Snahy o disciplinaci společnosti: od osvícenské teorie k praxi 19. století
97
na šachtě). Nadměrné zatěžování těla dítěte mohlo vést k fyzické degeneraci, k předčasnému vyčerpání dětského organizmu, které se mohlo projevit předčasným úmrtím nebo fyzickou méněcenností v dospělosti. Teoretici zdravotní policie upozorňují i na odlišné dispozice každého jedince, ale práce je nadále považována za důležitý výchovný prostředek, který předchází lenosti a zahálčivosti v pozdějších letech života.282 Striktně je rozlišováno mezi prací vhodnou pro dítě a prací výslovně nevhodnou a nebezpečnou.283 Proč právě osvícenství přináší tento ohled vůči dítěti? Státu šlo o zdravou populaci, a tak bylo v jeho zájmu ochránit děti a mládež před předčasným vstoupením do výdělečného pracovního procesu. Podle osvícenců potřebovalo dítě sílu především k růstu, a to jak rozumovému, tak tělesnému, přičemž od určitého věku bylo potřeba začít se vzděláváním, jež mělo vést k rozvoji „duševních“ i fyzických sil.284 Kromě vzdělávání mělo být dítě zapojováno do různých pomocných prací, a tím vedeno k pilnosti a pracovitosti. Dětskému organizmu měla být dána možnost dospět, tedy dosáhnout dostatečných sil k uplatnění ve společnosti. Zájmem státu se stalo, aby každé dítě absolvovalo alespoň základní vzdělání. Z tohoto důvodu najdeme jisté ochranné prvky už v tereziánském školním řádu, který obsahoval i nařízení týkající se výdělečné dětské práce v manufakturách. Ochrana se týkala především zde pracujících sirotků, ale i dětí majících rodiče. Dětem kromě námezdní práce mělo být umožněno vzdělání. S ohledem na výdělečnou práci dětí bez rodičů a jejich ubytování v prostorách manufaktury se stalo důležité zachování zdraví a mravnosti, proto školský patent následovala nařízení chránící nejen zdraví, ale i zabraňující předčasnému tělesnému styku mezi chlapci a dívkami. Např. roku 1786 bylo nařízeno, že „chlapci a dívky [pracující v manufakturách] musí být v ložnicích odděleni, v jedné posteli nesmí spát více než jedno dítě, děti se mají aspoň jednou týdně čistit mytím a česáním, dětem musí být každý 8 den dáváno čisté a vyprané prádlo a každý měsíc se má čistit ložnice a dávat nové prostěradlo.“285 Akcentování nutnosti udržování a zachování čistoty jistě souvisí s ohledem na zdraví a hygienu dětí. Oddělené ložnice a samostatné spaní měly zabránit předčasnému zahájení pohlavního života, rovněž měly zajistit možnost odpočinku a regeneraci sil. 282 O důležité roli práce ve výchově dětí svědčí zavádění textilní výroby při některých školách. Výroba byla určena pro manufaktury. Zaměstnávány byly především chudé děti. Ruční práce se týkaly dívek, chlapci se učili např. včelařství nebo šlechtitelství. K tomu ŠAFRÁNEK, Vývoj soustavy, s. 36. 283 FRANK, II., s. 534n. 284 O správném vzdělávání a vychovávání dětí např. SALZMANN, Mravečinka, Praha 1878. 285 Cit dle Siegmund KRAUS, Kinderarbeit und gesetzlicher Kinderschutz in Österreich. In: Edmund BERNATZIK – Eugen PHILIPPOVICH, Wiener Staatswissenschaftliche Studien. Fünfter Band. Wien und Leipzig 1904, s. 269.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201279
98
Martina HALÍŘOVÁ – Sociální patologie a ochrana dětství v Čechách od dob osvícenství do roku 1914
Škola byla určena pro děti, jejichž rodiče si nemohli dovolit soukromého učitele nebo jejichž rodiče nepovažovali za nutné nějakého najmout. Za neposílání dítěte do školy čekal rodiče trest v podobě finanční pokuty nebo veřejně prospěšných prací.286 Nedá se ale říci, že rodiče nařízení uposlechli. Ještě hluboko v 19. století se setkáváme s problémem nedostatečné školní docházky.287 Děti zaměstnané v rodícím se průmyslu měly mít zajištěno pokračování ve vzdělání, proto bylo nařízeno, aby při továrnách vznikly večerní nebo nedělní školy. Přičemž bylo důležité, aby dítě mělo při vstupu do podniku již určité znalosti, a tak dekretem dvorské kanceláře z roku 1805 bylo stanoveno, aby děti, které ještě nedosáhly devíti let, nebyly přijímány k tovární práci. Byla rovněž zavedena povinnost lékařských prohlídek. Stanovení hranice devíti let pro vstup do průmyslové výroby souvisí s ochranou dětského organizmu. Věková hranice devíti let pro zahájení námezdní práce odporuje obecně respektovanému ukončení druhé fáze životního cyklu (tj. dosažení dvanácti, resp. čtrnácti let), jejímž dovršením bylo dítě považováno za samostatné. Z vyznění nařízení vyplývá, že devítileté děti byly považovány za schopné vstoupit do zaměstnaneckého poměru. Nástup v devíti letech měl zaručit, aby dítě absolvovalo alespoň tři roky školní docházku s ostatními dětmi. To, že se alespoň naučilo číst a psát bylo pravděpodobně považováno za dostatečné znalosti k nastoupení do pracovního procesu. Na realizaci všech nařízení měl