Klukoviny v pytli.QXP
11.10.2005
11:45
Str. 99
U děvčat jsme společně s ostatními kantory dokázali, že měla upravené nehty, chodila stejně dobře upravena nejen ve škole, ale i v dílnách. V tomhle věku jsou dívky daleko vyspělejší než kluci. Když jsem jako mladíček nastoupil do tohoto učiliště, měl jsem také hodiny ve třetím ročníku mechaniček. Shodou okolností tu bylo devětadvacet děvčat bez jediného kluka. Jedna hezčí než druhá a navíc většinou byly inteligentní. Vycházel jsem s nimi dobře a myslím, že se holky na hodiny technologie těšily. Ale jednou mě vypekly. Byl krásný jarní den a do třídy prosvítalo slunko. Vstoupil jsem a žákyně povstaly na pozdrav. Pokynul jsem, aby se posadily. Takovým běžným rutinním způsobem. Ty holky byly opravdu hezké a navíc v tomhle věku moc hezky rostlé. Když se posadily, přitáhly si židličky těsně k lavicím, aby si na ně odložily to, na čem si ženy zakládají a platí i za prádlo, aby jim to drželo. Takové prádlo nemusí být, ale když je, tak to tyhle hezké věci povznáší. Jenže těmhle zatrachtělým holkám se to povznášelo samo a dost hodně. Inu v osmnácti letech! Jak položily své přednosti na školní lavice, ještě víc se jim rozevíraly halenky, které si schválně ten den oblékly. Většina z nich je zapínala na knoflíčky. Bože můj! Byl jsem mladý a tohle se mi ještě nikdy nestalo. I při své otrlosti jsem znervózněl. Určitě to na mně musely poznat. Nevěděl jsem, kam se dívat. Jen ne na ně, na ty vychytralé potvory! Civěl jsem na nástěnku, do stropu nebo snad i na zatemnění třídy pro případ promítání školních filmů. Holky měly provokativně svoje vnady položené na lavicích a civěly na mne zamilovanými pohledy. To bylo hrozné! Už jsem cítil, jak mi rudnou tváře, a tak jsem se vzmužil: „Sedněte si pořádně! Jste ve škole a ne někde na mandlu!“ K mému údivu okamžitě všechny, jako jeden muž, poslechly. Odsedly si od lavic a já myslel, že omdlím. Ty potvory měly snad nejkratší minisukně v Evropě a nejkrásnější nohy na zeměkouli. Všemu nasadily korunu, když si jednotně daly nohu přes nohu. „Oldo, zachraň čest pedagoga,“ řekl jsem si sám pro sebe a přísně zavelel: „Vztyk! Když neumíte sedět, budete stát!“ Bylo mi jasné, že se na mne celá třída domluvila. Holky se daly do chechtání a já se nakonec k nim přidal. Jakousi Vlastou i Šárkou v jedné osobě byla Margita Chovancová. Vždycky mluvila za všechny a byla pokládána za nejrozumnější. „My jsme si řekly, že také vás musíme nějak dostat z rovnováhy. Jak jste viděl, to ženský umí. Nebo snad ne?“ „Hele, Margito,“ začal jsem uklidňovat situaci, „jste rafinované potvory a docela se vám to povedlo. Ale musíte uznat, že jsem zareagoval docela obstojně. Ale přiznávám, že jste mě vyvedly z rovnováhy. Zabodovaly jste.“ Měl jsem tu třídu rád. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201049
Klukoviny v pytli.QXP
11.10.2005
11:45
Str. 100
MIMO OSNOVY Kluci z mých tříd mě přemlouvali, abych s nimi jel na školní výlet. Nebylo by na tom nic divného, kdyby nechtěli jet na svých malých motocyklech. Slibovali horem dolem, že se budou chovat velice slušně, nebudou sprostě mluvit, že nebudou porušovat dopravní předpisy a že všechno zajistí i pro mne. Nějakou dobu jsem se zdráhal, ale nakonec podlehl jejich touze a svolil, že s nimi pojedu. Měl jsem však jednu podmínku. Že před výletem do Liberce a okolí si prohlédnu jejich jednostopá vozidla a překontroluji řidičské průkazy. Dohodl jsem se s vedoucím učňovského střediska Jiříkem, že prohlídku uděláme společně. To jsem také všem klukům řekl. Oni, aby mi udělali radost, přijeli do učňovského střediska dopravního podniku předem a po práci si chtěli nechat udělat od svých mistrů onu kontrolu. Den na to za mnou do školy přiletěl Jiřík a celý upocený spustil, aniž bychom si podali ruku: „Důrazně vás varuju, abyste s těmi kluky jel! Mějte rozum! Máte rodinu a jste mladý člověk! Kluci včera přivezli ty své, tak zvané, motorky. Kdybyste viděl v jakém stavu, nechal byste učení. Jednomu chybí obě brzdy, jiný má jen tak drátem přivázaný motor k rámu a světla svítí ze všech jen na dvou motocyklech. Takhle to mají všichni. Zkrátka a dobře, všechny ty motorky jsme jim sebrali a na žádný výlet nepojedou. Nehledě k tomu, že všichni, co mají motorku, nemají vlastně platné papíry. Důrazně vás žádám, abyste jim to rozmluvil a nikam s nimi nejezdil. Vymlouvají se na vás!