To jsem přesně věděla! Ten sen. Zdá se mi zas ten sen. Jsem ve škole, s mrtvolama. Bože… takovej opruz. Určitě se neučí. Byl tu masakr. Na školách běžná věc. Ještě že jsem ho neviděla, vždycky se vzbudím po něm. Podle mě mě chválili, protože jsem ho přežila. Nikdo jiný tu není. To by vysvětlovalo, proč mi je na umření. Srdce buší tak, že ho slyším. V žilách, ve spáncích, ve vzduchu. To mi nikdo nevěří. Někdy ho slyším. Vrčí. Na mou čest. Po levé líci mi stéká kapka potu, dopadá na lavici. Otřu ji rukávem. Nejhorší představa je momentálně svíčková. Nevím proč, každej absťák mě nejvíc děsí představa, že bych musela sníst svíčkovou s knedlíkem. Kručí mi v břiše, odtamtud vždycky vyjdou první deprese. Drogy končej v břiše. Jestli mě najdou s tím klukem, jsem v prdeli. Nejsem vrah. Budou psát, že jsem seděla vedle mrtvýho a nic neudělala. Nezavolala záchranku ani policii. Měla bych zavolat policii, dobrej nápad. Nemám telef on. Pořád je to dobrej nápad. Otáčím se dokola, možná mě napadne nápad. Nechám se překvapit. Nenapadá mě nic. Což nepřekvapí. Vzadu v rohu je veliké zrcadlo. Mám určitě rozmazanej make-up, vyschlo v puse. Cítím, jak se červenám po f lecích a jak mě f leky halí do mapy minulých dní. Nemůžu domu. Máma to pozná. To triko mě dusí, kua, proč mám tak malý triko?! Sbírá mi kůži, zvedá teplotu. Zmenšuje se, chce mě sežrat. A píchá. Škrábe jako kartáč na hajzl. Kdybych ho nepropotila, určitě krvácím. Na rukou mám bílej písek, oči v mouce. Ježišmarjá, já jsem to zas přehnala. Šla jsem k zrcadlu a uviděla. Přehnala jsem to. Proto se mě ptali. Proto jsem jim připadala unavená. V odrazu vidím prázdnou třídu s jedním zvadlým žákem v lavici. Je den. A uprostřed ní, přímo před zrcadlem, stojí holka, která vypadá přesně tak, jak popsala, a ne jinak. Oči jako dva černý lustry z papírového obličeje zírají ostřeji než světlo. Přitom jsou hluboké a zablácené. Prošly dny, noci a měsíc a ještě se nevrátily. Jsou na cestě. Na sobě má zelené rif le a zářivě žlutou mikinu s velikou kapucí,
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201291
je hubená. Hrbí se. Stojí jenom proto, že si nesedla několik staletí a zítra chytí čas, vypustí duši. V pravé ruce, nehybně visící podél těla směrem dolů, drží Arlene. Neváží nic. Jakmile uvolním stisk, páteří projede křeč z ruky, kterou jsem dosud neuvolnila. Byla tak ztuhlá, že jsem si nevšimla zbraně, co za sebou vláčím. Myslí si, že jsem je zabila. Jenomže já jsem je nezabila. To udělal někdo jinej. Jenom tak vypadám. Utekla jsem do jídelny. Shora slyším hlasy, zvuky a rachot. „Ha! Tady máme jednoho! Já jsem vám to říkal. Přesně jak jsem avizoval, poloha příčná, ruka lehce pokrčená směrem od těla. Všimněte si jeho výrazu, naprosto specif ický. Je to mistrovské dílo, dává nám cítit sílu posledních minut, byť jaksi konzervuje křehkost, která se mísí s časem, jenž zůstal zachycen a zprostředkován zejména způsobem, jakým mu spadá tato lokna na rameno. Podívejte se na to z odstupu. Pozor! Dál! Jděte dál ještě kousek! Au, teď jste mi šlápl na nohu!“ Jsou nade mnou. Hipster mluví, jako by měl před sebou Poslední večeři Páně. Musím si sednout. „Já jsem vám řikal, ať už se nepletete pod nohy!“ Sedím u stolu v jídelně a necítím jídlo. Díkybohu. Přede mnou je sklenice plná mléka. Jediná sklenice široko daleko. Jediné mléko. Jinak jsou stoly prázdné a srovnané. Piju. Mám žízeň. A tuky konzervujou absťák, alespoň zdánlivě. Dodají tělu energii a nechutnají jako svíčková. OK. To bychom měli. Za chvíli vymyslím, co s tím.
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201291
Kapitola IX.
ARLENE
„Posuň se! Sedíš mi na ruce!“ „Sedíš si na ní sama.“ „Tohle není můj zadek.“ „Ne. Ten je můj.“ S Frankem jsme nebyli žádný párátka. „Kdybys milostivě dovolil a odsunul tu nohu někam dál. Možná by se tu udělalo místo.“ „Uklidni se, já za to nemůžu. Nevim, komu se tady nedaří zhubnout. Au!“ Místo ramene jsem ho bouchla do krku. Omylem. Nic totiž nebylo vidět. Momentálně jsme se nacházeli v obrovském úložném prostoru, který bohužel nebyl dost obrovský na to, abychom se do něj v pohodě vešli. „Já ti řikala, že je to pitomej nápad sem jít.“ „Máš snad lepší plán?“ Ne, to nemám. Co se týče plánů, dočasně jsem na ně rezignovala. Gate byl cokoliv, jen ne něčí „plán“. Takový plán nemohl pojmout nikdo. Když jsme vešli do koupelny, nezměnilo se nic. „Hm, řekl bych, že tady se někdo potřebuje umejt.“ Kromě tekoucího kohoutku. Vana se pomalu, ale jistě plnila horkou vodou, z jejíhož povrchu stoupala opatrná pára. Jinak nic. S Frankem jsme začali prozkoumávat prostor. „Teď se musí čekat, ono se něco stane.“ Chodil veledůležitě dokola, pak opačným směrem, stále veledůležitě, trpělivě
108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201291