98 / Politika volebních reforem v ČR po roce 1989
jež si pochopitelně chtěly zachovat svou politickou moc, k takovémuto tvrzení ovšem byla velmi snadno pochopitelná; je to právě většinový volební systém, který zpravidla zvýhodňuje větší politické strany (Vodička 1999: 139–142). Vodička tak zdůrazňoval, že pro dosažení vyšší míry politické stability v České re‑ publice nebyla primárním cílem změna volebního systému (poměrného zastoupení), ale naopak jeho uznání, stejně jako bezvýhradné respektování existující ústavy. V návaznosti na von Beymeho teorii konsolidace demokratických politických systémů pak Vodička připomíná, že politický systém je konsolidovaný teprve tehdy, pokud všichni relevantní političtí aktéři uznají existující pravidla hry. Podle Vodičky to samozřejmě neznamená, že by nebylo možné provést změnu volebních pravidel. Zdůrazňuje ovšem, že případná volební reforma by měla vycházet z věcné a odborné analýzy, současně by základem případné změny volebních pravidel měl být široký konsenzus dosažený relevantními politickými aktéry a v neposlední řadě by měla případná volební reforma respektovat politickou kulturu a tradice dané země. Naopak by rozhodně nemělo jít o změnu vy‑ plývající z momentálních mocenských zájmů jakékoli konkrétní skupiny. Pokud podle Vodičky zohledníme všechny výše zmíněné faktory, musíme dojít k závěru, že pro Českou republiku se jako žádoucí jeví zachovat volební systém poměrného zastoupení, v jehož rámci je ostatně také možné dosáhnout, prostřednictvím zmenšení volebních obvodů, většinového efektu. Pro zachování proporčního volebního systému dále podle Vodičky hovoří i to, že lépe reprezentuje rozličné politické zájmy a tím umožňuje vyšší stupeň společenské inkluze, či to, že intenzivněji podporuje hledání konsenzu a tím více přispívá k větší kontinuitě vládní politiky a otupení osobních nepřátelství, která jsou příznačná pro českou politickou scénu (Vodička 1999: 141–143). Podobně Klímova argumentace vychází z varování před přeceňováním role volebního systému. Volební systémy nemohou za všechny nedostatky společenskopolitické situace a nedisponují podle Klímy ani omnipotentní funkcí, tedy schopností být jediným všená‑ pravným lékem. Jinými slovy, ačkoli volební systémy mají zcela nepochybně určitý vliv na povahu politické soutěže, nesmějí jim být připisovány nadpřirozené vlastnosti. V zá‑ jmu zachování stability je podle Klímy žádoucí, aby soubor volebních pravidel vytvářel dlouhodobě předvídatelný rámec, který je nezbytný pro schopnost aktérů koordinovat své strategie a taktiku. Volební pravidla by se tak měla stát součástí celkové rovnováhy politických institucí. Naopak změna volebních pravidel tuto (žádoucí) předvídatelnost narušuje a ve svém důsledku tak může dokonce vést k ještě vážnějšímu narušení stability. Případná volební reforma by tak měla být součástí promyšlené hlubší systémové změny a jejím smyslem by měla být především kultivace vztahů mezi politickými stranami. Ne‑ mělo by tak jít o umělé omezení konkurence, ale naopak by měly být vytvořeny příznivější podmínky pro vzájemně přínosnou spolupráci. Oproti tomu účelová volební reforma, která může být v protikladu s veřejným zájmem, může vést k předčasnému vyčerpání politického instrumentu, jenž by mohl posloužit k nápravě nedostatků existujícího poli‑ tického systému v případě skutečné akutní potřeby. Podle Klímy by tak politika volebních reforem obecně neměla sledovat úzce egoistické a účelové cíle jednotlivých politických stran a zároveň by ani neměla představovat pouze nástroj krátkodobého řešení aktuálních nedostatků ve fungování politického systému (Klíma 1999a: 26–28; Klíma 2000a; Klíma 2001: 97–99). Klíma se proto domníval, že v České republice na konci devadesátých let nenastaly okolnosti vyžadující zásadní volební reformu, dokonce ani dílčí úpravy volebního
