98 / Školní poradenství
takto postiženého dítka a kolik rodinné soudržnosti. To vše je nezbytné mít na zřeteli při jednání s nimi ve škole i při poskytování poradenských služeb. Účinnou psychologickou a speciálněpedagogickou podporu rodinám těchto dětí poskytují střediska rané péče a speciálněpedagogická centra, jejichž pracovníci přicházejí do rodin dětí se zrakovým postižením od jejich narození do čtyř let věku dítěte. Jejich klienty jsou také rodiny dětí s kombinovaným postižením od narození do sedmi let. Podle platného znění zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, je tato péče zařazena mezi služby sociální prevence se stanovenou náplní práce týmu pracovníků (lékařů-specialistů, psychologů, speciálních pedagogů, sociálních pracovníků). Jde o vyhledávání (depistáž) dětí se zrakovým postižením, návštěvy rodin, rehabilitační pobyty rodičů s dětmi, setkávání rodičů, odborné semináře. Za významný úkol těchto aktivit se považuje podpora výcviku smyslů dítěte, jež se soustřeďuje na sluchové a hmatové vnímání, pokud je zachováno i minimum vidění, na jeho využívání – zrakovou stimulaci. Důležité je věnovat pozornost prevenci zlozvyků typických pro zrakově postižené (dotýkání se očí, grimasy apod.). Střediska zajišťují formou provázení podporu rodiny při realizaci další odborné péče a podporu integrace dítěte do společnosti. Poskytnutá raná podpora dětem se zrakovým postižením a jejich rodinám může ovlivnit další vzdělávání těchto dětí. Pokud jsou vytvořeny vhodné materiální podmínky a zejména odborná podpora, je z hlediska socializace dítěte vhodná inkluzivní výchova. Ta musí respektovat odlišnosti vývoje zrakově postiženého dítěte a zabezpečit rozvoj specifických dovedností ve spolupráci s rodiči dítěte. To vyžaduje i v rámci inkluzivní výchovy zabezpečit odborně a časově pro dítě individuální podporu, která se zaměří především na rozvíjení zrakového vnímání, sluchového vnímání, hmatového vnímání, rozvíjení čichu a chuti, rozvíjení estetického vnímání. Velkou pozornost je třeba věnovat nácviku sebeobsluhy, orientace v prostoru a rozvoji pohybu. Z hlediska vzdělávání mají značný význam komunikační kompetence. Proto je nutné se zaměřit na komunikační schopnosti dítěte, jež mohou být v důsledku těžkého zrakového postižení narušené po stránce formální i obsahové. Důležité je věnovat v této souvislosti pozornost úrovni sociálního chování, schopnosti dítěte prosadit se mezi ostatními dětmi. Chování dítěte s postižením je do značné míry ovlivněno stylem rodinné výchovy, jehož obě krajnosti (ochranářský styl, autoritářský styl) mohou negativně ovlivnit chování a respektování ve škole stanovených pravidel, norem chování. Důsledky obou krajností mohou do budoucna ovlivnit sebepojetí jedince, jeho vztah k ostatním lidem, jak upozorňuje Nováková (2010). I při kvalitní rodinné a předškolní výchově je nutné u dětí se zdravotním (zrakovým) postižením zvážit dobu nástupu do základní školy, tyto děti obvykle nevykazují potřebnou zralost pro školní práci. Namístě je vyšetření školní zralosti a také doporučení rodičům ohledně způsobu vzdělávání dítěte. Záleží na rozhodnutí rodičů, zda bude odložena (podle doporučení) školní docházka, nebo jestli nastoupí do školy (třídy) pro dítě se zrakovým postižením, případně do běžné základní školy. Ať už dítě se zrakovým postižením nastoupí do kteréhokoli typu školy, mělo by nevidomé dítě v prvním ročníku zvládnout psaní a čtení