Co se vlastně za kulisami odehrálo? Papež předal předsedovi sekretariátu pro jednotu, kardinálu Beovi, seznam 40 změn textu. Z nedostatku času mohl Bea tyto změny předložit jen několika členům ze svého nejbližšího okolí – a jen 19 z nich stačil zapracovat do textu, oněch 19, které přečetl Felici. Opět byl tedy text změněn způsobem odporujícím jednacímu řádu, opět ukázala konzervativní opozice, co si o koncilu myslí. „Černým čtvrtkem“ se však tento den stal kvůli jinému skandálu. Dekret o náboženské svobodě byl hotov a hlasování se předpokládalo již v tomto jednacím období. Bylo možné předvídat, jak dopadne – jedinou možností odpůrců bylo získat čas. Podání asi dvou set španělských a italských biskupů, nejvýznamnějších odpůrců prohlášení, požadovalo více času ke studiu textu – tedy odročení na příští jednací období. Dne 18. listopadu ohlásil Felici na 19. listopad hlasování o návrhu na odročení. Bylo opět jasné, jak dopadne, totiž negativně. Když se 19. listopadu krátce po 11. hodině mělo hlasovat, ohlásil kardinál Tisserant, že je hlasování odloženo – po domluvě s ostatními členy předsednictva. Svatý Petr tehdy připomínal blázinec. Otcové, i členové předsednictva, opustili svá místa a postávali ve skupinách a diskutovali. Naštěstí to byla hodina, kdy byl otevřen slavný „bar Jonáš“. To byla příležitost pro tři severoamerické kardinály Meyera, Rittera a Légera zkoncipovat petici papeži: „Ve veškeré úctě, ale s největší naléhavostí prosíme, aby se před koncem tohoto jednacího období koncilu hlasovalo o prohlášení o náboženské svobodě, jinak ztratíme důvěru křesťanského i nekřesťanského světa.“ Okamžitě se u baru Jonáš sešlo 441 podpisů, později jich bylo tisíc. Ale nebylo to nic platné: papež pouze všechny ujistil, že toto prohlášení bude prvním bodem pořadu čtvrtého jednacího období.
4. Papežovy motivy Za všechna tato omezení svobody koncilu byl a je obyčejně viněn sám papež, Pavel VI. Jaké tedy byly jeho motivy – neboť právně a církevněpoliticky opravdu zodpovědný byl. Již před jeho nastoupením do úřadu bylo dost dokladů o tom, že obavy a přání konzervativní menšiny nesdílí. Již ve dříve zmíněném dopise papeži Janu XXIII. z 18. října 1962 nenechal nikoho na
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201346
pochybách, že souhlasí s učením o kolegialitě biskupů, třebaže se tím samozřejmě neměla zpochybňovat usnesení I. vatikánského koncilu o papežském primátu. Toto pojetí se vší slavnostností opakoval v projevu při zahájení druhého jednacího období. Při jednom z kritických okamžiků kuriálních machinací vzkázal tajně kardinálu Ottavianimu, že koncilní komise jsou orgány koncilu, nikoli jeho soudci – tedy i teologická komise, jejíž předsedou byl Ottaviani. Takovýchto indicií lze uvést ještě mnoho. Papež se držel vůči veřejnosti do značné míry stranou a kryl i své spolupracovníky, v tichosti se však snažil dopomoci k vítězství linii koncilní většiny. Máme-li být právi věci, musíme konstatovat, že papež jednal tak, jak jednal, aby se kuriální menšina – s níž ostatně musel po koncilu spolupracovat – veřejně při hlasování před tváří většiny neblamovala. Toho papež skutečně dosáhl – i menšina se se spornými texty smířila, a tím při závěrečném hlasování umožnila schválení drtivou většinou hlasů. Po koncilu prováděl papež energicky reformu kurie, vytvořil Radu biskupů jako stálý orgán a – v neposlední řadě – netušenou rychlostí provedl a ještě rozšířil reformu liturgie. Po incidentu s Nota praevia prý kolínský kardinál Frings vážně navrhoval odcestovat – jako menšina na I. vatikánském koncilu a navzdory zákazu církevního práva. Kardinál Döpfner, jeden z moderátorů, prý odpověděl: Nemůžeme papeže podrazit. Pokud je tato anekdota pravdivá, pak Döpfner lépe pochopil papežovy motivy.
