neviditelnou zeď, kterou Wallander kolem sebe a svých kolegů vystavěl, nedostanou. Když novináři odešli, poskytl ještě rozhovor místní rozhlasové stanici, zatímco Ann-Britt předstoupila před jednu z televizních kamer. Díval se na ni a byl rád, že se tomu projednou vyhnul a nebude na očích veřejnosti. Ke konci tiskové konference do místnosti nepozorovaně vstoupil Åkeson a postavil se dozadu. Teď čekal, až Wallander vyjde ven. „Slyšel jsem, žes prý mluvil s nejvyšším státním zástupcem,“ řekl Wallander. „Dal ti nějaké pokyny?“ „Chce být informován o průběhu vyšetřování,“ odpověděl Åkeson. „Stejně jako podáváš zprávy ty mně.“ „Denně dostaneš hlášení,“ ujistil ho Wallander. „A taky pokud by nastal průlom.“ „Zatím nemáte nic zásadního?“ „Nic.“ Ve čtyři hodiny se krátce sešel vyšetřovací tým. Wallander si byl vědom, že teď je na řadě práce, nikoli vyhodnocování. Proto nechal každého promluvit jen jednou, načež kolegy vybídl, ať se vrátí ke svým úkolům. Domluvili se, že se sejdou druhý den v osm hodin, pokud se ovšem nestane něco, co by dramaticky ovlivnilo vyšetřování. Krátce před pátou vyšel Wallander ze stanice a jel do ulice Styrbordsgången, kde bydlela Sara Björklundová. Do téhle části města se jinak prakticky nedostal. Zaparkoval a prošel zahradní brankou. Dveře domu se otevřely, ještě než k nim došel. Žena, která tam na něj čekala, byla mladší, než si představoval. Hádal, že jí bude jen něco kolem třiceti. A pro Gustava Wetterstedta to byla posluhovačka. Napadlo ho, jestli věděla, jak ji Wetter stedt nazývá. „Dobrý den,“ pozdravil. „Dneska jsem k vám volal. Jste Sara Björklundová?“ „Ano, čekala jsem vás, pane,“ řekla a přikývla.
98
ve slepé uličce
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200983
Pozvala ho dál. V obývacím pokoji ležel na stole podnos se sladkým pečivem a v termosce byla káva. Wallander slyšel, jak nahoře v patře nějaký muž hartusí na rozjívené děti. Posadil se na židli a rozhlédl se. Málem čekal, že tu někde na zdi bude viset obraz z dílny jeho otce. To jediné tady chybí, pomyslel si letmo. Už je tady rybář, cikánka i plačící dítko. Schází jenom tátova krajinka. Ať už s tetřevem, nebo bez. „Dáte si kávu, pane?“ zeptala se. „Neříkejte mi pane,“ bránil se Wallander. „Ano, kávu bych si dal.“ „Gustavu Wetterstedtovi se muselo říkat pane,“ dodala nečekaně. „Pane Wetterstedte. Ostře mi to nakázal, když jsem u něj nastoupila.“ Wallander byl rád, že si můžou bez nějakých okolků promluvit o podstatném. Vytáhl z kapsy malý zápisník a pero. „Takže vy už víte o tom, že Gustav Wetterstedt byl zavražděn,“ konstatoval na začátek. „Je to příšerné,“ řekla. „Kdo to mohl udělat?“ „To by nás taky zajímalo,“ odtušil Wallander. „Vážně ležel na pláži? Pod tou ošklivou lodí? Tou, co je vidět z prvního patra?“ „Ano,“ potvrdil Wallander. „Ale vezměme to od začátku. Vy jste u Gustava Wetterstedta uklízela?“ „Ano.“ „Jak dlouho jste pro něj pracovala?“ „Už to budou tři roky. Přišla jsem o zaměstnání. Tenhle dům stojí peníze. Musela jsem začít uklízet. Tu práci jsem našla na inzerát v novinách.“ „Jak často jste tam docházela?“ „Dvakrát za měsíc. Každý druhý čtvrtek.“ Wallander si zapisoval. „Bylo to vždycky ve čtvrtek?“ „Ano.“ „Měla jste vlastní klíče?“
99
skåne 21. — 24. června 1994
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200983
„Ne. Ty by mi v životě nedal.“ „Proč to říkáte?“ „Když jsem u něj byla, vždycky mě na každém kroku hlídal. Bylo to hrozně protivné. Ale platil dobře.“ „Nevšimla jste si tam někdy něčeho zvláštního?“ „Co tím myslíte?“ „Nebyl tam třeba někdo další?“ „To nikdy.“ „Nezval někoho na večeři?“ „Pokud vím, tak ne. Kdykoliv jsem tam přišla, nikdy neměl špinavé nádobí.“ Wallander chvilku přemýšlel. „Jak byste ho popsala jako člověka?“ Odpověď přišla bleskově a bez zaváhání. „Byl to takový ten směšný náfuka.“ „Co tím myslíte?“ „Choval se ke mně povýšeně. Nebyla jsem pro něj nic víc než bezvýznamná slepice s hadrem. Přestože kdysi zastupoval stranu, která nás měla hájit. Zastání pro slepice s hadrem.“ „Víte, že si vás do diáře zapisoval jako posluhovačku?“ „To mě naprosto nepřekvapuje.“ „A přesto jste u něj zůstala?“ „Už jsem říkala, že dobře platil.“ „Zkuste si vybavit ten den, kdy jste tam byla naposledy. Čili asi minulý týden?“ „Všechno proběhlo úplně stejně jako obvykle. Už jsem nad tím přemýšlela. Byl stejný jako vždycky.“ „Takže během těch tří let se nikdy nestalo nic mimořádného?“ Hned si všiml, že s odpovědí zaváhala. Zbystřil pozornost. „Bylo to minulý rok,“ začala nejistě. „V listopadu. Nevím, jak se to stalo, ale spletla jsem si den. Přišla jsem tam v pátek ráno místo ve čtvrtek. V tu chvíli zrovna vyjelo z garáže velké černé auto. Takové to s neprůhlednými skly. Zazvonila jsem u branky jako obvykle. Trvalo dlouho, než přišel otevřít. Když mě uviděl,
100
ve slepé uličce
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200983