Některé kruhy ji tehdy podezíraly, že chce zrušit dohody, z nichž plyne prospěch i jejímu politickému rivalovi Rinatu Achmetovovi. Stát vlastní veškerou zemědělskou půdu, byť jednotlivé plochy může pronajímat k farmaření. Stát také drží majoritní balíky akcií v případě železnic, radiokomunikací, elektráren, chemických závodů, těžkého strojírenství a civilního letectví (prostřednictvím Ukrajinských mezinárodních aerolinií). Vláda, která naléhavě potřebuje finanční prostředky, slibovala, že vše zprivatizuje, nicméně zákulisní politické boje tento proces opakovaně brzdily mnohdy i proto, že podnikatelé profitující z daného stavu využívají svých politických konexí a brání tržní liberalizaci, jejímž důsledkem by mohla být silnější domácí i zahraniční konkurence. Tito podnikatelé mají velmi silný vliv na hospodářskou politiku státu. Achmetovovo jméno se často objevuje v souvislosti s diskusemi o ukrajinské domácí politice, protože tento člověk je bezesporu nejvlivnějším ze skupiny nápadně bohatých byznysmenů, kteří díky těsným osobním i obchodním vazbám na některé z nejmocnějších politických předáků kontrolují největší podniky v důležitých odvětvích ekonomiky země. Achmetov má pod kontrolou ocelárny, elektrárny i doly. Na Ukrajině, zejména pak v její rusky mluvící východní části, je vlivnou a populární osobností a byl i hlavním podporovatelem protireformní ukrajinské Strany regionů. Je také jedním z několika ukrajinských oligarchů, kteří využili svého finančního vlivu a zajistili si místo v parlamentu. Tymošenková, která před vstupem do politiky úspěšně podnikala v plynárenství, se stala premiérkou zčásti díky slibům, že úzké vazby mezi politickými a podnikatelskými elitami zpřetrhá. To se nestalo a někteří z jejích kritiků ji obviňovali, že na podporu klíčových oligarchů naopak spoléhá. Privilegované postavení těchto lidí nejde ruku v ruce se závazkem sloužit zájmům státu, jejž Vladimir Putin donutil přijmout ruské oligarchy. Je tomu tak především proto, že žádný ukrajinský politik nemá sílu provádět intervence na trzích v takovém měřítku, v jakém je provádí Putin. Gravitační pole Ruska ovšem stále působí a představuje silný protipól modelu řízení ukrajinského hospodářství. V zemi stále ještě žijí vlivní komunisté a další levicově orientovaní politici, kteří prosazují rozsáhlejší zásahy státu do ekonomiky včetně přímého znárodnění některých titulů. Nedávná ruská zkušenost ukazuje, jak může vzestup silného vůdce v kulisách slabého politického systému posunout zemi od volně pro-tržního modelu k systému, v němž dochází k masivním státním zásahům. S TÁT N Í K A P I TA L I S M U S V E S V Ě T Ě
| 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201348
Dokud Ukrajina nenabere novou sílu a sebevědomí, zůstane vůči vlivu ruského státního kapitalismu bezbranná. RUSKO
Představte si, že jste vysoce postavený manažer skupiny X5 – největšího ruského maloobchodního řetězce. Jste v kanceláři, máte plné ruce práce a vtom vás informují, že z neznámých důvodů s vámi chce mluvit Vladimir Putin. Zničehonic se ocitáte před objektivy kamer, které zaznamenávají každý váš pohyb, a kráčíte po boku nejmocnějšího muže Ruska, který přijel na nečekanou inspekci oddělení masa v jednom z vašich nejbližších supermarketů, kde vás obviní, že za vepřové chcete moc. Ujistíte ho, že ceny vbrzku snížíte. Na Putina to žádný dojem neudělá a zamíří do oddělení mléčných výrobků. Přesně to se stalo Juriji Kobaladzemu, když přišel 24. června 2009 do práce. Hned následujícího dne řetězec X5 oznámil „velký výprodej“ s výraznými slevami na rozličné zboží. O čtyři dny později se dal slyšet Federální antimonopolní úřad, že v řadě produktových kategorií zahajuje vyšetřování cenového kartelu mezi obchodními řetězci a distributory. Žádný příběh neilustruje lépe státní kapitalismus sovětského typu, který kombinuje tendence řídit fungování trhů s praxí svádět