V H měnili bychom něco na svých životech? Ale mohlo to přece trvat až do smrti. V Čechách se totiž pořád s něčím končí, odsoudí se to a začíná se znova. Pořád začátky, pořád konce. Jak se máme potom srovnávat se zeměmi, jejichž vývoj je kontinuální a které ke svému bohatství materiálnímu i duchovnímu pořád jen přidávají? Sobectví, kariérismus, zbabělá přizpůsobivost, na tom založila staronová ekipa svou moc. Minulá krize se ještě prohlubuje, protože centralistické řízení společnosti se opět obnovuje a utužuje. Ti, kdo se už jednou neosvědčili, se vrátili do svých funkcí odměnou za to, že prohlásili, že schvalují vstup vojsk. Zrádci národa se tedy dostávají do vedoucích postavení. Je znovu zavedena cenzura a sdělovací prostředky opět lžou. Všechny společenské organizace musí být loajální, jinak jsou zrušeny. Mínění dělníka nikoho nezajímá, ale ti, kdo mají moc, se prohlašují znovu za mluvčí dělnické třídy. Lidé, kteří usilovali o reformy, anebo jen veřejně projevili své názory, jsou odsuzováni a špiněni a nemohou se hájit. Tuto situaci rozebral Václav Havel ve svém dopise Alexandru Dubčekovi z roku 1969. Chce po Dubčekovi, aby řekl pravdu a čestně odešel z politického kolbiště. Aby sám sebe nešetřil. Píše: „... Z hlediska okamžité situace váš čin tedy nic pozitivního nepřinese, spíš naopak: bude zneužit k dalším represím. To všechno je však naprosto zanedbatelné ve srovnání s nesmírným mravním a tím z hlediska dlouhodobého vývoje i společenským a politickým významem, který by tento Váš postoj měl pro budoucí osud našich národů: lidé by pochopili, že si lze vždycky zachovat své ideály a páteř; že lze čelit lži; že jsou hodnoty, za něž má smysl se bít; že existují ještě vůdci, jimž lze věřit; že žádná okamžitá politická prohra neopravňuje k totální historické skepsi, dokáží-li postižení svou prohru důstojně nést.“ 98
M733 VH vn 07.indd 98
9/30/14 10:31 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201453
Alexander Dubček této výzvy neuposlechl, ale neudělal ani pokání, před kterým ho Havel také v dopise varuje. Vytratil se, žil ve vnuceném ústraní a stal se legendárním symbolem Pražského jara. Symbolem mnohoznačným. Srovnejme jeho ústup s činem Jana Palacha. Palach uvedl po dvaceti letech do pohybu tisíce mladých lidí, kteří cítili, že kdyby na něho zapomněli, zradili by jeho čin, jeho památku a tím i sami sebe, svůj život. Palachův čin je něco, co přetrvalo, i když kolem dvacet let bylo hrobové mlčení, anebo štvavá propaganda. Ponořil se do kolektivní paměti, vyplul v pravou chvíli a přinesl mravní očistu tisícům lidí. Stejný čin, stvrzený životem, vykonal také profesor Jan Patočka. Dubček se vrátil po dvaceti letech tak, jak byl, jenom trochu starší. Zachoval si svou tvář a svůj úsměv. Pro mladé lidi je však, bohužel, spíš symbolem prohry než symbolem touhy po pravdě, kterou smrt nezničí, ale naopak povyšuje. V roce 1968 se něco skrývalo, počítalo se pořád, co by tomu řekli v Sovětském svazu, co by tomu řekli komunisté, jestli by se jich to příliš nedotklo. Pořád se nějak kalkulovalo. Lidé zažili okamžik pravdy, ale až pozdě, až tváří v tvář tankům. Podle Havla byl rok šedesátý osmý schizofrenický, protože pravda nebyla vyslovena.
99
M733 VH vn 07.indd 99
9/30/14 10:31 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201453
A byla normalizace Andy Warhol napsal: V šedesátých letech se každý zajímal o každého. V sedmdesátých letech začal každý kašlat na každého. Šedesáté roky byly Shlukem. Sedmdesáté roky byly velmi prázdné. (Od A k B a zase zpět.) John Lenon řekl, že sedmdesátá léta stála za hovno. A to oba dva nebyli moc informováni o tom, jak to vypadalo u nás. Šroub, který nasadil dr. Husák, se utahoval, lidé vyjádřili v prověrkách loajalitu a stáhli se do svých domovů a do zahrádek. Provokativně na všechno kašlali a mocní si dělali, co chtěli. Ti, kteří chtěli emigrovat a ještě to stihli, odjeli. Od dob komunistického puče v roce čtyřicet osm neodešlo tolik lidí. Nikdy snad neutrpěl duch víc než v letech normalizace, nikdy jsme nestáli na rozsáhlejší a vyprahlejší morální poušti než právě tenkrát. V červenci a v srpnu 1969 se Václav účastnil rozhovorů, které vedly ke vzniku prohlášení Deset bodů, adresovaného federální vládě, Federálnímu shromáždění, vládě ČSR, České národní radě a ústřednímu výboru KSČ. Vyšlo s datem 21. srpna 1969 a podepsalo je deset signatářů. Odmítali v něm politiku normalizace. Na podzim byli signatáři obviněni z trestného činu podvracení republiky. Za rok nato bylo trestní řízení odloženo na neurčito. Koncem roku 1969 vyšel ještě v Československém spisovateli literární sborník osmnácti autorů Podoby 2 uspořádaný Havlem. Všichni autoři byli vzápětí zakázáni, i Havel. V srpnu 1970 byl už veřejně ostouzen v televizi, v Rudém právu a v rozhlase v rámci kampaně proti profesoru Václavu Černému. V letech 1971–1972 100
M733 VH vn 07.indd 100
9/30/14 10:31 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201453