předtím vyhodila k pletení, takže průběh válečné operace neviděla, ale výsledek byl jakž takž uspokojivý: „Můžeš jít, ale já tě musím doprovodit a nesmíme se zdržet dlouho. A nesmíš tancovat s jinými chlapci než s Vojtou a nesmíš pít pivo.“ „To je stejně hnusné,“ řekla Bára. A tak se s Mandalénou v sobotu po praní začaly chystat na tancovačku. Mandaléna si vzala svoje jediné sváteční šaty, tedy ty, které nosila do kostela, Báře půjčila parádní zástěru a místo čepečku jí do vlasů zapletla barevné pentle tak šikovně, že nebylo vidět, že má Bára vlasy jen k ramenům. Vyrazily až po setmění, protože Mandaléna rozhodla, že se ani pro farskou kuchařku, ani pro slečnu z fary nehodí, aby byly u muziky mezi prvními. Pro ně se sluší přijít, až když už tam budou všichni. Z hospody bylo slyšet hudbu, když přicházely, a skoro všechny stoly už byly obsazené. Bára zrovna chtěla začít žehrat, že kdyby byly bývaly přišly dřív, byly by si bývaly mohly vybrat, kam si sednou, ale než se k tomu dostala, už je k sobě začali o překot zvát různí sousedé. Mandaléna se rozhodla, že si přisednou ke stolu, kde seděla Lidka s rodiči a s nějakými kamarádkami. Byl to strategicky velmi dobře vybraný stůl, protože nebyl daleko od vchodu, ale byl odtud přehled po celé hospodě. Hospodský tu byl v okamžení, Mandaléna poručila pro sebe a pro Báru rosolku, a když Bára zjistila, že rosolka je tvrdý alkohol, s odporem to od sebe odstrčila. „Pan farář přece řekl, že nesmím pít pivo!“ vyčetla Mandaléně, co jí to podstrkuje. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201393
„Však jsem ti taky pivo neobjednala,“ usmála se lišácky Mandaléna a obrátila do sebe i Bářino štamprle. Muzikanti hráli v protilehlém rohu. Měli tam svůj stůl a na ten jim hostinský připravil jídlo a nosil jim tam pivo a, jak si později Bára všimla, cokoliv, co jim hosté zaplatili. Platili jim hlavně pití a platili jim ho hodně. Krom Vojty tam hrál na housle ještě jeden mladík a pak tam byl starší pán s klarinetem a druhý s basou. Bára doufala, že k muzice půjdou lidé v krojích, když už nechodí v krojích do kostela, protože v televizních pohádkách se u muziky tancuje v krojích a Bára měla kroje ráda. Ale nikdo tu žádný kroj neměl. Šaty sice trošku kroje připomínaly, ale opravdu jen trošku. Muži měli kalhoty pod kolena a bílé punčochy, jako to mívá v pohádkách hloupý Honza, ale neměli ani péra za kloboukem, ani vyšívané košile a ženy a dívky neměly vyšívaného také skoro nic. A žádné holubičky a škrobené rukávy a tucty spodniček pod sukněmi a květované pentle. Bára z toho byla dost zklamaná a další zklamání ji čekalo, když se začalo tancovat. Podle všeho, co kdy v televizi viděla, se na vesnické tancovačce má tancovat polka. Tady se tancovalo leccos, ale polku to nepřipomínalo ani vzdáleně. Nejdřív tančila děvčata nějaký kolový tanec, který Báru nebavil. Pak tančili kluci, což bylo zajímavější, protože všelijak podupávali a výskali a skákali, ale nebylo to zase tak úžasné jako při verbuňku nebo odzemku, které Bára znala z televize a měla slíbeno, že ji jednou rodiče vezmou na přehlídku lidových tanců do Strážnice, aby to viděla na vlastní oči. Při těch klučičích tancích Vojta odložil housle a šel si taky zatancovat. Kolem krku měl uvázaný šátek od Hanči. Mandaléna se usmívala jako pyšná matka, když ho viděla tancovat, a pravda byla, že Vojta byl stejně dobrý tanečník jako muzikant. Takže vynikající. Bára už se hodně nudila. Dala by si kofolu, tu si dávala v hospodě vždycky, ale dost pochybovala o tom, že se vyráběla už v roce 1755. Pak chvíli tancovali všichni a to Báru taky moc nebavilo a pak muzika přestala hrát, aby si muzikanti odpočinuli. Mandaléna přes celý sál mávala na Vojtu, aby si přišel přisednout. „Pan farář dovolil,“ naklonila se k němu, aby ji v hluku hospody slyšel, „ale musíme jít brzy domů. Tak jestli si chceš zatancovat, moc to neodkládej!“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201393
Vojta se zářivě usmál. „Opravdu dovolil? Slečno Barboro, skočíte si se mnou?“ „Proto jsem přišla,“ řekla Bára, „ale zatím se tu dost nudím.“ „Já se domluvím s ostatními, aby to teď vzali za mě,“ vyskočil Vojta a běžel k muzikantům. Něco jim vykládal a ten nejstarší s klarinetem ho poplácal po zádech a zdálo se, že má radost a že to Vojtovi přeje. Vojta se pak vrátil ke stolu, kde seděla Mandaléna s Bárou a Lidka s rodiči. „Tak je to domluvené,“ usmíval se od ucha k uchu. Bára byla ráda, že má Vojta radost, protože celý týden chodil jako tělo bez duše. Za chvíli začala muzika hrát. „Co to je za tanec?“ zeptala se šeptem Bára Vojty, když ji vedl do kola. Byl to ten, co se tancoval ve čtyřech párech a co Báře vůbec nešel, když ho zkoušeli s Vojtou sami. Ale když jich bylo osm, tak byla spousta kroků a figur mnohem jasnějších, a když si náhodou Bára nevěděla rady, tak ji vždycky nějaký tanečník postrčil správným směrem, takže to všechno dobře dopadlo a Bára si to moc užila. Pak hráli jiný tanec, který Vojta Báru učil, a Bára pojala podezření, že se Vojta s muzikanty domluvil, aby teď hráli jenom to, co Bára umí. A byla mu za to vděčná. I tenhle tanec se Báře povedl, konec konců měla nějaké pohybové nadání, když chodila na gymnastiku, a Vojta ji dobře vedl. A pak přišla zrada, protože Vojta zavolal: „A teď, muziko, sólo pro slečnu z fary!“ Všichni si šli okamžitě sednout ke stolům, až uprostřed hospody zbyl jenom Vojta s Bárou. Bára měla chuť kopnout ho do holeně. Vojta jí pošeptal, co se teď bude hrát, hudba spustila a Bára s Vojtou začali tancovat. Najednou to Báře nevadilo, protože si připadala jako na závodech v gymnastice, kde na člověka také kouká spousta cizích lidí, a někteří ho ještě ke všemu bodují. Ale to se dá odmyslet a člověk si cvičí jen tak pro radost. Tak si teď taky všechny krom Vojty odmyslela a tančila si taky jen tak pro radost. A hlavně Vojtovi pro radost, protože Vojta se krásně smál a moc hezky jim to spolu šlo. Však jim také celá hospoda zatleskala. Pak jim Vojta poručil ještě jedno sólo, a protože toho Bára víc neuměla, odvedl ji po druhém sólu k Mandaléně. Načež požádal o tanec Lidku. A Lidka šla.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201393