Lidé k chovu vybírali jen ta nejzlejší štěňata, občas se dokonce říká, že do něj zasáhly i Temné síly. Jsou v něčem odlišní. Jsou víc než psi a méně než vlci, ale od obou se liší. Když jsi zabil vůdce jeho smečky, přijal tě za svého, vidí v tobě silnějšího a schopnějšího vůdce. Nestává se to ovšem vždy. Rozhodně jsi měl velké štěstí, hochu.“ Mistr Šekril vytáhl z váčku u pasu kousek sušeného hovězího, přidřepl si a nabídl maso Šrámovi. Vélin si všiml, že k němu přistupuje váhavě a opatrně. Bojí se, uvědomil si překvapeně. On se Šráma bojí. Šrám maso opatrně očichal a nejistě se podíval na Vélina. „Vidíš?“ otočil se na něj Šekril. „Ode mě si maso nevezme. Tady máš,“ hodil sousto Vélinovi. „Teď to zkus ty.“ Vélin podal maso Šrámovi, který po něm chňapl a okamžitě ho spolkl. „Proč se jim říká otrokářští psi, mistře?“ zeptal se Vélin. „Volaři si drží otroky, mají jich spousty. Když některý z nich uteče, chytí ho a uříznou mu malíčky na obou rukou. Když uteče znovu, pošlou za ním otrokáře. Ti už je zpátky nepřivedou, přinesou si je v žaludcích. Pro psa není snadné zabít člověka. Lidi jsou silnější, než bys čekal, a mazanější než leckterá liška. Aby pes dokázal zabít člověka, musí být silný a hbitý, ale taky mazaný a krutý, hodně krutý.“ Šrám si lehl Vélinovi k nohám a položil mu hlavu na boty. Ocasem pomalu švihal o kamennou podlahu. „Vypadá docela přátelsky.“ „To je, k tobě. Ale nezapomínej, že to je zabiják. K tomu ho vyšlechtili.“ Mistr Šekril šel do zadní části velké kamenné síně, která sloužila jako psinec, a otevřel jeden z kotců. „Dáme ho sem,“ zavolal přes rameno. „Ale raději ho sem doveď ty, jinak tady nezůstane.“ Šrám šel poslušně za Vélinem ke kotci a vběhl dovnitř, několikrát se zatočil nad hromádkou slámy a pak si lehl. „Taky ho budeš muset chodit krmit,“ pokračoval Šekril. „Čistit mu kotec a tak dál. Dvakrát denně.“ „Samozřejmě, mistře.“ „A bude potřebovat pohyb, spoustu pohybu. Nemůžu ho brát ven s ostatními psy, zabil by je.“ „Já se o něj postarám, mistře.“ Pak vlezl do kotce a pohladil Šráma po hlavě. Ten ho okamžitě začal slintavě olizovat, až Vélin upadl. ◆ 98 ◆
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201280
Zasmál se a utíral si sliny z obličeje. „Nevěděl jsem, jestli za něj budete rád, mistře,“ řekl Šekrilovi. „Čekal jsem, že ho budete chtít zabít.“ „Zabít? Kdepak, u Víry! Copak by kovář někdy vyhodil dobře vykovaný meč? Založíme s ním novou rodovou linii. Bude mít spoustu štěňat, která snad budou stejně silná jako on, ale ovladatelnější.“ Vélin zůstal v psinci celou další hodinu, krmil Šráma a postaral se, aby se v novém domově měl co nejlépe. Když nastal čas k odchodu, Šrám srdceryvně kňučel, ale mistr Šekril Vélina poučil, že si pes musí na samotu zvyknout, a že až zavře dvířka kotce, nemá už se za ním otáčet. Když Vélin zmizel z dohledu, Šrám začal výt.