Braillova písma, psaní na Pichtově psacím stroji. Slabozraké děti, u nichž je nebezpečí budoucí ztráty vidění, se učí číst a psát v černotisku i v Braillově písmu. Rodiče musí zvážit všechna pro a proti jak speciálního, tak inkluzivního vzdělávání. Přes vysoká pozitiva inkluzivního vzdělávání – větší samostatnost dítěte, snadnější začleňování do společnosti – je nezbytné mít na zřeteli též požadavek kvalitního základu pro vzdělávání. Potom se nabízejí různé možnosti kombinovat obě formy: zahájit vzdělávání ve škole
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201178
Žáci se speciálními potřebami / 99
pro žáky se zrakovým postižením a po čase využít možnost inkluze, nebo volit běžnou základní školu, která splňuje materiální i personální požadavky na vzdělávání takto postiženého dítěte, což je možné považovat za optimální řešení. Pokud rodiče (na základě doporučení SPC) volí školu pro žáky se zrakovým postižením, musí řešit další problém, jímž je dostupnost školy a případný pobyt dítěte v internátě. Je proto nutné zvážit, zda je dítě připraveno odloučit se od rodičů. Základní škola pro zrakově postižené (podle vyhlášky č. 73/2005 Sb.) poskytuje v rámci vzdělávacího programu možnost výběru a individuální úpravy předmětů speciální péče (např. prostorová orientace, psaní a čtení bodového písma, práce s kompenzačními pomůckami), předmětů psaní na počítači a práce na počítači (na prvním stupni základní školy jde o základy práce s počítačem, na druhém stupni o práce s komunikačními a informačními technologiemi), předmětů volitelných a nepovinných (např. výuka hry na hudební nástroj, sborový zpěv, náboženství, další cizí jazyk). Tyto školy jsou vybaveny moderními technologiemi, pomůckami, podmínkami pro kulturní a sportovní vyžití, poskytují poradenskou podporu (SPC). Inkluzivní vzdělávání má svá významná pozitiva z hlediska vývoje osobnosti dítěte, je však současně značně náročné z hlediska vytvoření podmínek v běžné škole. Někteří odborníci doporučují inkluzivní vzdělávání dítěte již od první třídy, jiní považují za vhodné přeřazení dítěte do běžné školy až po zvládnutí čtení a psaní (Braillovo písmo). V obou případech ale musí základní škola připravit podmínky s ohledem na druh a stupeň zrakového postižení budoucího žáka, zajistit odbornou oftalmopedickou podporu ve spolupráci s SPC, podporu pracovníků školního poradenského pracoviště. Inkluzivní vzdělávání těchto žáků klade vysoké požadavky na rodiče (tvorba a plnění IVP, úzká spolupráce s učiteli), ale také na učitele (znalosti v oblasti výuky a výchovy zrakově postižených žáků) a spolužáky (přijetí žáka, pomoc postiženému spolužákovi), a zejména na zrakově postiženého žáka samého (umět se vyjádřit o svých potřebách, požádat o pomoc i odmítnout). Obecně je možné říci, že pro úspěšné vzdělávání jedinců se zrakovým postižením je podle Röderové (2010, s. 280) nutné: • • • • • • • • • • • •
„tematické propojení (vzdělávacích oblastí, souvislosti mezi jevy a procesy), názornost (multisenzorické učení), nevyčleňování žáka z dění, využití skupinové práce, jasný a strukturovaný výklad/popis, vyšší časová dotace (o 50–100 % navíc), verbalizace (všeho důležitého i psaní na tabuli), respektování potřeb žáka (písmo, čas na úkoly), evaluace a zpětná vazba, využití situačních her a jiných metod práce, počítačových programů, podpora a posilování klíčových kompetencí a osobních strategií, dodržování zrakové hygieny“.