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201181
Politika volebních reforem v období tzv. opoziční smlouvy (1998–2002) / 99
systému. Podle Klímy teprve sněmovní volby konané v roce 1998 vytvořily podmínky, aby se existující volební systém v demokratizujících se podmínkách České republiky více usadil. V posledním období totiž postupně začalo přirozenou cestou docházet ke koncentraci stranicko‑politické soustavy. Klíma sice připouštěl, že období po volbách do PS konaných v roce 1996 bylo obdobím nepřijatelné politické nestability (zejmé‑ na oproti letům 1992–1996), které budilo v českém prostředí úzkost, řešení ovšem nespatřoval v posilování většinotvorných prvků ve volební legislativě.62 Naopak před takovým řešením Klíma varoval, protože by mohlo dojít k nabourání celkové rovnováhy českého politického systému. Zvláště v situaci, kdy byly přirozené vlastnosti pluralitních demokracií, jakými jsou napětí, soupeření a kompromisy, považovány za obecně nežá‑ doucí. Připustilo‑li by se dočasně právo silnějšího, mohlo by dojít k narušení férovosti politické soutěže i celkové stability politického systému. Jakmile navíc jednou začne proces umělé koncentrace moci, bude již podle Klímy jen velmi obtížné jej zastavit. Současně bude totiž zahájen proces demontáže systému brzd a protivah a nová větši‑ nová strana bude schopna převálcovat své konkurenty. Většinotvorný volební systém tak může vést k situaci, kdy uměle vytvořená většina (prostřednictvím disproporčního volebního systému) bude vládnout přezíravě a nehledíc na zájmy většiny občanů (srv. Klíma 1999a: 22–39; Klíma 2000c; Klíma 2001: 91–107). Stoupenci silově většinového přístupu vyzdvihují podle Klímy jeho pozitiva (dostře‑ divost a ideologickou umírněnost politické soutěže, odpovědnost a princip silné vlády), opomíjejí však jeho závažné nedostatky – že silná vláda v sobě skrývá i neodpovědnost a aroganci či že je spojována s korupcí, skandály a neodpovědným rozhodováním, což může vést až ke ztrátě její legitimity. Klíma v této souvislosti připomínal, že jestliže na sklonku devadesátých let měly české politické strany zastoupené v PS obecně problém domluvit se na pozitivní spolupráci v podmínkách systému poměrného zastoupení, jak by se pak asi mohla chovat strana, které by většinotvorný mechanismus přiřkl uměle vytvořenou většinu křesel v PS.63 Silově většinový přístup by tak mohl v České republice vést k mnoha nežádoucím důsledkům, například k neochotě komunikovat a vyjednávat kompromisy, k pěstování osobního nepřátelství a vypjatému ideologizování zastírajícímu neschopnost konstruktivní politiky. Byl to přitom právě nedostatek koaličního potenci‑ álu většiny politických stran v PS, který znemožnil zformovat koaliční vládu opírající se o většinovou podporu v PS po předčasných sněmovních volbách konaných v roce 1998 a který vedl k nestandardnímu řešení v podobě tzv. opoziční smlouvy.64 Absence koalič‑ 62
63
64
Podle Klímy rozhodně neplatí, že pro homogenní společnosti je optimální většinový volební systém. Navíc je podle Klímy sporné, zdali se ČR stala po rozpadu federace zcela homogenní společností (Klíma 2001: 91–92). V podobném duchu, ač o poznání tvrději, argumentoval i Jiří Pehe, který napsal, že „přesvědčují ‑li nás dnes politici, že potřebujeme nutně změnit volební systém, abychom měli akceschopné většinové vlády, říkají nám v podstatě, že nejsou schopni se domluvit. […] Naše paralýza nemá nic společného s volebním systémem, ale zato má blízko k normalizačnímu dědictví uloženému v duších našich politiků.“ (Pehe 1999) Silově většinový přístup vychází podle Klímy v českém politickém prostředí z víry v jedinou správnou linii transformace (garantovanou jedinou osvícenou politickou stranou v čele s cha‑ rismatickým vůdcem). Tato víra ve svém důsledku vyvolává pocit potřeby sjednotit řady proti