◆◆◆ Večer byl ponurý, v ložnici vládlo nevyslovené napětí. Vélin si s ostatními vyprávěl o prožitých dobrodružstvích a hladovění. Kenis, který stejně jako Vélin vypadal lépe najedený než před odchodem, si našel úkryt v dutém kmeni starého dubu, kde ho napadl podrážděný výr. Dentose, jenž nikdy neoplýval zrovna silným tělem, ale teď byl přímo vychrtlý, během toho příšerného týdne zachránily před vyhladověním jen kořínky a několik ptáků a veverek, které se mu podařilo ulovit. Stejně jako mistry, ani chlapce Vélinovo vyprávění příliš neoslnilo. Jako by strádání v lidech probouzelo lhostejnost. „Co je to otrokářský pes?“ zeptal se Kenis tiše. „Volarská zrůda,“ zamumlal Dentos. „Jsou to odporní zmetci. V boji je můžeš použít jen stěží, protože se vrhají na svoje psovody.“ Pak se otočil k Vélinovi s náhlým zájmem v očích. „Nemáš u sebe něco k jídlu?“ Noc strávili v jakémsi tranzu plném vyčerpání. Kenis si brousil svůj lovecký nůž a Dentos uždiboval ze sušeného jeleního masa, které měl Vélin schované v plášti. Jako ostatní dobře věděl, že na prázdný žaludek jsou nejlepší malé kousíčky. Když se člověk na jídlo hned vrhne, jen se mu udělá zle. „Myslel jsem, že to nikdy neskončí,“ prohlásil najednou Dentos. „Vážně jsem byl přesvědčený, že tam zemřu.“ „Žádný z bratrů, kteří se mnou odjížděli, se nevrátil,“ poznamenal Vélin. „Mistr Hutril říkal, že za to může ta bouře.“ ◆ 99 ◆
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201280
„Už začínám chápat, proč má řád tak málo členů.“ Další den byl za celý jejich pobyt v řádu zřejmě ten nejméně náročný. Vélin očekával návrat k přísné rutině, ale namísto toho mistr Sollis na dopoledne zařadil lekci znakového jazyka. Po svém setkání se Sellou a Erlinem a jejich elegantními gesty Vélin zaznamenal u svých neobratných pohybů jisté zlepšení, ale i tak za Kenisem pořád zaostával. Odpoledne je čekal výcvik s mečem. Mistr Sollis přišel s novým cvičením; oslepující rychlostí po nich házel shnilé ovoce a zeleninu, zatímco oni měli za úkol odrazit zahnívající střely svými dřevěnými meči. Ovoce sice páchlo, ale přesto se docela bavili. Na rozdíl od ostatních tréninků, z nichž si většinou odnášeli několik modřin nebo krvavých šrámů, toto cvičení spíš připomínalo hru. Poté za nepříjemného mlčení snědli večeři. Jídelna byla mnohem tišší než jindy, všechna ta prázdná místa jako by jim bránila v konverzaci. Starší chlapci jim věnovali několik soucitných nebo zachmuřených pohledů, ale nikdo o chybějících kamarádech nemluvil. Bylo to stejné jako po Mikelově smrti, jen mnohem výraznější. O některých chlapcích už se vědělo, že se nevrátí, jiným ještě zkouška neskončila a ve vzduchu panovalo napětí vyvolané obavami z toho, že ani ti se možná už neobjeví. Vélin a ostatní chvilku chmurně žertovali o tom, že po odpoledním cvičení páchnou jako kompost, ale žádná skutečná legrace v tom nebyla. Raději si schovali do plášťů několik jablek a kousků pečiva a vrátili se do věže. Padala tma, a pořád se ještě nikdo nevrátil. Vélina se začínala zmocňovat nepříjemná jistota, že z jejich skupinky zůstali jen oni tři. Už žádný Barkus, který by je rozesmál, nebo Nortah, který by je unudil dalšími vychloubačnými řečmi o otci. Z toho výhledu mu běhal mráz po zádech. Zrovna se ukládali do postelí, když zaslechli na kamenném schodišti kroky. Všichni ztuhli v ostražitém očekávání. „Dvě jablka na to, že to je Barkus,“ nabídl Dentos. „Beru,“ ozval se Kenis. „Nazdar!“ pozdravil je rozzářený Nortah a odhodil své věci na postel. Byl hubenější než Kenis a Vélin, ale rozhodně se nemohl měřit s vyčerpaným a vychrtlým Dentosem. Oči měl celé zarudlé únavou. Navzdory tomu se tvářil vesele, dokonce vítězně. ◆ 100 ◆
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201280