský patriarcha navazuje na Petrova bratra apoštola Ondřeje). Tam řekl, že v „jistém smyslu“ viděl „předznamenané plné uskutečnění“ jednoty mezi věřícími v Krista. Tam vyjádřil „pevnou vůli pokračovat v cestě ekumenického dialogu“. Klást tak významný důraz na vzájemné vztahy – i v té viditelné, vnímatelné rovině – znamená dovolávat se vzájemné důvěry, a tak přemáhat pesimismus a znechucení a „nechávat zazářit hvězdu naděje“. Zde tedy vidíme vystupovat další důležitou výzvu pro pontifikát papeže Františka. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201488
***
Dar a výzva společenství, kterou církev prožívá ve svém nitru, se však ve skutečnosti podle papeže Františka týká celé společnosti. Jak před nějakou dobou napsal, církev „nás vybízí, abychom sdíleli to, co nás činí odlišnými, čili charisma, které je vlastní každému z nás, osobní náležitost každého ke skupinám, politickým stranám, nevládním organizacím, farnostem či různým společenstvím“.28 Naučit se sdílet rozdíly je podmínkou k tomu, aby politika byla něčím víc než pouze nestálou a provizorní rovnováhou zájmů, neboť „být občany znamená být pozváni k rozhodnutí, být povoláni k zápasu – k zápasu o sounáležitost ke společnosti, k lidu“.29 Sounáležitost má podle Bergoglia obrovskou hodnotu – z ekleziálního i z civilního hlediska. A laický charakter státu, vzájemná autonomie církve a státu, jejich rovnocenný horizontální vztah, je zárukou občanské sounáležitosti jakožto „společného díla, které je neustále ve výstavbě“30 a v němž je třeba 28 J. M. Bergoglio: Nel cuore dell‘uomo, op. cit., s. 15.
29 J. M. Bergoglio: Noi come cittadini. Noi come popolo, op. cit., s. 69. 30 J. M. Bergoglio: Nel cuore dell‘uomo, op. cit., s. 8.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201488
sdílet právě ty věci, které nás odlišují, včetně politické či náboženské příslušnosti. V tomto smyslu se Bergoglio na druhé straně plně ztotožňuje s augustinovskou kritikou náboženství chápaného jako „podstatná část veškeré symbolické a imaginární struktury“, která udržuje „společnost prostřednictvím sakralizované moci“.31 Politická skutečnost není nikdy Božím královstvím na zemi. V celkovém náhledu papeže Františka na církev samotnou i na její vztah ke světu zůstává neodmyslitelným referenčním bodem Druhý vatikánský koncil. Koncepce papeže Františka je „prorocká“ v tom smyslu, v jakém Yves Congar aplikoval tento výraz na toho, kdo „zasazuje plynutí času do jeho opravdového vztahu k Božímu plánu“.32 V tomto smyslu je František papežem Koncilu. Ne v tom významu, že by ho opakoval, že by ho neustále citoval a obhajoval, ale v tom smyslu, že vnímá jeho vnitřní hodnotu „dynamické četby evangelia, aktualizované pro dnešní dobu“, „relektury evangelia ve světle soudobé kultury“, jak to vyslovil v našem rozhovoru. Též mi však řekl: „Nyní musíme jít kupředu.“
31 J. M. Bergoglio: Scegliere la vita, op. cit., s. 14.
32 Y. Congar: Vera e falsa riforma nella Chiesa [Pravá a falešná reforma v církvi]. Milano, Jaca Book 1994, s. 155.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201488