Smála jsem se, ale trochu překvapeně – Ossie zněla zahořkle jako jakýkoli dospělý. A Ossie nikdy nebyla v naší rodině za chytráka. Záblesky inteligence u mojí sestry všechny šokovaly, turisty i samotné členy rodiny Bigtreeů – jednou za čas zničehonic pronesla něco chytrého a dokázala tím, že není jenom snílek. Pokaždé, když byla Ossie vtipná nebo uražená, tak mě tím překvapila. Bylo to jako vrazit s kánoí do rozeklaného útesu a všech jeho jemných bílých tesáků, které nepovolí, nebo jako nohou stírat povrch kamene uprostřed hlubokého vypuštěného jezera. I její fantazie v sobě měly tyhle kameny. „Já budu královna plesu.“ Podívala se na mě a příšerně se zazubila. „A ty budeš předsedkyně ročníku. Vyrobíme spolu plakáty.“ „Tak fajn, chápu to. Dobře. Taky mi to přijde jako hloupost. Jen mě to zajímalo.“ Od doby, kdy jsme se vrátily domů z Posledního příkopu, uběhlo pár hodin a říční bagr už v mojí paměti nabral podobu příjemné halucinace. Ossie se zamyšleně obrátila na posteli na břicho a přes svoji blonďatou ofinu se mračila dolů na zem na rozloženou mapu společnosti Model Land. Mapa měla devadesát na sto dvacet centimetrů a byla tenounká jako motýlí křídlo; floridský poloostrov vypadal kvůli prázdné půlce jako amputovaná ruka. Mapa zakrývala celou podlahu mezi našimi postelemi a všechno světlo se zachytávalo na monogramu L. B. na jejím okraji. Na Mexický záliv přicupitala maličká ještěrka a zmizela za prádelníkem. V úterý večer jsem v jednu ráno zaslechla zavrzání postele a potom dusot Osceoliných nohou, jak se plížila ven z pokoje. Hvězdy sklouzly z oblohy jako déšť – tak dlouho byla pryč. Když jsem uslyšela skřípání pantů, bylo pět ráno. „Avo?“ zašeptala. Borovice za oknem přikrývalo šedé světlo. „Nejsi vzhůru, viď?“ Tak hloupá otázka, ach jo. Loupla jsem po ní okem. S nevraživou pýchou jsem si všimla, že moje sestra vypadá nádherně. Vyšňořila se podle fotky v časopise. Podél tváří jí pluly měkké lokny. „Jsi v pořádku?“ Její úsměv zakolísal. „Bylo to úžasné. Ale musel mě opustit. Asi za to můžu já? Nemohla jsem ho udržet. Začala jsem zase myslet 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201217
svoje vlastní myšlenky.“ Podívala se na mě s výrazem, který jsem nechápala, a v tu chvíli jsem jejího nového ducha nenáviděla, ať to byl kdokoliv. Bude v ní tenhle kluk teď žít napořád? Mohla by si vůbec něco takového přát? „Super! Jsem ráda, že je pryč. Už je ti teď líp? Je to něco jako vyšplhat se ven z Krokodýlí jámy? Něco, jako když se probudíš?“ Ale Ossie prudce zavrtěla hlavou a já se cítila zarmoucená, jako bych to teď byla já, kdo jí ubližuje. Ossiin pocit ublížení byl jako virus, který se na vás přenesl rychlostí kýchnutí. „Promiň, Ossie. Nebuď taková.“ „Ty tomu nerozumíš, Avo.“ Sáhla si do vlasů. „To je v pohodě. Možná to za pár let pochopíš. Není to jako probuzení. Byla jsem vzhůru už předtím. Byli jsme spolu a teď je pryč.“ Opřela jsem se vleže o lokty. „Kiwi říká, že tvůj kluk není skutečný. Nebo že je, ale že je to nějaký holomek z Loomisu, se kterým se tajně setkáváš v lese.“ Dívaly jsme se na sebe přes kanál mezi našimi postelemi. „Nikomu to neřeknu, přísahám. Je starší než ty, tenhle kluk?“ Zarazila jsem se a začala v hlavě probírat seznam kluků se srdečním tepem, které jsme znaly. „Je to Gus Waddell? Není to Cubby, že ne?