“ Byl rozpálený jako kamna a mně se ulevilo, že nikam nepojedu. Ale nenechal jsem kluky v průšvihu. „No jo, to je zlé. Myslím, že by se to dalo docela dobře využít ve vyučovacím procesu. V osnovách mají také opravy motocyklů, které v dopravním podniku nemáte, protože cestující po městě přepravujete v autobusech a nikoliv na motocyklech. Proč tyhle jejich motocyklové skořápky nevyužít k výuce? Kluci by si zaplatili součástky a v rámci výuky by si je mohli pod dohledem mistrů opravit. Pokud jde o řidičské průkazy, proč oddalovat kurz, který musí v rámci osnov jako automechanici absolvovat? Vždyť mohou začít hned. Aspoň na ně budete mít další zbraň. To je skutečně dobrý nápad, soudruhu vedoucí. Vymyslel jste to bezvadně a já vás budu podporovat. Teď mě omluvte, musím jít učit.“ Podal jsem mu ruku a šel klidně do učebny. Koukal na mě s otevřenou pusou, ale nebyl uražený. Byl to bezvadný chlap a moc jsme si rozuměli. Když přišli kluci do školy, zklamaně mi říkali, že jim ve středisku mistři motorky sebrali a že si je budou muset opravit na vlastní náklady, i když v rámci odborného výcviku. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201049
Klukoviny v pytli.QXP
11.10.2005
11:45
Str. 101
Jejich zklamání, že se na výlet nepojede, za chvíli přešlo a s radostí přijali moji zprávu, že už ke konci druhého ročníku začnou mít kurzy pro řidiče. Nejen na malé motocykly, ale i na osobní i nákladní auta. Chválili vedoucího střediska, že to vymyslel v jejich prospěch. Inu, někdy i kovářova kobyla chodí bosa. *** Vedoucí učňovského střediska Jiřík byl poctivec a dobrý řemeslník. Měl klidnou vyrovnanou povahu a byl strašně odpovědný. Kluci jej měli rádi a on jim to splácel na každém kroku. Ve Studenicích se od nepaměti hraje dobrý fotbal. Studenice fotbalem žily a žijí dosud. Když se hrálo nějaké mistrovské utkání, bylo město jako v nebezpečí války, kdy je vyhlášena mobilizace. Ve městě nebyl vidět skoro žádný chlap, ale zato se tu špacírovalo nepřeberné množství maminek s kočárky a starších dam, které v hloučcích debatovaly jako někde u kadeřníka. Když ulicemi zahřměl ze stadionu „ GÓL“, maminky si ulevily, objímaly se a vzájemně si gratulovaly a babky věděly, že dědek bude večer v dobré náladě. Když fotbal skončil, zaplnily se všechny hospody, kde se rozebíraly herní situace a pomlouvali jednotliví hráči, trenér i funkcionáři. Prostě, Studenice žily fotbalem. Mně nikdo nevytýkal, že jsem měl v učebně na jedné stěně naaranžovanou vlajku fotbalového klubu a zavěšené kopačky, o kterých jsem lhal, že patřily Josefu Masopustovi, když hrál v Trnovanech. „Soudruhu, my bychom chtěli na zápas do Kladna,“ žadonili kluci. Zápas to byl existenční o postup do nejvyšší soutěže. Buď Kladno, nebo Studenice, psaly okresní noviny. Byl jsem přesvědčen, že učitel se musí čas od času obětovat pro své žáky. Mně v otázce fotbalu taková oběť nebyla zatěžko. Dohodl jsem s ředitelem dopravního podniku a s vedoucím Jiříkem, že poskytnou za režijní cenu autobus, učňovské středisko k tomu zaplatí vstupenky a s kluky do Kladna na existenční utkání pojedu já. Všechno jsem si vzal na osobní odpovědnost, poučil žáky o nezbytnosti slušného chování a bezpodmínečné poslušnosti. Oni mi slíbili na svoji čest, že všechno splní podle mého přání. Jeli všichni do jednoho. Do červeného městského autobusu se nacpalo všech šedesát kluků, já a ještě jeden náhradní řidič. Ten se potom na hříšti v Kladně tak zlinýroval, že jsme ho málem nenatlačili do autobusu. Kluci dělali, že nic nepozorují a nic nevidí. Jak jsem už řekl, byli inteligentní. Ještě v autobusu jsem dal mikrofonem poslední pokyny, že se musí všichni držet pohromadě a že budou dvacet minut po posledním hvizdu rozhodčího u autobusu. Museli mě stále mít na očích, abych jim mohl dát, eventuálně, patřičné pokyny. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201049