a jak. Viděla jsem samu sebe před mnoha lety, jak se nahýbám přes tutéž poličku a utírám plechovky a krabice. Zazvonil zvonek, jednou, dvakrát. Otevřely se dveře a vešla mladá žena a s ní proud chladného vzduchu. Bylo na ní něco exotického, co mě přinutilo znovu si ji prohlédnout. Měla krátké černé vlasy, vzadu kratší a vpředu delší, se zářivě modrými melíry, strakatý svetřík, zřejmě ručně pletený, a mini sukni, ze které jí vykukovaly dlouhé štíhlé nohy v růžových punčochách. Už jsem ji předtím někde viděla. A pak jsem si vzpomněla. Jednou jsem ji potkala v hospodě. „Ahoj, Peggy. Ahoj,“ pozdravila s úsměvem Maisie. V jejím hlase bylo slyšet něco cizího. „Ahoj, jak se ti daří, Silke?“ zeptala se Peggy a postavila se. „Už jsem tě nějakou dobu neviděla.“ „Moc dobře, děkuju. Teď je to šílené, otevření galerie a všechno okolo.“ Měla perfektní angličtinu, skotský přízvuk jen s malým náznakem německého. „To je moje neteř Eilidh, nevím, jestli se už znáte…“ „Ne, oficiálně ne,“ natáhla ke mně ruku a přátelsky se usmívala. Podala jsem ji svou, stiskla mi ji pevně a vřele. „Jamie říkal, že se budeš starat o Maisie. Abys věděla, Eilidh, v tom projektu s galerií Jamieho pěkně zapřáhnu!“ Zasmála se. „Jak to pokračuje?“ zeptala se Peggy. „Skvěle, díky, je to báječné. Otevření bude příští měsíc, bude tam hudba a raut a spousta nóbl lidí z Edinburghu, a dokonce i z Londýna. Přijdeš?“ „Já už jsem, Silke, na takové věci stará, ale Eilidh…“ „Já bych moc ráda. Zní to úžasně,“ řekla jsem upřímně. „A ty taky na chvíli přijdeš, že ano, sluníčko?“ dodala Silke, když se skláněla k Maisie, aby ji pohladila po vlasech. „Ano, vezmu si svůj vílí kostým,“ odpověděla Maisie s naprostou vážností.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201446
„Super! Máš i křídla?“ „Jo,“ přikývla, „i hůlku.“ „Parádní. Přesně to potřebujeme,“ řekla Silke stejně vážně. „Půjdeš taky za vílu?“ zeptala se jí Maisie. „Ne, já jsem spíš čarodějnice. I když hodná.“ „Čarodějnice?“ Doširoka se jí otevřely oči. „Jo. Ale nikomu to neříkej. Můžu ti tady nechat tohle?“ zeptala se a podala Peggy svazek letáků a plakát. „Určitě. Dáme všem vědět,“ řekla Peggy a přečetla si leták. „Galerie umění v Glen Avich — to zní pěkně, že?“ „Díky! Už půjdu, tohle musím ještě odvést do Kinnearu. Mějte se, ráda jsem tě poznala,“ řekla, naposledy zamávala Maisie a odešla ven do šera. Díky zářivě modrým vlasům a růžovým punčochám vypadala jako světélko, které přešlo ulici a zmizelo. „Peggy? Opravdu je čarodějnice?“ zeptala se Maisie. Peggy se zasmála. „Čarodějnice neexistují, miláčku. Leda na Halloween!“ „Jestli je čarodějnice, tak hodná. Vypadá moc mile,“ řekla jsem. „To ano. Je to hodná holka. Opravdu… jedinečná.“ Usmála jsem se. Vsadím se, že když poprvé přijela do Glen Avich, způsobily ty její modré vlasy pěkný rozruch. „Budeme muset jít, zlato, ještě si musíš udělat úkoly a číst.“ Úkoly v první třídě. Měla jsem na to svůj názor, ale musela je udělat. „No jooo…“ řekla smutně a naposledy pohladila krabici s cereáliemi. „Pohlídáš mi zástěru?“ zeptala se Peggy. „Rozhodně, pohlídám. Třeba bys mohla přijít zase zítra. Je tu spousta práce.“ „Můžu? Můžu, můžu, MŮŽU?“ prosila mě.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201446
„Samozřejmě. Tak pojď, zlato, vezmi si bundu, táta bude doma už za hodinku,“ řekla jsem a vedla jsem ji do zadní místnosti. Za pár minut už jsme šly po Saint Colmanově cestě. Byly červánky, nebe pomalu černalo, ve vzduchu byl cítit konec podzimu. Začátek listopadu, dny mrtvých. „Líbilo se ti v obchodě?“ „Hrozně. Moje babička se taky usmívala.“ „Tvoje… tvoje babička? Asi myslíš moji tetu Peggy. Určitě jí můžeš říkat babičko, jestli chceš. Bude ráda.“ „Neee, ne Peggy. Moje babička Elizabeth.“ Přejel mi mráz po zádech. „Tvoje babička Elizabeth… tam byla?“ zeptala jsem se. Vyschlo mi v puse. Přikývla a vesele poskakovala. Dál už jsem se na nic neptala. Chtěla jsem být pryč z té tmy, chtěla jsem být doma, kde je světlo a teplo, zapnutá televize, postavená voda na čaj, kde jsou všechny ty bezpečné, jednoduché zvuky a obrazy každodenního života, které mě přivedou na naši stranu reality. Zachvěla jsem se a o trochu pevněji stiskla Maisiinu ruku. Jamie Když jsem viděl, že se v domě svítí, na okamžik se mi zastavilo srdce. Pak jsem si vzpomněl, že tam je Eilidh s Maisie. Chvíli jsem stál u okna a díval se dovnitř. Eilidh něco míchala u kamen, stála zády, hnědé vlasy stažené do culíku. Maisie seděla na pohovce, v ruce poníky, a dívala se na Charlieho a Lolu. Tak takhle to vypadá. Přijít domů, kde je teplo, rozdělaný oheň, rozsvícená světla. A kde někdo je.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201446