dohlížet duchovní a vrchnost.288 Otázkou je, zda daná nařízení byla skutečně respektována. Jejich vymahatelnost závisela hlavně na postoji vrchnosti a duchovního, a souvisela s ekonomickými podmínkami. Příčinou, proč i po tomto nařízení se setkáváme se zaměstnáváním chudých dětí mladších devíti let v průmyslových podnicích, byla sociální a ekonomická otázka. V některých případech se jednalo o opuštěné děti nebo sirotky, manufaktura byla určitým řešením toho, jak se o tyto děti postarat s minimálními náklady. S postupem doby můžeme sledovat zvyšování citlivosti vůči dětské námezdní práci. Důvodem bylo především předčasné dospívání takto pracujících dětí a neblahý vliv kontaktu s dospělými dělníky, zvlášť jeho vliv na dětské chování. Špatný dopad na chování dítěte mohla mít i práce v zemědělství dávající příležitost k potulce, polnímu pychu a předčasnému „znemravnění“.289 Jako nebezpečnější pro dítě byla vnímána práce v továrnách, proto následovala další nařízení omezující námezdní dětskou práci v průmyslových podnicích. Dekret Dvorské kanceláře z roku 1842 omezoval zaměstnávání dětí zákazem přijímání dětí mladších dvanácti let. O účinnosti tohoto dekretu lze pochybovat,
286 Tamtéž. 287 K tomu STRÁNÍKOVÁ, Německobrodská hlavní škola v 19. století – hlavní tendence vývoje docházky chlapců a dívek. In: Od početí ke školní brašně, s. 61–73. 288 KRAUS, Kinderarbeit, s. 249–451. 289 ŠAFRÁNEK, Vývoj, s. 50.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201279
Snahy o disciplinaci společnosti: od osvícenské teorie k praxi 19. století
99
protože zároveň povoloval výjimečně zaměstnat i děti devítileté s tou podmínkou, že alespoň tři roky chodily do školy a že zaměstnavatel zajistil pokračování jejich vzdělávání. Povolení zaměstnání dítěte záviselo na vrchnosti. Dekret zároveň určil maximální pracovní dobu pro děti od devíti do dvanácti let 10 hodin, pro dvanácti až šestnáctileté 12 hodin denně. Dětem měla být poskytnuta i doba pro regeneraci, pracovní doba musela být přerušena alespoň jednou hodinovou přestávkou. Dekret dále zakazoval noční práci, tj. od 9 večer do 5 hodin ráno, dětem mladším šestnácti let. Zároveň bylo nařízeno, aby zaměstnavatelé vedli seznam u nich zaměstnaných dětí, které jsou mladší šestnácti let. Tento seznam měl obsahovat jméno, věk, bydliště a datum vstupu do továrny. Seznamy musely být odevzdány vrchnosti a duchovnímu. Zaměstnávání dětí, v intencích dekretu z roku 1842, mělo probíhat pod kontrolou vrchnosti a rovněž státních orgánů. Jeho účinnost byla pravděpodobně malá, protože následovala další nařízení omezující dětskou námezdní práci a upravující její podmínky. Dekret z roku 1846 nepřipouštěl již zaměstnávat děti mladší dvanáct let, a dále kromě polední přestávky nařizoval dvě půlhodinové přestávky, ráno na svačinu a večer na večeři. Ani tato nařízení nebyla dodržována. Následovalo nařízení obsažené v živnostenském řádu z roku 1859, které zakázalo zaměstnávání dětí mladších deseti let v provozech, kde je více než dvacet dělníků; děti starší deseti let směly být zaměstnány pouze na žádost otce nebo poručníka. Tuto žádost muselo schválit představenstvo obce. Povolení smělo být uděleno jen, když bylo zajištěno další vzdělávání dítěte. Těmto dětem směly být přiděleny pouze práce, které nepoškozovaly zdraví a nebrzdily jejich fyzický vývoj. Živnostenský řád upravoval i pracovní dobu, která u dětí do dvanácti let nesměla přesahovat 10 hodin. V případě nutnosti mohla být prodloužena o dvě hodiny. Prodloužení mělo trvat maximálně jeden měsíc. Řád zakazoval noční práci dětí mladších čtrnácti let. Zároveň byl zachován princip domluvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Ani živnostenský řád nebyl dodržován, o jeho nedodržování svědčí zprávy obchodních komor, např. v Liberci v roce 1870 pracovaly osmi až čtrnáctileté děti jako dospělí.290 Byla vydána další opatření regulující zaměstnávání dětí v továrnách, ale i ta zůstávala nevyslyšena, přestože cílem většiny nařízení bylo zachování zdraví mladého jedince a umožnění dosažení vzdělání. Možným důvodem pro neuposlechnutí nařízení upravujících dětskou námezdní práci byla oboustranná výhodnost. Dětská práce byla levnější než práce dospělých. Zároveň pro chudou rodinu znamenal dětský přivýdělek přilepšení do rodinného rozpočtu. Ohledy na vzdělání šly stranou. Dá se říci, že zvítězily ekonomické zájmy nad zřetelem ke zdraví dítěte a jeho vzdělání. Výchova v chudších vrstvách se pravděpodobně zaměřovala spíše na okamžité potřeby rodiny než na potřeby dítěte a jeho budoucnost. Především na rodičích a rovněž na jejich názorech na vzdělání
290 Cit dle Albín BRÁF, Studien über nordböhmische Arbeiterverhältnisse. Prag 1881.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201279