dědeček? děsí se Teitur v duchu a všechno mu najednou připadá šedé a neutěšené. Dlaní bezmyšlenkovitě pře jede po stole, otevře oči a setká se s chlapcovým pohle dem. Ze sálu se nesou salvy smíchu tlumené skleněnými dveřmi, starší bráška se evidentně baví, pronese Gísli uštěpačně a vytáhne paklík karet. Kdo hraje karty, ne musí mluvit o nepříjemných věcech a alespoň na chvíli se může vyhnout životu. Chlapec se nepřidá, jen hru sle duje. Natáhne se pro sklenici, už si na ten těžký nápoj trochu zvykl, ale sklenice je tak bachratá, že musí za klonit hlavu. V tu chvíli zahlédne Ragnheid, má na sobě modré šaty, je napůl schovaná za zárubní, a nenápadně, ale velmi netrpělivě mu posunkem naznačuje, aby šel za ní. Chlapec váhavě vstane, ostatní si zřejmě ničeho ne všimli. Jde za ní. Už jsem si myslela, že si mě nevšimneš, zašeptá Ragnheid, strhne chlapce a odtáhne ho do zákoutí, kde je nikdo neuvidí. Na sobě má nebesky modré šaty, ně který z bohů asi utrhl kus oblohy a obtočil ho kolem ní, v živůtku jí nebe těsně přiléhá k tělu, pod pasem se mírně rozšiřuje. Odtáhne ho do zákoutí a stoupne si tak blízko k němu, že cítí její prsa, tisknou se k němu, třeba o tom Ragnheid ani neví, možná o tom ale ví moc dobře, ňadra jsou pevná a dost velká, jistý si tím ale není, o prsou prakticky nic neví, moc rád by je ovšem znovu ucítil na těle. Vlasy má sepnuté do drdolu, chlapec si pro hlíží hebký krk, nahá ramena. Kdo má taková ramena, musí být šťastný. Nemáme moc času, řekne Ragnheid přidušeně. Uvěznila chlapce v rohu, nemá kam unik nout a ani nikam utíkat nechce, oni na mě totiž čekají, řekla jsem, že si jen potřebuju odskočit, že potřebuju na
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201236
velkou, dodala vyzývavě. Co tu s Helgou děláš, myslela jsem si, že k nikomu nechodíte? Já jen, zajíká se chlapec a pro ohlušující hukot krve a bušení srdce sotva slyší vlastní hlas, jen jsem přišel s Helgou, my jsme… totiž hledali jsme Kolbeina, vyhrkne nakonec, když si všimne Ragnheidina netrpělivého výrazu. Já vím, opáčí dívka. Vůbec by se nedivil, kdyby si přitom podrážděně dupla. Co jen říct, aby ji uklidnil, jaká slova by byla s to upoko jit tuhle ženu, tuhle dívku s očima šedýma jako skála? Proč mi tak civíš na ramena? Šedé oči chlapce probodá vají, ale momentálně se v nich nezračí krutost a rty ne jsou sevřené, jsou rudé, masité a vlhce se lesknou. Tyhle oči jsou vytesány ze skály. Chlapec: Za horami je velké světlo. Brzy odjedu do Kodaně, oznámí Ragnheid a lehce sklopí oči. Má dlouhé řasy, dva vějíře rozevřené přes oči. Přestěhuju se tam na dva roky, budu bydlet u Tryggviho a jeho ženy. Vějíře se zvednou. Ještě že můžu odjet, po kračuje dívka, tady by jednomu přeskočilo, v téhle díře, je tu mrtvo a jsou tu jen sprostí rybáři, zato v cizině, tam jsou galerie a bulváry a rušné ulice, prostě život! Ne chápu, jak tu někdo může vydržet. Ach jo. Tak ona odjíždí. Co se dá dělat. Pryč. Přes moře. Strašně daleko. No a co, tak šťastnou cestu! Copak ho to zajímá? Ona je mu přece ukradená, vůbec ji nezná, ani trochu, je z ji ného světa, nekonečně vzdáleného tomu jeho, dělí je od sebe celý oceán, ať už je v Kodani, nebo tady. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201236
Ale stejně. Odjíždí. S těma svýma očima. A těmi ra meny! Odjíždí pryč. A hory tu nechá. A mě pod nimi. A proto kdesi v hloubi večera číhá smutek, blíží se ke mně s nabitou puškou a odpráskne mě jako čokla, uvažuje chlapec, přesvědčený, že cynismus nad lidskou existencí nakonec zvítězí. Proč nic neříkáš, napomene ho Ragnheid přísně a málem si dupne nožkou. Přestaň mi čučet na ramena. Podívej se na sebe, někdy se tváříš jako moula! Ten, kdo zůstane opuštěný pod horami se strmými srázy, může v podstatě říct cokoliv, protože nemá co ztratit a pochopitelně nemůže ani nic získat. Neříkám nic, protože někde uprostřed večera číhá smutek a blíží se ke mně s nabitou puškou, a na ramena ti tolik čučím proto, že jsou krásnější než měsíční svit a já bych je neuměl popsat, ani kdybych žil deset sto letí, a já… chlapec zmlkne, protože slova ho zničeho nic opustila, celý jazyk se vypařil a zanechal po sobě jen mlčení. Stojí teď těsně u sebe, tak těsně, že oba dýchají tentýž vzduch a dělí si ho mezi sebou a ona má ta nád herná ramena a dívá se na něj a dýchá, prostě ho jen vde chuje a všechna slova světa jsou tatam a chlapec udělá to jediné, co se udělat dá: poslechne, co mu velí srdce. Rty se mu dlouho vznášejí ve vzduchu, plují prosto rem, pak opustí zemskou atmosféru a velmi dlouho pu tují temným vesmírem, až nakonec měkce přistanou na ramenou bílých jako měsíční svit. Chlapec pomalu přejede po kůži, nahoru po krku a až k lalůčku, je bílý a zároveň tvrdý i jemný, slyší, jak dýchá, cítí na břiše její dlaň, ona vezme do rukou jeho hlavu, stáhne ji dolů 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201236