Významným úkolem je u zrakově postižených žáků základní školy poskytování služeb kariérového poradenství. Při volbě povolání hrají významnou roli rodiče a jejich případná tendence prodloužit závislost dítěte na rodině, která může mladého člověka omezovat.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201178
100 / Školní poradenství
Většina žáků s těžkým zrakovým postižením studuje na speciálních středních školách. Ty jsou zřízeny v Praze, Brně, Opavě (gymnázium, konzervatoř, ladičská škola, obchodní akademie, střední odborné učiliště, praktická škola). Známé je Střední odborné učiliště Aloise Klara v Praze, konzervatoř Jana Deyla pro zrakově postiženou mládež, brněnská Střední škola pro zrakově postiženou mládež. Inkluze žáků s těžkým zrakovým postižením se z hlediska školního poradenství jeví jako velmi náročná.
Žáci se sluchovým postižením Sluchové postižení je termín, který se týká různorodé skupiny, do níž náleží lidé neslyšící, nedoslýchaví a ohluchlí. Co se týče inkluzivního vzdělávání dětí a žáků se sluchovým postižením, je nutné si uvědomit, že existují různé stupně sluchového postižení a také rozdílné příčiny a období, kdy k postižení sluchu došlo. Nedoslýchaví žáci mohou mít potíže s prací ve škole proto, že nemohou přesně vnímat mluvenou řeč. Pokud jde o převodní nedoslýchavost, je možné intenzitu zvuku kompenzovat sluchadlem. U percepční nedoslýchavosti je to složitější. Postižení tohoto typu způsobuje deformované vnímání zvuků, a žák tedy špatně rozumí. Sluchové postižení má samozřejmě vliv na vývoj řeči dítěte, žáci chybně vyslovují. Ve škole potom špatně píší diktované texty, mohou špatně rozumět slovním instrukcím. Není-li nedoslýchavost odhalena včas, může se žák jevit jako neposlušný, neplnící úkoly, tj. žák s problémy s chováním. U neslyšících žáků byla sluchová funkce těžce narušena. Včasné odhalení tohoto těžkého postižení a rozvíjení komunikace neverbálními prostředky přispívají k chuti dítěte dorozumět se, dát najevo svá přání, což je významné pro jeho socializaci. Je také základem pro osvojení mluvené řeči nebo pro užívání znakového jazyka. Pokud se neslyšící žák naučil užívat mluvený jazyk, je vzhledem k neexistující sluchové kontrole jeho řeč narušená, vyžaduje stálé cvičení a podporu. Tito žáci často mají obtíže při pochopení abstraktních pojmů, chápání sociálních situací. Ohluchlí žáci, kteří ztratili schopnost slyšet v období po ukončení vývoje řeči, mají „vybudovány a zachovány a v paměti uloženy akustické představy, které si mohou vybavovat“ (Romančíková a Schmidtová, 2010, s. 220), ale nemohou vnímat řeč a zvuky z prostředí. To jim může způsobovat psychické problémy, protože se dostali do nové, pro ně náročné situace z hlediska komunikace s dospělými i vrstevníky. Musí se učit odezírání ze rtů, nebo znakový jazyk, nejlépe obojí. Vzdělávání žáků se sluchovým postižením má svá specifika z hlediska dorozumívání a také z hlediska jejich osobnostního vyzrávání. Při dorozumívání s těžce sluchově postiženými jedinci se nejčastěji užívají dva komunikační systémy: • audioorální (mluvený jazyk slyšící společnosti); • vizuálněmotorický (znakový jazyk, prstová abeceda). Při vzdělávání sluchově postižených žáků se tedy musíme zabývat jednak specifiky jejich osobnostního vývoje, jednak podmínkami pro jejich vzdělávání, které, jak bylo uvedeno, souvisejí s jejich komunikačními kompetencemi. Omezení, případně úplné chybění zvukových podnětů, může vést k podnětové deprivaci. Z hlediska rozvoje komunikace záleží na stupni postižení (sluch je využitelný pro rozvoj řeči ještě v pásmu středně těžké nedoslýchavosti) a na době, kdy k ohluchnutí došlo (člověk ohluchlý po ukončení vývoje řeči si uchovává schopnost užívat mluvenou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201178