Viktorek přikývl a zazubil se na mne. Oknem z kuchyně k nám dopadalo trochu světla, a tak mi neuniklo, jak nesmírně zestárl. Tvář se mu v tom úsměvu poskládala do bezpočtu hlubokých vrásek. Hlavu mu zdobil kulich, stejně jako Rustymu, to asi aby netrhal partu. „Ano, ale tentokrát jen nakrátko. Cestuju totiž po jihu Anglie. V karavanu.“ To už Viktorek zase přešel do angličtiny. „Tak on ten karavan je váš?“ položila jsem mu další zbytečnou otázku. Bláznivý Viktorek jen přikývl. „Prodal jsem dům a koupil si za to tenhle pojízdný domov. Naprosto jsem změnil způsob život. Prostě si cestuju jen tak po kraji. Každý den můžu být jinde. Je to… zajímavé.“ Neznělo to však dvakrát přesvědčivě. „To opravdu musí být,“ snažila jsem se vidět věci z té lepší stránky. „No a tak jsem si řekl, že se podívám ke klukům,“ kývl Viktorek hlavou směrem k domu. „To je od vás hezké.“ „Ale mezi námi,“ a Viktorek nyní ztišil spiklenecky hlas do šepotu, „v tom jejich bordelu by se mi bydlet nechtělo! Ještě štěstí, že můžu být ve svém! Mám to tam jako v klícce.“ O klícce máme asi každý jiné představy. To, co jsem otevřeným okénkem karavanu zahlédla, mi stačilo. Ovšem ve srovnání s chaotickou domácností Rustyho a Speedyho tam bylo jistě útulno jako v dívčím pokojíčku. „I vařit si tam můžu,“ pokračoval Viktorek ve výčtu předností své pojízdné nemovitosti. „To je opravdu skvělé!“ usoudila jsem bez odpovídajícího
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201245
nadšení. „Tak já abych zase šla. Musím říct Williamovi, že jste přijel. Bude mít opravdu radost!“ zalhala jsem. „Že ho pozdravuju! Ahoj!“ křikl na mne Bláznivý Viktorek přes plot a já raději rychle zmizela v domě. Jitro se vkrádalo do Kingstonu tiše a po špičkách a v naší ložnici je prozrazovala jen nazlátlá záře prodírající se dovnitř poloroztaženými závěsy. Měla bych vstát, pomyslela jsem si v polospánku líně. Byla ale sobota, začátek víkendu, tak proč si nepřispat. William se natáhl a pustil rádio, které měl na nočním stolku, a potom se se slastným výrazem na tváři ponořil opět do sladké hlubiny spánku. Následovala jsem jeho příkladu. Moje poslední vděčná myšlenka patřila místnímu kohoutovi – byl to rovněž excentrik, stejně jako většina Kingstonských, a kokrhal zásadně od jedenácti večer do dvou v noci. Pak si šel také lehnout a ráno vyspával. Ta idyla neměla mít dlouhého trvání. Někdo nejprve zlehka cinkl na zvonek a potom pořádně zabušil mosazným klepadlem na naše hlavní dveře. Oba jsme se s Williamem okamžitě posadili na lůžku a William v mžiku vyskočil z postele, přehodil přes sebe župan a rázným hlasem mi oznámil: „Jdu tam!“ Bylo mi jasné, že se s ranním pospáváním můžu rozloučit. Vstala jsem a oblékla si také župan, jen pro případ. Koukla jsem na budík. Ukazoval osm patnáct. Pošťák ani kurýr s nějakými smlouvami to být nemohl, na to bylo příliš brzy. Roztáhla jsem závěsy a otevřela okno. Kingstonský vzduch,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201245
který se okamžitě vedral dovnitř, byl svěží a lahodný. Zadívala jsem se dolů na naši přední zahradu. Všude na záhoncích zářily zlatavé narcisy a v kruhu se choulily i kolem stromu nebes. Znávala jsem pouze velké žluté narcisy anebo pak drobné bílé. Tady jsem si z různých katalogů objednala desítky neuvěřitelných narcisích variant – od sytě oranžových po vybledle okrové, s nepřeberným počtem tvarů. Některé z nich měly stonky dokonce po dvou nebo třech květech. Nemohla jsem se pohledu na ně nasytit. A stejně mne těšil i výhled na vzorně prořezaný strom nebes. Firma Staletý dub, kterou nám doporučili sousedé Pat a Patrick, byla opravdu skvělá a její zaměstnanci práci zjevně dokonale rozuměli. Jako praví profesionálové přijeli vyzbrojeni množstvím složitých vysouvacích žebříků, pomocí nichž dosáhli i na ty nejzazší větve. Neuniklo mi tehdy, že se v té době na silnici nenápadně ochomýtal Garry, na tváři nesouhlasný výraz. Bylo mi to upřímně jedno. Náš strom ten zásah přežil, což se o dřevinách, na něž vztáhl ruku Garry, tvrdit nedá. Vtom se ke mně zdola ode dveří donesly útržky hovoru. „Já vím, že je poněkud brzy, ale přemíra štěstí, jež mi naplnila nitro, mi prostě nedala spát!“ Takhle žvanit uměl jenom Desmond. V mžiku mi bylo jasné, kdo nás vyburcoval ze spánku. William mu na to odpověděl tak tiše a krátce, že jsem to nezaslechla. „Od valentýnského svátku uplynuly necelé dva měsíce, a Cath konečně souhlasila, že se se mnou zasnoubí! Ach, takové štěstí! Nic podobného jsem dosud nezažil! Přinesl
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201245