CHLAPEC VE SNĚHOVÉM ZÁHRABU NEUSNUL. Spánek se nabízel, že ho vezme do své měkoučké náruče, zažene únavu, jež ho tížila tolik, že každé oční víčko vážilo přinejmenším půl kila, spánek byl vlastně nabídka, která se neodmítá, a on se přesto vytrhl z jeho milosrdné útěchy, zahnal ospalost myšlenkami na Bárda, smutek totiž už připravil o spánek spoustu lidí. Myslel taky na Andreu a na to, že mu dovolila vydat se do husté chumelenice či spíše v ní zmizet. Jestli tady v brlohu usne, jestli se podvolí konejšivému hlasu spánku, už se neprobudí, alespoň ne v tomhle životě. Spánek a smrt od něj odehnala svědomitost. Musí odevzdat knihu, nesmí Andreu zradit, nesmí zradit Bárda, vzpomínku na něj, nesmí zradit svou matku a sestru, která nestihla vyrůst a umřela dřív, než stačil vyblednout dětský obdiv ke starším bratrům daleko 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201104
za horami, usnout tady by znamenalo zradit je všechny, a proto ze sněhového doupěte zase vylezl. Rychle se postavil a znovu se ocitl v husté vánici, v noci a ve světě sevřeném mrazem. Zalapal po dechu pod náporem vánice a klopýtavě vyrazil. Opouští údolí. Vyjde na vrchovinu a pláň, která na ni navazuje, holou a téměř plochou, ledovec hory už před dávnými lety ohobloval. Polární vítr má chlapec víceméně v zádech a všude kolem je noc, je i uvnitř chumelenice, uvnitř bělostných vloček. Chlapec nikdy předtím takhle vysoko nebyl, nikdy se nedostal tak blízko nebi a nebe zároveň nikdy nebylo vzdálenější. Plouží se kupředu, opuštěný všemi kromě Boha, jenže Bůh neexistuje. Je hrozná zima. Hlava mu zamrzla a mozek se proměnil v nekonečnou tundru, zmrzlou půdu pokrytou jinovatkou, kam jen oko dohlédne, na povrchu beznadějně pustou, ale vespod ještě žhnou uhlíky, vzpomínky, obličeje, věty, nic není sladké bez tebe. Uhlíky by snad mohly ztuhlou zem rozmrazit, přilákat ptáky, probudit vůni květin. Ale tady nahoře na pláni nic nevoní, není tu nic než mráz a noc, chlapec se vleče pořád dál, čas plyne a pak se rozední. I ráno plyne. Všechny myšlenky se mu vypařily z hlavy, nohy se neustále pohybují jako stroj, a to je moc dobře, jen musí dávat pozor, protože všechno někdy končí, dokonce i planiny, a někde končí dost náhle, najednou prostě přestanou existovat a vystřídá je závratně prudký sráz. Vlastně je s podivem, že nešlápl do prázdna a nezřítil se do náruče smrti. Byl jako tělo bez duše, ztuhlý mrazem, únavou, otupělý smutkem. Možná ale ucítil sotva 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201104
znatelnou proměnu vzduchu, někdo dokáže vycítit, kde končí pevná zem a kde začíná prázdno. Chlapec zaváhá, postupuje opatrně, šmátrá před sebou, trvá to dost dlouho, ale nakonec najde místo, kudy se dá poměrně dobře slézt dolů do údolí. Určitě to není zrovna nejschůdnější cesta, chlapec se poškrábe o skálu, upadne, potluče se, ale je naživu a víc se dá žádat jen málokdy. Už je dole v Tungudalském údolí. Chodíváme tam v létě, kdy slunce na nebi pálí, tráva je zelená, a existuje dokonce i něco takového jako květiny, vydáváme se tam houfně vyzbrojeni svačinou, úsměvem a štěstím, říkáme tomu lesní výprava, protože v Tungudalském údolí je slušný lán porostu, shluk pokroucených břízek. Ty nejsilnější větve udrží ptáky, ale člověka ne, chlapec se na chvilku opře o kmen stromu, pláň už má za sebou, chůzí ze sebe setřásl den i noc, spánek i smrt. Pak vyrazí dolů do údolí, míří k nám, míří k Městysu, a je první dubnový den. Slova bývají různá. Některá jsou světlá, jiná temná, duben je například světlé slovo. Dny se prodlužují, jejich jas protne temnotu jako oštěp. Jednoho dne se probudíme a jsou tu kuklíci, sluníčko je nám blíž, zpod sněhu vykoukne tráva a zazelená se, na moře se spustí rybářské lodě s palubou, co celou dlouhou zimu dřímaly na břehu a snily o moři. Slovo duben sestává ze světla, ptačího zpěvu a radostného očekávání. Duben je nejnadějnější měsíc ze všech. Bože, zelená jarní barva je ještě tak neskutečně daleko! Chlapec se vleče Tungudalským údolím, svačinu už dávno zhltl a hlavu má plnou rozlehlé zmrzlé tundry, údy ztuhlé a na zádech náklad těžký jako olovo, knihu, která zabila jeho nejlepšího, ne, jeho jediného kamaráda. Ještě před chvílí se spolu vraceli z Městysu 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201104