IV.
ZÁVĚR
Skandály, které jsme právě popsali, i ty, o nichž se ještě budeme muset zmínit při probírání jednotlivých témat, nám nesmějí zakrýt, jak velkou práci koncil vykonal za zhruba tři roky čtyř jednacích období. Kdo se někdy v rámci nějakého grémia podílel třeba jen na sebemenším textu a má zkušenosti o tom, jak se zapracovávají připomínky (modi) – a kdo dokonce nesl hlavní zodpovědnost a ví, jak takový text musí být od první verze až ke kdovíkolikáté stále přepracováván podle společně dohodnutých pozměňovacích návrhů – a to tak, aby i nakonec byl ještě ke čtení a logicky v pořádku –, ten může navzdory skandálům a „černému čtvrtku“ cítit pouze obrovský respekt před výkonem koncilu, že vypracoval takové texty, jaké máme k dispozici – za podmínek, pro které stěží nalezneme obdobu v církevních dějinách.
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201346
A tak lze dobře pochopit bouřlivý potlesk, když generální tajemník Felici ohlásil při generální kongregaci 6. prosince 1965, že tato 168. generální kongregace je poslední generální kongregací koncilu. Dne 7. prosince, při 9. slavnostním zasedání, došlo ještě k jedné senzaci: Po schválení posledních koncilních dokumentů zrušil papež a přítomný zástupce ekumenického patriarchy Athenagora vzájemnou exkomunikaci mezi východní a západní církví z roku 1054. Římskokatolická církev tím otevřela východním pravoslavným církvím – pozor, těm nesjednoceným! – znovuzavedení eucharistického společenství. Východní církev to ovšem dodnes neratifikovala a vylučuje katolíky z účasti na svaté večeři Páně. Dne 8. prosince 1965 se konečně konala velká závěrečná bohoslužba koncilu pod širým nebem na svatopetrském náměstí. Pavel VI. řekl ve svém kázání: „Tažme se, zdali můžeme říci, že jsme Bohu vzdali čest, že jsme hledali jeho poznání a lásku, že jsme pokročili v úsilí se mu přiblížit, ve snaze ho uctívat, v úsilí zvěstovat ho lidem, kteří na nás hledí jako na své pastýře a učitele Božích cest. My prostě věříme, že tomu tak je. Již proto, že myšlenkou, z níž koncil vyrůstal, byla nejprve a především právě tato.“ Různí kardinálové předčítali poselství koncilu vládám, vědcům, umělcům, ženám, dělníkům, nemocným, trpícím, jakož i mládeži, a tato poselství pak papež osobně předal vždy jednomu zástupci těchto skupin. Přímluvy se přednášely popořadě v různých obřadech a jazycích křesťanstva. Bylo 13.20 středoevropského času, když papež rozpustil koncil se slovy: Ite in pace Christi – „Jděte v pokoji Kristově“. DOPORUČENÁ LITERATURA
Je samozřejmé, že krátce po koncilu si konkurovalo množství všeobecně srozumitelných publikací líčících průběh koncilu. Ty jsou dnes rozebrány. Jednotliví teologové zveřejňovali „retrospektivní pohledy“ na jednotlivá jednací období. Většina z toho je dnes zastaralá, v neposlední řadě díky zpřístupnění nových pramenů a zákulisních informací. Doporučuji proto pouze následující tituly, jež jsou ovšem často dostupné už jen v knihovnách: Závěrečná kapitola v: Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Praha 1990, a Giuseppe Alberigo (vyd.), Geschichte der Konzilien (viz Doporučená literatura na konci 1. kapitoly): Vylíčení průběhu s důležitými odkazy k literatuře; podrobné vylíčení: Jedin, Das Zweite Vatikanische Konzil (viz Doporučená literatura k 2. kapitole), 110 –151.
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201346