O tom mne definitivně přesvědčil přítel Tejčiro. Jednoho večera i s Micuem čekáme v Bratislavě u autobusu na jeho příjezd. Jakmile nás oknem uviděl na nástupišti, začal se srdečně usmívat. Na schůdcích autobusu dokonce propukl v upřímný a dobrosrdečný smích. S radostí očekávám, co tak veselého se mu asi přihodilo. Po sestoupení na chodník nám s hlasitým smíchem oznámil, že zapomněl na věšáku ve vídeňské restauraci svůj fotoaparát. S tím jsem se ještě nikdy ani v Japonsku nesetkal. Dívám se, co na to Micuo. Nesmál se sice nahlas, ale nasadil němý úsměv. Já bych nedokázal ani to, ale trvám na tom, abychom do té restaurace hned zavolali, protože Tejčiro má účtenku i s jejich číslem. Samozřejmě že tam o ničem nevěděli. Za jeden z významných faktorů, jež ovlivnily poválečný rozvoj Japonska, nutno považovat japonského člověka s jeho přirozenými vlastnostmi, s celou náloží společenských vztahů a pravidel a také kulturních a nábožensko-filozofických tradic. Z přirozených vlastností je třeba vyzdvihnout jeho velkou píli, rovněž i neobyčejnou schopnost soustředit se a nevšímat si zevních rušivých vlivů, a konečně také vrozený smysl pro detaily a vysoce kvalitní práci. Tuto problematiku staví do popředí i nejnovější vývoj událostí po katastrofálním zemětřesení a ještě ničivější vlně tsunami. Komentátoři i vyslaní reportéři přinášejí informace o obdivuhodném, pokorném a disciplinovaném chování v evakuačních zařízeních. Nepřišly zprávy podobné těm, že desítky lidí byly ušlapány davem při masovém útěku, jak se nedávno stalo kdesi v Německu. Významnou úlohu hraje maximální obětavost spojená s hluboce zakořeněným smyslem pro plnění povinností a ukazuje se, že navzdo ry skutečně mimořádným okolnostem tento statečný národ zvládá situaci daleko lépe, než by tomu asi bylo v zemi, kde žije Japonců mnohem méně.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200969
Tentokrát horu Fudži neuvidíme Jeden z mých japonských přátel Tejčiro Inoue se už objevil na těchto stránkách, když přijel autobusem z Vídně do Bratislavy, kde jsme ho s Micuem čekali, vystoupil z autobusu s veselým smíchem a řekl nám, že si ve vídeňské restauraci zapomněl fotoaparát. Určitě to nebyl aparát laciný, ale on se i v tomto případě dokázal zachovat podle japonské etikety. Tento vzácný přítel, mezi námi zvaný Tej, bydlel v Tokiu a setkal se se mnou na Mezinárodním sjezdu Japonské endokrinologické společnosti při mém druhém pobytu v Japonsku v roce 1984. Chtěl mi ukázat zblízka legendární horu Fudži, a proto po skončení sjezdu v pátek odpoledne pro mne přijel autem do hotelu pro státní zaměstnance nedaleko císařského paláce, kde jsme s Micuem bydleli. Micuo odjel domů do Maebaši a my s Tejem a jedním jeho přítelem ještě před setměním dorazíme do typického japonského hotelu čili rjókanu, jehož jméno jsem si bohužel nezapamatoval. Avšak daleko lépe jsem si zapamatoval typickou japonskou lázeň v bazénu toho rjókanu! Už jsem věděl o zálibě Japonců koupat se v horkých vodách přírodních i jiných, i o všech kuriozitách, které jim japonská příroda nabízí, třeba koupel v horkém jezírku uprostřed jeskyně. Avšak mnozí Japonci prý provozují jakýsi rituál koupání každý den před večeří! Nevím však, zda v tempu moderní doby mají všichni tolik času na dodržení všech procedur s tím spojených. V některých dražších rjókanech jsou prý dokonce vany pod úrovní podlahy v každém pokoji, ba některé rjókany jsou postaveny přímo na horkých pramenech. Přijíždíme tam večer a proto hned po ubytování přímo do koupele. Před vstupem do šatny každý dostane v plastikovém obalu čistý ručník, mýdlo a jakýsi župan, do něhož se nejprve v šatně převlékneme a pak ho zavěsíme na věšák v místnosti se sprchami. Do bazénu se vstupuje v rouše Adamově až po důkladném osprchování s použitím mýdla. O rouše Evině zde řeč nebyla, ale na mnoha místech jsou ba101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200969
zény pro muže a ženy bez rouch společné, což nevadí a nedělá nikomu problémy, snad jen některým cizincům nebo zejména cizinkám. Ale nikdo přece není k tomu nucen. Přátelé mne sice upozornili, že voda bude horká, ale když vidím, jak do ní neohroženě vstoupili, dodávám si odvahu a vstoupím do vody stejnou rychlostí jako oni. Přece se nenechám zahanbit. Propána, vždyť já se tu uvařím! Ihned se otáčím zpět ke schodům a ještě zahlédnu přátele, jak se smějí. Ale co když se stal omyl, voda je mimořádně teplá, za chvíli začneme omdlévat a uvaříme se všichni. Ale ještě než udělám další krok zpět, už cítím, že se přece jen neuvařím, a zmocňuje se mne dosud nepoznaný, ale velmi příjemný pocit. Vidím, že Japonci skutečně vědí jak na to, a proto těmto lázním holdují. Z medicínského hlediska by se to dalo vysvětlit tak, že sice vstup do horké vody působí jako stres, ale v téže chvíli už se vyplavují z mozkových buněk takzvané endorfiny, které jsou vlastně opiáty tělu vlastní, vylučují se v mozkových buňkách a hrají velmi významnou úlohu v regulaci a koordinaci mozkových funkcí. Právě ony se velmi rychle vyplavují z příslušných buněk mozku následkem stresu hned po vstupu do horké vody a v té chvíli vyvolají i ten příjemný pocit. Jde však v podstatě o to, že množství uvolněných endorfinů je na jakési „normální“, lépe řečeno situaci přiměřené úrovni, trvá pouze krátce a samo se zastaví. Pokud jde o každodenní večerní koupel, v tom případě je možné připustit určitý návyk, ale zde snad vážné nebezpečí nehrozí, na rozdíl od jiných závislostí. Druhého dne jezdíme na různá místa a pokoušíme se „ulovit“ aspoň nějaký pohled na věčnou sněhovou čepici hory Fudži, ale vidíme jen její úpatí a občas se chvíli radujeme, když oblaky stoupnou aspoň o kousek. Ale nedočkali jsme se a k večeru mne Tej veze přes celé město na moje známé nádraží Ueno, odkud pokračuji vlakem do Maebaši.
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200969