Ve v í r e c h r e v o l u c e
97
do ní zapojila i brigáda československých legií. Záhy se však válečné štěstí obrátilo k Rusům zády. V polovině července přešel nepřítel k protiútoku v Haliči a Bukovině a ruské jednotky ve zmatku ustupovaly. Generál Kornilov s použitím trestů smrti za svévolný útěk z fronty dosáhl sice zastavení bezhlavého ústupu, ale sto kilometrů ukrajinského území bylo ztraceno. Kornilov byl sice postaven do čela armády jako vrchní velitel, ale prozatímní vláda mu nedovolila ráznými opatřeními obnovit disciplínu a bojeschopnost armády. Jeho pokus o protivládní vzpouru skončil sebevraždou podřízeného generála Krymova a Kornilovovým zatčením. Generál Mannerheim po třiceti letech věrné služby v carské armádě stanul za daných okolností před závažným životním rozhodnutím. Zhoršování všeobecné situace mu ukazovalo čím dál zřetelněji, že jeho služba v ruské armádě pro něho ztrácí smysl. Hledal nyní už jenom vhodnou záminku k odchodu. Pomohla mu náhoda. Kterýsi den při prudké jízdě v členitém terénu spadl z koně a vážně si pochroumal nohu. S obtížemi se vyšplhal do sedla a dojel na svůj štáb. Lékař konstatoval, že léčení si vyžádá několik měsíců klidu na lůžku. V noci, kdy nemohl usnout bolestí, ho napadlo, že by mohl svého zranění využít jako příležitosti k návratu domů, do Helsinek. Se souhlasem velení armády se s těžkým srdcem rozloučil se spolupracovníky a přáteli a ve svém velitelském vagonu odcestoval, doprovázen věrným sluhou, nejprve do Oděsy, kde se dočasně ubytoval v hotelu London. Tady ho 8. listopadu zastihla zpráva, že v Petrohradu se po dvoudenních bojích bolševici pod vedením Lenina a Trockého chopili moci. Rozhodl se svůj návrat do Finska urychlit. Obstaral si písemné povolení k cestě do Petrohradu. Za normálních okolností to byla záležitost dvou tří dnů, nyní však provoz na železnici provázely nepředstavitelné obtíže. Vlaky jezdily nepravidelně a vagony byly přeplněny tak, že cestující se do nich i ven museli někdy prodírat i okny. Mannerheimovi se podařilo s přispěním vojenského velitele města získat vojenský salonní vagon. Do Mogileva, kde sídlil hlavní stan, vlak přijel těsně poté, co byl na nádraží zdivočelými vojáky zastřelen náčelník generálního štábu generál Duchonin, s kterým se Mannerheim dobře znal. Rozrušení lidé si ukazovali na nástupišti čerstvou kaluž krve. Po šesti dnech svízelné, neustále přerušované jízdy vlak konečně dosupěl do Petrohradu. Generálové a vysocí důstojníci si od vlaku sami
Hranice placená krví 2_tisk.indd 97
8. 9. 2014 19:01:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201149
98
Hranice placená krví
nesli své kufry. Mannerheim měl naštěstí stále ještě k ruce svého oddaného vojenského sluhu. Ulice, kterými je vezla drožka od nádraží do hotelu d’Europe, dovršily skličující dojem, který v něm vzbudila metropole od prvních okamžiků. Shluky bloumajících vojáků na nárožích, jinak liduprázdno, skoro žádný provoz. Během týdne, který strávil v Petrohradě, se setkal s řadou přátel, dokonce v Novém klubu měl tu čest poobědvat s dvěma velkoknížaty, ale nikdo neměl odvahu cokoli podniknout proti novému režimu. Marně je přesvědčoval, že pod jejich vedením by se našlo dost odhodlaných mužů. Je přece lépe padnout s mečem v ruce než zemřít s kulkou v zádech anebo si nechat uříznout hlavu. Velkoknížata však pokládala boj proti bolševismu za beznadějný. V té době nikdo nesměl opustit hlavní město bez povolení sovětu, který úřadoval v paláci Smolnyj. Ani finský státní sekretariát neměl oprávnění vystavovat cestovní pasy. Vydal však generálu Mannerheimovi alespoň potvrzení, že je finským občanem, který projíždí Petrohradem na cestě do Finska. Zkusil získat potřebný dokument na generálním štábu, ale obdržel pouze sdělení, že nikdo kromě Nejvyššího sovětu mu nemůže vydat povolení k opuštění města. Skličující