7 KISS SE PROBOUZEJÍ K ŽIVOTU
30. LEDNA 1973 Nedá se zrovna říct, že když jsme v Queensu v nočním klubu Popcorn poprvé vylezli na pódium, byl by zájem o KISS vyšroubovaný až ke stropu. Ve skupině a mezi bedňáky se dalo najít pomalu víc lidí než v obecenstvu. Takové zážitky se obvykle snažíte vy tlačit z mysli, jenže to není vždycky snadné. Moje paměť vším tím chlastáním a fetováním mírně utrpěla, ale můj mozek má z nějakého důvodu ve zvyku do ní ukládat, co se mu zlíbí. Dobré věci zapomínám a ty nepříjemné si pamatuju. A že jich není málo. Vtipné můžou být samozřejmě i ošklivé vzpomínky a já jsem v té době viděl z vtipnější stránky v podstatě všechno. Ten večer jsme s Paulem a Genem stáli na pódiu, prali jsme se o volné místo a netušili jsme, kam se hnout nebo kam si stoupnout. Výsledkem tudíž bylo, že jsme se motali sem a tam, naráželi jsme do sebe a vypadali jsme jako nějaký mnohohlavý hardrockový had. Připadalo mi to strašně absurdní. Dokázal jsem se tomu zasmát i přesto, že když jsem se rozhlédl, nespatřil jsem v „davu“ ani jednu známou tvář. Bylo tam pár našich příbuzných a přítelkyň, a to bylo všechno. Horší kapelu by nezájem veřejnosti nejspíš natolik ztrapnil, že by hraní pověsili na hřebík, ale nás to ani v nejmenším neodradilo.
87
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201436
Měli jsme sotva dva týdny, abychom se na ten koncert připravili, a kdyby ho býval někdo natočil a já se na něj dneska podíval, asi bych naším výkonem nebyl nadšený. Vůbec nechápu, jak se nám za tak krátkou dobu povedlo dát dohromady kompletní set, přesto jsme to zvládli. KISS hráli ten večer jenom původní písničky – zhruba deset skladeb, které napsali Paul a Gene a které jsem se v uplynulých týdnech snažil vstřebat, jak nejrychleji to šlo. Hodně jsem improvizoval, protože jsem často zapomínal, jak to má být správně. Spoléhal jsem na svoje dovednosti, abych ty mezery vykryl, a doufal jsem, že si toho nikdo nevšimne. Ten klub byl ale na druhou stranu prakticky vylidněný, takže jsem neměl co ztratit. Navzdory všem těm sporům, které jsme s Genem v průběhu let vedli, musím uznat, že to byl neúnavný dříč a promotér. Mě finanční stránka hudebního průmyslu nikdy nezajímala, zato Gene jí byl posedlý. Když jsem se s ním seznámil, připadalo mi, že na marketing a reklamu klade stejný důraz jako na hudbu. Nechápejte mě špatně: Gene byl slušný skladatel a basista a já jsem ho v tomhle směru respektoval. Bylo mi ovšem jasné, že hudbu pokládá jen za jeden dílek velké skládačky. Vnímal jsem to podobně, ale v o poznání menší míře. Když jsem viděl, jak si Alice Cooper dává kolem ramen hroznýše a pořádá na jevišti falešné popravy, pomyslel jsem si: Páni, to je ale super! Když to samé viděl Gene, uvažoval takhle: Jak bysme to mohli vylepšit a jak vymyslíme obchodní model, abychom s tím úspěch? Už jako kluk jsem měl spousty přátel. Většinu času jsem trávil mimo domov, poflakoval jsem se s kamarády a podnikal jsem s nimi všechno možné, dobré i zlé (rodiče by nejspíš řekli, že toho zlého bylo zhruba o několik cisteren víc). Rád jsem patřil do party. Těší mě to doteď, ačkoli dneska si dávám mnohem větší pozor, koho si do života pustím. Dokonce i po tom, co KISS prorazili, jsem se snažil držet se při zemi. Potloukal jsem se s kamarády a věnoval jsem se svým starým zálibám: rybaření, kulečníku, pití piva… a samozřejmě dělání potíží.
88
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201436
„Hele, kluci, neříkejte mi Aci,“ protestoval jsem. „Říkejte mi Paule, jo? Ace je ten chlápek z KISS.“ Nelžu. Přestože mi někteří kamarádi říkali Aci, nepovažoval jsem to za své pravé jméno, ale za přezdívku, která se používá jen v určitých situacích a ve vybrané skupině lidí. Pro svoje příbuzné a většinu přátel jsem byl Paul. Jenže po vstupu do KISS jsme usoudili, že mít v kapele dva Pauly je trochu moc. „Bez starostí,“ pokrčil jsem rameny. „Klidně mi říkejte Aci.“ Takže pro kluky ze skupiny jsem nebyl Paul Frehley, ale prostě Ace. Po návratu domů se ze mě ovšem zase stával Paul. Umožňovalo mi to zůstat ve styku s realitou. Lidi, kteří se se mnou seznámili teprve po tom, co jsem se proslavil, měli tendenci stavět mě na piedestal. Věřte mi, že když se s člověkem zachází takhle, pořádně mu to poplete hlavu. Nebylo mi to ani trochu příjemné. Peter a já jsme měli hodně kamarádů. Paul a Gene byli jiní, obzvlášť Gene. Bylo to hrozně zvláštní. Když jsem do KISS vstoupil a zjistil jsem, že Gene žádné kamarády nemá, strašně mě to zarazilo. Netušil jsem, co si o tom myslet. Měl bych ho litovat? Měl bych si ho držet od těla? Dá se mu věřit? Nikdy dřív jsem nikoho podobného nepotkal. Gene byl jen o několik let starší než já, ale vypadal… já nevím. Možná bych měl být diplomatický a říct nějakou takovou oblíbenou kravinu, jako že na svůj věk působil moudře, ale ve skutečnosti jsem z něj měl dojem, jako by měl v prdeli zaražené pravítko. Byl jako padesátiletý účetní v těle třiadvacetiletého kluka. Mezi moje nejlepší kamarády patřil náš zvukový inženýr a blízce jsem se přátelil taky s jedním naším bedňákem. Na koncerty KISS pravidelně chodili moji kámoši, Peterova manželka a přátelé se na nich ukazovali neustále a i Paulovi známí se čas od času zastavili. Ale Gene? Ten byl děsný samotář. Soustředil se výhradně na obchodní stránku KISS a snažil se dovést skupinu k úspěchu a udělat z ní naprostou bombu, ať to mělo znamenat cokoli. Bůh mu žehnej. Díky němu se náš sen stal skutečností (samozřejmě nejen díky
89
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201436