Cesty do Polska
Kdo tě zná, ví, že máš velmi blízko k Polákům, je to tím, že pocházíš od polských hranic? Kdepak, ze Suchého vrchu – to je nejvyšší kopec naší části Orlických hor – jsem jako kluk viděl jen polské krávy. Ale v dětství jsem přečetl snad všechny knihy od Sienkiewicze, pak i další polské autory. Už to mě poznamenalo. Co Polák, to katolík, historicky uprostřed protestantů a pravoslavných zemí. Poláci jsou stateční a pohostinní. Zažil jsem mezi nimi mnoho krásného. Jak ses tedy dostal do užšího kontaktu s Poláky? Až s Jaroslavem Vrbenským. Důležitá byla pro nás cesta do Polska v polovině 70. let. Cílem byla účast na stavbě moderního kostela v rozestavěné Nové Huti na předměstí Krakova. Toto starobylé město si nás hned získalo historickým ovzduším, bohatstvím památek i srdečným přijetím v několika rodinách. S vědomím, že se tam ještě vrátíme, jsme dojeli do Nové Huti. Zde nám paní Halina Bortnowska domluvila ubytování v rodinách. Tak třeba dva jsme bydleli v rodině se sedmi dětmi. Pán byl slévač, paní byla s dětmi doma, nejmladšímu bylo půl roku. Přivydělávala si domácí prací, šila pracovní rukavice. Neměli peněz nazbyt, ale byli srdeční a pohostinní. Nás brigádníky uložili do svých postelí a sami si lehli na zem. Bránili jsme se, ale byli neoblomní. Naši paní domácí jsem pak potkal na biblické hodině paní Haliny, to bylo milé.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201350
A dali jste se do práce na kostele… Museli jsme se nejprve trochu rozkoukat a nevycházeli jsme z údivu. Především jsme se dozvěděli, jak dramatické dějiny má Nová Huť už za sebou. Polský režim tu chtěl totiž demonstrovat, že v Polsku lze vybudovat „město bez Boha“, to znamená bez kostela. Až dosud byla v tom velikánském sídlišti pro hutníky jen malá kaplička, v neděli se sloužilo dvanáct mší, jedna za druhou, lidi stáli na ulici. Řadu let dělníci neústupně, ale marně, žádali vládu o povolení postavit zde kostel, došlo i k bouřlivým demonstracím, které vyvrcholily střetnutím obyvatel s obrněnými jednotkami polské armády. Ty se sice stáhly, ale konec překážkám to ještě neznamenalo. Režim se totiž postaral o to, aby velké stavební podniky odmítly dát na stavbu jeřáby a vůbec těžkou techniku. A tak se musely často i velké traverzy zvedat postaru ručně pomocí kladek. Ale Poláci nepolevovali, architekta i projekt už dávno měli, lidé z celého Polska sbírali peníze, sháněli materiál a jezdili zadarmo pracovat. I od nás se tam po několik roků jezdilo pomáhat. My jsme se tam potkávali s Belgičany, Rakušany i s mladými Němci, kteří chtěli aspoň trochu vynahradit vinu svých otců za války. Poláci měli dobře promyšlený postup, nejdřív zbudovali velkou faru se společenskými místnostmi, aby se brigádníci měli kde scházet a nábožensky se vzdělávat. Samozřejmě na faře nechyběly ani početné sprchy. My jsme tam pracovali na ranní směně kromě neděle a odpoledne jsme chodili po redakcích, klášterech a disidentech. Kostel v Nové Huti je známý výjimečnou architekturou, jak Poláci vybírali vhodného architekta? Řeknu to šířeji, v Polsku byla jiná situace než u nás. Drtivá většina Poláků byla katolická, včetně inteligence. Komunisté vsadili na umění, podporovali umělce, měli velké galerie moderního umění, mysleli si, že si kumštýře získají. Kdepak … Architekt Zbigniew Solway přednášel na fakultě architektury. Přijal nabídku navrhnout kostel pro Novou Huť v Krakově, i když si spočítal, že ho za to vyhodí z univerzity. To se také stalo. Svým návrhem si ale získal jméno mezi evropskými architekty. Kostel je stavbou architektonického symbolismu, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201350
napůl loď, napůl stan. Na Západě se v tomto stylu stavělo už dříve, ale ve východním bloku to bylo něco nového. Poláci si to potřebovali vyzkoušet a „osahat“. Tahle „Arka Pána“ pojme dobře tisíc věřících a všichni vidí na oltář. V Polsku se stavělo mnoho kostelů po celou komunistickou éru, ale ne všechny jsou vydařené jako tento. Škoda že se i v tak kvalitním díle vyskytnou náboženské kýče. Ale když sestoupíš do Kaple smíření pod hlavním kostelem, u vstupu spatříš řadu bolestných madon Polska – syrové a působivé dílo řezbáře jako reakce na utrpení Poláků za poslední války. Zmínil jsi Halinu Bortnowskou, čím ti utkvěla v paměti? Jaroslav Vrbenský jako redaktor a budovatel česko-polských vztahů se s ní znal už z dřívějších let. Zprostředkovala nám návštěvu redakce „Tygodniku Powszechnego“, nejrozsáhlejšího katolického týdeníku v Polsku, i návštěvu nakladatelství vydávajícího významnou revue „Znak“ a díla světově uznávaných teologů orientovaných v duchu Druhého vatikánského koncilu. Halina vystudovala filozofii v Polsku a teologii v Holandsku u Edwarda Schillebeeckxe, významného koncilového teologa. Tehdejší krakovský arcibiskup Karol Wojtyla si ji vybral do kruhu svých poradců. Vedla duchovní cvičení, biblické hodiny, pracovala v sociální sféře. V roce 1975 měla žena(!) v Polsku takovouto pozici. Nebyla tu jen lidová církev, křesťané významně patřili i k intelektuální elitě, která promýšlela politickou budoucnost Polska. Redaktory ze Znaku a Tygodniku jsme si dobře zapamatovali, mohli jsme se od nich lecčemus přiučit. A nadto mnozí z nich jezdili do Prahy. Později po pádu komunistického režimu v Polsku jsme viděli na volebních plakátech v Krakově známé tváře. Pan Krzysztof Kozłowski byl pak ministrem vnitra a Tadeusz Mazowiecki premiérem. To jsme jásali. Ale představ si, ještě pár let předtím nám třem českým bohoslovcům, díky Jaroslavovi, udělal přednášku sám profesor Józef Tischner. Byl to ohromný zážitek. Nejen pro jeho znalosti, ale i z jeho lidskosti a zájmu. Když jsem pak viděl jeho mši pro malé děti, tekly mi dojetím slzy. První malý ministrant nesl vel102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201350