náladu v něm vyvolalo setkání s řadou známých důstojníků štábu, kteří nyní chodili v civilu a báli se s ním promluvit. Na příslušném oddělení štábu nicméně ohlásil, že byl odeslán z Oděsy se zraněnou nohou domů do Finska na léčení. Dozvěděl se přitom, že Finsko 6. prosince vyhlásilo samostatnost. Tato okolnost ho utvrdila v přesvědčení, že pominuly důvody, aby jako finský občan, přestože třicet let věrně sloužil carské říši a přiženil se do zámožné ruské rodiny Arapovových, setrvával v ruské armádě, z níž by ho bolševici beztak propustili, pokud by nedopadl hůře. Týž den večer odjel na Finské nádraží, kde se překvapivě našlo pár vojáků ochotných pomoci generálovi za přiměřenou diškreci se zavazadly. Do nádražní haly se procházelo kolem stolku, u kterého vojenská hlídka kontrolovala cestovní doklady. Generál postřehl, že vojáci mluví špatně rusky. Byli to Ingrijci. Promluvil na ně finsky, i když jeho mateřštinou byla švédština a finský jazyk mu činil potíže. Vojáci sice konstatovali, že nemá platné povolení k odjezdu, ale přijali po kratším dohadování jeho vysvětlení a velitel hlídky mu vrátil papíry se slovy: „Harašo, harašo. Dobře, dobře!“
Hranice placená krví 2_tisk.indd 98
8. 9. 2014 19:01:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201149
Ve v í r e c h r e v o l u c e
99
Nastoupil do vagonu, který byl v nesrovnatelně čistším stavu než salonní vůz, v němž cestoval z Oděsy. Skončilo dlouhé a velice významné údobí jeho života. Začalo roku 1889 dobrovolným vstupem do carské armády. Rusko bylo tehdy, za vlády obrovitého, siláckého Alexandra III. na vrcholu moci. Mannerheim po absolvování elitního důstojnického učiliště prošel službou u carské jízdní gardy i u jezdeckého pluku v Rusku i v Polsku. Díky svým mimořádným schopnostem stoupal po příčkách hodností a funkcí. Byl dokonce pověřen vykonáním mnohaměsíční geopolitické cesty po odlehlých končinách Číny a Tibetu. Své velitelské dispozice osvědčil již na mandžuské frontě v rusko-japonské válce. Neméně úspěšně si vedl jako velitel jezdecké divize a sboru na jižním úseku fronty za světové války v letech 1914–1917. Sám o službě v carské armádě píše ve svých pamětech: „S velkými očekáváními jsem ji začal v dalekém, cizím Rusku, a když pohlédnu zpět na dobu, kdy jsem nosil carskou uniformu, musím vděčně připustit, že se úplně a zcela naplnila… Různé fáze mé životní dráhy byly velice přínosné a já jsem měl to štěstí patřit k elitním součástem s kvalitními důstojníky a vynikajícím duchem a velet jim. Stát v čele takových jednotek v době války i míru bylo pro mne radostí.“ Se smutkem přihlížel dění, které se mu zdálo být příznakem rozpadu a zániku velké a mocné říše. Prozatímní vláda, která byla dosazena k moci po svržení cara, usilovala o nápravu narušených vztahů k Finsku. Zrušila carský Únorový manifest likvidující finskou autonomii a všechna opatření na něm založená. Z vězení byli propuštěni finští vlastenci odsouzení za projevy odporu proti porušťování Finska. Poslední carský gubernátor Seyn, který uplatňoval tyranské metody, byl sám nyní v Petrohradu uvězněn. Po odstoupení senátu ovládáného Rusy byl v dohodě s prozatímní vládou 17. července 1917 přijat zákon o nejvyšší moci, kterou přebíral finský parlament s výjimkou vojenských a zahraničněpolitických záležitostí ponechaných v rukou ruské prozatímní vlády. Když parlamentní levice odmítla schválený zákon předložit prozatímní vládě ke schválení, což se chápalo jako projev nezávislosti na Rusku, předseda prozatímní vlády Kerenskij finský parlament rozpustil. Ruské vojsko obsadilo jeho budovu a zabránilo poslancům ve vstupu do zasedacího sálu. Byly vypsány nové volby. Sociální demokracie v nich ztratila své dosavadní vedoucí postavení.
Hranice placená krví 2_tisk.indd 99
8. 9. 2014 19:01:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201149