osmdesát pět metrů a meč, který třímá v ruce, má asi pětatřicet. Cesta k ní je zaplevelena různými sloupy, náhrobky a památníky, což je škoda. Někdo mi říkal, že Roosevelt po válce Stalinovi navrhoval, aby nechali rozbořený Stalingrad stát jako skanzen a postavili nové město vedle. Kdyby k tomu přidali tohle monstrum, byla by to obrovská síla. Napsal jsem ve Volgogradě pomalou větu svého kvartetu. Je melancholická a nemá žádnou melodii ani harmonii. Přesunuli jsme se do Ufy. Tady je konečně pořádná zima – kolem mínus třiceti stupňů, takže zase strávím veškerý čas v hotelu. Dvakrát denně hrajeme, v podstatě stejně není na nic čas. Na řadu přichází proviant z potravinové bedny, protože jídlo v hospodě je strašné. Sem tam zajdu do bufetu pro kaviár, ale ti Rusi do sebe narážejí a řvou, že mě to vždycky otráví v polovině fronty. Viděl jsem v restauraci výbornou rvačku, dva opilci bojovali ve stylu catch as catch can, a když už je ostatní od sebe roztrhli a drželi za ruce, vráželi ti dementi do sebe hlavama. Z obou stříkala krev a oba měli chrupavky v prdeli. Pocákali mi tvaroh, který jsem si nesl z kuchyně, málem jsem jim dal oběma pěstí, když už je ti zbylí tak pěkně drželi. V Ufě jsme byli šest dní, což je prostě dlouho. Bylo to spíše Uf nebo UFO. Do Uljanovska jsme odletěli An-24. Andula je přátelské letadlo, sympatické i tím, že může plachtit bez motoru. Na palubě nás přivítal kapitán, nejdřív nám sebral foťáky, řekl pár blbostí a šel, ale nedalo mu to a za chvíli se vrátil. Mrkl na nás, zablýskal zubama – měl dva stříbrné, asi ke knoflíkům uniformy – a řekl něco, co si myslel, že je estonsky. My jsme totiž často identifikováni jako Estonci, to je prostě nejzazší možnost, dál už je to trochu sci-fi. Chlapci pili vodku, a protože Josefka prosila, aby nechodili po letišti s flaškou, schovávali láhev do tašky. Čouhala jen část hrdla, nahýbali si přímo z baťohu, vypadalo to dobře. Kluci v té souvislosti vyvinuli výbornou teorii, že když se klesá, velmi špatně se pije – ne a ne to tam spadnout. Naopak, při stoupání stačí malý nenápadný pohyb a je to v žaludku. Pěkné. Cestou jsem si cvičil azbuku a četl jakousi brožuru o Leninovi. Něco mi to pořád připomínalo. Výborně se učil, jeho sourozenci
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201247
kromě zemřelé sestry Olgy si všichni vybrali dráhu revolucionáře. Studoval jazyky, byl několikrát ve vyhnanství, velmi dobře bruslil a hrál šachy. Vzpomněl jsem si na jinou postavu – narodily se jim čtyři zdravé děti, z toho jedno geniální. Od malička projevoval sklon... atd. Lenin je totiž Cimrman sovětského národa, a tak jsme překřtili Uljanovsk na Liptákov. Bydlíme v hotelu Věnec, v jednom našem představení říkám – U Věnce nalívají už ráno – a tato věta si zde získala jistou popularitu. Dvaadvacetipatrový hotel je nový a zvenku vypadá dobře. Koupelny se však zcela nevydařily, ani okna a úhly stěn nejsou úplně v pořádku – oni prostě nepracují s vodováhou. Zato místo normálních zásuvek nasadili cosi jiného (údajně finského), což nás všechny rozladilo. Naši technici vyrobili několik redukcí, ale když se šli projít (kam proboha?), děžurné našly redukce i vařiče a vše jim odebraly – to bude muset řešit Josefa. Nicméně večer jsem zastihl chlapce, jak