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201181
100 / Politika volebních reforem v ČR po roce 1989
ního potenciálu a neschopnost konstruktivně spolupracovat měly být podle nabízeného řešení odstraněny tím, že se sama stranická spolupráce stane něčím přebytečným (Klíma 1999a: 31–34; Klíma 2000a: 52; Klíma 2001: 100–105). Za vhodné řešení k překonání jisté míry nestability Klíma považoval, pro někoho možná paradoxně, ovšem v souladu s výše řečeným, zachování existujících volebních pravidel.65 V Klímově pojetí je v podmínkách České republiky i transformujících se zemí (postkomunistické) střední Evropy sice žádoucí silná vláda, nicméně pouze silná vláda založená na mezistranické spolupráci, tedy silná vláda v koaličním složení. Jen v takovém případě, kdy se bude vyplácet koalovat, budou mít koaliční partneři schopnost a vůli spolupracovat a efektivně rozhodovat s ohledem na dlouhodobé potřeby společnosti a jen tak budou současně respektovat opozici. Pozitivní koaliční spolupráce i soupeření navíc mohou podle Klímy vytvořit žádoucí prostředí, v němž se bude možné lépe vyvarovat chyb v rozhodování a v němž bude současně možné brzdit excesy jednotlivých politických stran (Klíma 1999a: 34–35; Klíma 2001: 103). Klíma tak věřil v pozitivní efekt působení psychologických účinků existujícího vo‑ lebního systému, zatímco Novák a Lebeda navrhovali okamžité překonání nedostatků prostřednictvím účinku mechanického, tedy prostřednictvím změny sněmovního vo‑ lebního systému. Postupně se do diskuse o možnosti sněmovní volební reformy začali zapojovat i další politologové, ústavní právníci a jiní odborníci, zejména pak v souvislosti s tzv. opozičně‑smluvní volební reformou připravovanou v období let 1998–2000 (viz např. Filip 2000a; Kostelecký 2000; Pavlíček 2000; Šimíček 2000: 35–40; Wintr 2000 ad.). Jakub Šedo připomíná, že schvalovací proces tzv. opozičně‑smluvní volební reformy i následné posouzení navrhované reformy Ústavním soudem se staly zdrojem jedné z nej‑ vášnivějších debat jak na politické scéně, tak v rámci politologické obce v České republice. Politologové se, podobně jako politické strany, rozdělili na nadšené obhájce a nesmiřitelné kritiky tzv. opozičně‑smluvní volební reformy. Ve výsledku se tak v české politologické obci dosud upozaďované téma volebních systémů stalo klíčovou výzkumnou otázkou a v období od zveřejnění záměru provést volební reformu (v roce 1998) až do období po volbách do PS konaných v roce 2002 (podle nových volebních pravidel) vznikla řada stručných komentářů, a zejména odborných politologických studií (Šedo 2009b: 147). Základní argumenty stoupenců i kritiků sněmovní volební reformy se nicméně neustále opakovaly, případně se doplňovaly a zpřesňovaly. Zatímco stoupenci volali po snížení míry stranické fragmentace v PS, vytvoření podmínek pro vznik silnějších vlád a oslabení menších „vyděračských“ stran, kritici varovali před zvůlí a svévolí velkých stran, jejichž cílem bylo nahradit konsenzus „majoritním libidem“ a převálcováním ostatních politických konkurentů. Způsob argumentace Nováka a Lebedy nicméně v diskurzu o možnostech sněmovní volební reformy v České republice převládal a do jisté míry se
65
všem případným ideovým nepřátelům. Z těchto ideových zdrojů pak podle Klímy pocházejí nedůvěra ke koaliční spolupráci a k činnosti a fungování opozice a v neposlední řadě jsou rovněž příčinou výpadů proti zlým „trpasličím“ stranám, které mají být zdrojem potíží, znepřehledňují politickou situaci a ve svém důsledku tak svým působením brání stabilitě (Klíma 2001: 102). Pokud by však mělo dojít k volební reformě, pak Klíma za optimální nastavení považuje použití d’Hondtova dělitele ve volebních obvodech rozdělujících deset až patnáct mandátů (Klíma 1999a: 39).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201181