“ „No jasně, Avo, trefa!“ Zasmála se a plácla sebou o matraci. „Jo, je o hodně starší než já. A není to ani žádný kluk z Loomisu. Cubby Wallach, pffff.“ Zkřivila obličej, aby svoje znechucení zdůraznila: Cubby ne. „Cubby je jen nějaké dítě. Můj kluk je bagrista z Clarindy v Iowě.“ Její pěst se smrskla do počítadla. Chvilku si počítala klouby. „Hádám, že kdyby ještě žil, bylo by mu asi jako dědovi. Ale vypadá pořád jako ten den, kdy umřel.“ „Aha,“ zamračila jsem se na ní. „Tak to máš štěstí, řekla bych.“ Naklonila se ke mně a pohladila mě po hlavě. „Dobrou noc, Avo,“ zašeptala. „Dobrý ráno, myslíš.“ Tohle byla ta obří třešínka na celém tom trapném zmrzlinovém dortu, protože bylo naprosto zřetelně ráno – nebe za kapokovým hájem začínalo růžovět. „Pro mě ne, Avo. Jsem utahaná k smrti. Ve Spiritistickém žurnálu píší, že po záchvatu posedlosti může vyvolávač duchů spát třeba celý týden, ale já si dám budík na dvanáctou.“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201217
„Hmmmnh,“ zamručela jsem si pro sebe do prostěradla. Je mi to úplně jedno, ať si Osceola spí třeba na věky věků. Pro mě úplně v pohodě. Můžu celý náš park zachránit sama. Mám na programu důležitý nácvik se svým červeným Setem. „Tak fajn. A teď už spát.“ Ale místo toho si sedla na okraj postele čelem ke mně. „Poslouchej, mrzí mě, že jsem šla pryč, aniž bych ti to řekla. Ale je to tajemství, které pro někoho musím udržet. Neboj se o mě, jo?“ Snažila jsem se dýchat jako spící člověk, jak nejlíp jsem uměla. „Heleď, kuřátko, kéž bych ti to mohla říct,“ zamumlala smutně někde nad mojí hlavou a matrace se prohnula pod její vahou. „To, co se se mnou teď děje...“ Asi deset dní po Náčelníkově odjezdu ve dvě třicet ráno jsem sešla dolů, abych se podívala, co za zvíře nám rabuje kuchyň, a našla jsem svou sestru, jak hltá růžičky květáku. Nic jiného tady k jídlu není, říkala, a ona má hlad jako vlk. Ani krysy by naše zásoby nedokázaly vymýtit dokonaleji. Zahlédla jsem ohryzek od jablka, polámané špagety, šest plechovek koly. Na plastovém sáčku, ve kterém jsme schovávali chleba, se leskl otisk její rtěnky. Kostku másla ocucala do tvaru tesáku. „Co to sakra děláš?“ „Co asi myslíš, Avo?“ Zatřepala na mě krabičkou. „Umírám hlady.“ „Ale proč jsi takhle oblečená? Už na sebe nemáš nic čistého?“ „To je košile mého kluka. Poprosil mě, jestli bych ji nenosila.“ Poznávala jsem kanárkově žluté kostky a fleky na límečku, které tam pravděpodobně přistály na jaře roku 1936. Zelené manžety si vyhrnula k loktům a cípy košile jí visely přes kolena. Její nohy vypadaly v obří košili jako nějaká bílá drobounká klepeta. Oči mi sklouzly na znaménko nad jejím zápěstím. Ossie si na něj celý život stěžovala a pro mě teď bylo najednou útěchou; měla jsem zmatené podezření, že to je právě to místo, kde se teď moje skutečná sestra skrývá. Vcucla se dovnitř a místo ní tady stojí tenhle podivný cizí člověk. „Podle mě z té košile dostaneš neštovice,“ zamračila jsem se. „Nebo malárii. Dost možná teď na místě umřeš.“ Ossie protočila oči. Schody za námi oplachovala jemná blanka světla a viděla jsem, jak se naše stíny protahují na zadní zdi jako 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201217