vyrábějí další a další naše národní zásuvky – my Čechy remízy něznájem. V restauraci jsem dostal výborný krabí salát a sledoval, jak si Josefa během oběda dává třikrát přihřát maso, asi jsem ji těma kecama trochu načal. Bylo to velmi povedené, jak je komandovala, oni dlouho odolávali, ale nakonec těžkému psychickému nátlaku podlehli. V noci jsem v bufetu potkal úplně zhuleného Frantu Havlíčka, seděl na stole a kouřil. Prodavačka na něj (zcela oprávněně) řvala a máchala mu hadrem poměrně blízko hlavy. On byl vyplašený a tvářil se jako blb z daleka, což v podstatě byl. Když pochopila, že jí vůbec nerozumí (nerozuměl by, ani kdyby mluvila česky), típla mu cigaretu a přinesla židli – tak logické jednání se v Rusku jen tak nevidí. Franta jí podal ruku a řekl něco pravděpodobně arabsky a bylo po konfliktu. Kontaktovali nás dva vexláci, kteří si stěžovali, že zde v Liptákově se velmi špatně obchoduje, protože jde o rodiště významného hrdiny. Nicméně že mají v neděli za městem černý trh se vším možným a potřebovali by zboží, jen nevědí, jak ho dostat z hotelu. Slíbil jsem, že něco zorganizuju. V noci jsem potkal dva členy našeho slovutného souboru, jak zcela ožralí leží na chodbě, zaklesnuti
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201247
do sebe. Odnesl jsem je tedy do pokoje, abychom zbytečně nezískávali špatnou pověst, a teprve ráno jsem zmapoval jejich noční anabázi. Ožrali se už v hotelu s těmi vexláky a pak odjeli kamsi „na návštěvu“, kde se dorazili. V principu šlo o extrémní setkání ruských mániček, kde se kromě vodky pila i whisky a kouřila tráva. Oba měli slušné okno, jeden z nich si mlhavě vybavoval obě cesty. „Jeli jsme taxíkem, bylo nás asi deset. Jenže ten blb se naboural a my šli asi dva kiláky pěšky.“ „Ty vole, vždyť je mínus třicet!“ „Fakt?“ „A zpátky?“ „Podle mě jsme jeli na kole.“ „Cože? A jak jste našli hotel?“ „V jednu chvíli nám vstoupil do cesty.“ Druhý den jsem byl na obědě s Jirkou Hradcem. Stálo to 7,70, Jiří dal servírce deset a řekl osm. Samozřejmě dva rubly neměla, tak odběhla a za dvacet minut přinesla papírový rubl a čtyřicet devět kopějek. Chtěl jsem po ní vysvětlení jejího myšlenkového pochodu, bohužel neúspěšně. Chápala však, že to nějak neštymuje, odešla tedy znovu a za chvíli přinesla pětirublovku a opět nedokázala vysvětlit svou logiku. Nakonec přinesla dva kovové rubly a vzala si ty drobné. Jirka jí vrátil ještě ten původní papírový rubl, ale nechtěla ho, musel se s ní hádat. Každá z mincí byla jiná, prostě ruční práce. Večer byl speciální koncert – místní filarmónia (agentura) měla den kontroly. Byli přítomní snad všichni, od ředitele po uklízečky a strašně otravovali. Do toho chtěli o přestávce zástupci autorské organizace kontrolovat, co hrajeme. Vzhledem k tomu, že jsem členem OSA snad odjakživa a neviděl jsem z Ruska ani kopějku, trochu jsem je fakoval. Zamknul jsem se do šatny a řekl, že se musím soustředit na umělecký výkon v druhé polovině a že by udělali líp, kdyby nechali naladit klavír. Dal jsem si dva panáky a hned se mi udělalo lépe. Už na začátku přišlo pár lidí, které chlapci pozvali (mezi nimi dva členové uljanovského hašiš klubu). Organizátoři je nechtěli pustit
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201247