v případě nepříznivého vývoje vinu na dostupné obětní beránky. V zájmu prosazování politických i podnikatelských zájmů ruského státu i těch, kdo ho vedou, se Kreml uchyluje jak k přímým zásahům do klíčových odvětví ruské ekonomiky, tak i k ovlivňování kroků politicky spřízněných podnikatelů. Ruské politické vedení však nemá zájem na návratu centrálně plánovaného hospodářství sovětského střihu. Jako prezident byl Vladimir Putin v letech 2000 –2008 architektem současné politické i ekonomické struktury země. Jako prezident i premiér opakovaně hovořil o svém přesvědčení, že pouze kapitalismus – v tomto případě státní kapitalismus – může přinést Rusku prosperitu a obnovit jeho postavení jako supervelmoci. Státní kapitalismus ušel v Rusku za krátkou dobu dlouhou cestu. Během chaotické první postsovětské dekády ponechala slabá vláda Borise Jelcina zemi napospas dravým oligarchům, kteří prezidentovi nabídli finanční i jiné formy pomoci výměnou za příležitost skoupit za hubičku cenné národní zdroje i další majetky. Ve druhém desetiletí se 102
|
S TÁT N Í K A P I TA L I S M U S V E S V Ě T Ě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201348
těžiště mocenské rovnováhy posunulo zpět na stranu státu. Dynamický hospodářský růst živený (většinou, byť nikoli výhradně) prudkým růstem cen ropy tehdy dovolil Vladimiru Putinovi zatlačit oligarchy do kouta, rozšířit kontrolu státu na mnohé z jejich původních domén a využít jich k prosazování domácí politické agendy i ruských zájmů na mezinárodní scéně. Expanze moci státu není nikde zjevnější než v odvětví energetiky. Ruská politická elita dnes uplatňuje koncentrovanou formu surovinového nacionalismu. S obrovskými zásobami ropy a zemního plynu, jež země vlastní, nakládá jako s nástrojem, který jí může pomoci zabezpečit finanční i politickou nezávislost Ruska a mocensky expandovat do zahraničí. Téměř 90 % ruské těžby a zpracování zemního plynu spadá na vrub Gazpromu. Ačkoli v době první Putinovy volby v roce 2000 stát fakticky kontroloval management společnosti i její peněžní toky, podíl akcií Gazpromu v přímém vlastnictví státu nedosahoval ani 50 %. Když Putin o osm let později přepustil prezidentství svému předem vybranému nástupci Dmitriji Medveděvovi a sám se ujal funkce ministerského předsedy, byl už Gazprom opět v rukou státu a měl oficiální monopol na vývoz zemního plynu. Během Putinova prezidentství rozšířil stát svou kontrolu nad obrovskou ruskou ropnou produkcí z necelých 10 % na téměř 50 %. Od roku 2003 vyvíjí ruská vláda prostřednictvím právních kroků a všemožných regulací tlak na zahraniční firmy i domácí energetické společnosti, aby Gazpromu a národnímu ropnému šampionovi Rosněft zajistila v domácí energetice dominantní postavení. Prostřednictvím různých účelových omezení donutila Putinova vláda zahraniční společnosti, aby jí přepustily kontrolu nad hodnotnými projekty. Zároveň zničila rodícího se domácího energetického giganta, ropnou společnost Jukos. Učinila tak v okamžiku, kdy prezident společnosti Michail Chodorkovskij ohlásil plány na vybudování vlastního ropovodu do Číny, hodlal se spojit s cizí ropnou společností a začal sledovat nezávislý politický kurz. Státně-kapitalistický trend se však neomezuje pouze na ropu a zemní plyn. Kreml založil nové, státem ovládané holdingové společnosti a zvláštní typ kvazi-suverénních státních korporací v letectví, loďařství, exportu zbraní, civilním využití jaderné energie a dalších technologicky vyspělých odvětvích, aby je těsněji připoutal k vládě a zajistil příjmy činovníkům, kteří je kontrolují. Politické a podnikatelské elity se do různé míry překrývají v mnoha zemích, ale Rusko je extrémní příklad. Než se Dmitrij Medveděv stal ruským prezidentem, pracoval zároveň jako první vicepremiér a předseda S TÁT N Í K A P I TA L I S M U S V E S V Ě T Ě
| 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201348