přece stvořena k cestování s věčným ohmatáváním, řekl si, rozhodl se a vydal se konat. Byla to pro něj maličkost. Potajmu odšrouboval zadní část skříně, láhev odebral do úschovy své, záď znovu zašrouboval a bylo to. Jak jednoduché. marné bylo lamentování kolegy při zjištění, osočování nepřímými důkazy věnované usmívajícímu se hříšníkovi při nepoškozeném zámku a s klíčem ve vlastní kapse, stejně ho do léčebny nedostal. S Igorem, který na něj dohlížel, měl totiž pití zcela pod kontrolou. Na odvykací kúru by ho prý museli nechat dovézt jedině ve skleněném voze plném kořalky, taženém párem alkoholdojných krav, a cesta by to musela být dlouhá a pomalá. Jedině tak by měl velkou naději, že se konce cesty živ nedočká, a smrt by to pro něj byla přece tak nádherná. Nicméně, ať už to byla či nebyla historka do posledního písmenka pravdivá, Igor také léčbu nepotřeboval ani náhodou. Pije a kontroluje se, ví, kdy má dost, a to dokážou jen silné osobnosti. A jestli je pití a s tím související dožití aspoň trochu dědičné, tak mám obavu, že u něj může nastat s koncem života docela velký problém. Jak u něj, šestapadesátiletého Jánošíka, tak i u jeho téměř devadesátiletého čiperného otce. To mi jednou Igor povídal, jak se na něj vloni, když byl ještě civilista, šel jeho otec do práce zeptat. Prý jestli nezlobí a jestli nemá v práci problémy. „Ale pane vaněček,“ odpovídá mu zrovna jeho sekretářka. „Igor je tady v kraji ten nejlepší odborník ve svém oboru, navíc tady tomu všemu váš syn šéfuje a ujišťuji vás, že na jeho místě si nedovedu představit nikoho jiného. Opravdu, pan ředitel tady momentálně není, ale určitě mu vyřídím, že jste tu byl.“ „No dobře, dobře, takže to on Igorek ani nezlobí?“ netuší sekretářka, že naráží na jeho milostné avantýry. „Ani vás?“ nedá se po chvilce nepochopení jen tak odbýt. „Ani mě, pane vaněček. A kdyby náhodou ano, nebojte se. vy budete první, komu o tom řeknu,“ a paní sekretářka zavzpomíná na ty časy, kdy to s ní Igorovi šlo častěji, a zalituje toho, že čas nelze alespoň přibrzdit. S Igorem jsme hovořili i o životě jako takovém a všem, co s sebou přináší. Nebyla by to však typická rozmluva s Igorem, kdyby to nesjelo k jeho svéráznému pojetí. Povídá: „manželství je hezká věc, to jo. Ale k dělání dětí zas tak úplně nutná není. Horší je to s výchovou. Na tu jsou dva přece jenom vhodnější. Já bych to udělal tak, že by každé manželství po pěti letech automaticky
97 1-148.indd 97
27.7.2007 8:45:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200939
zanikalo. Žádné rozvody, jenom prodlužky. Ano, třeba tak by se tomu mohlo říkat. Za to ať se platí, za blbost ať se platí,“ skončil staletími posvěcenou moudrostí. „To máš v životě tak, že není pokaždé výhrou oženit se s tou nejhezčí,“ pokračuje ve filozofování Igor. „Nemusíš si ale brát ani tu nejošklivější, stačí tu druhou nebo třetí od konce,“ mluví naprosto vážně. „všechno má totiž své pro a proti. S ošklivou ti nikdo nepomůže a hezkou abys pořád hlídal. Ošklivá si tě váží, krasavice dělá potíže. Tak si vyber. Nejvhodnější bude taková ta průměrka, co ti dobře navaří a uklidí a dá jenom tobě. Pak se ale nenechej překvapit, na jakou stranu se časem přikloní. Jestli bude tíhnout k domácnosti, nebo se ti bude čančat a courat se. Tak na to potom bacha!“ Budu se snažit všechno si to pamatovat, Igore, a pak se ozvu, sliboval jsem mu. Ze cvičení a z jeho podivných rad jsem se vzpamatovával celé vánoce, přičemž myšlenkami jsem už byl o nějaký ten týden napřed. Balení, loučení a zase balení. Hlavně něco nezapomenout. Byl jsem z toho úplně vedle. Až tak, že jsem si všechny věci chtěl zabalit do civilních kufrů. Ten velký jsem našel, ale pořád jsem nemohl najít ten malý. Hledal jsem ho, pořád jsem přemýšlel, kde jenom může být, až jsem z toho nemohl spát. Našel jsem ho, až když jsem otevřel ten velký kufr. Byl tam. malý ve velkém. Pak se mi zase rozsvítilo. A není to blbý, jet tam s kuframa jako na dovolenou? Proč jsme vůbec fasovali ten velký vojenský pytel a batohy? Hledání malého kufru tak bylo úplně zbytečné. Tak jsem ty věci zase přendával. A malý kufr zase do velkého, čímž zase riskuju. Nerad se loučím a plně vědom jsem si toho, že především s Johanou jsem rozloučení odbyl. Sám ani nevím proč. Bylo takové zbrklé, doslova nedůstojné našeho vřelého vztahu, v porovnání s dobou nadcházejícího odloučení. Odfláknuté, jako bych odjížděl na běžnou víkendovou služební cestu, což mě později hodně mrzelo. možná v tom svoji roli hrálo to, že psychicky jsem byl odjetý už týden před odletem. Na půlroční misi ne že bych se vysloveně těšil, ale byl jsem zvědavý. Přiznávám, že mi ani nebylo zatěžko dát si od holek pohov, protože jsem věřil tomu, že po půl roce bude zase všechno hezké jako dřív. Když totiž něco trvá delší dobu, stagnuje to a mnohdy tomu chybí ten novopečený rajcovní šmrnc, anebo šmrncovní rajc, jak by určitě řekla malá Klárka. myslel jsem si, že by právě po takovém odloučení zase mohlo zajiskřit. Jak v prvním, tak i v druhém vztahu. Zažívat jakoby nové začátky, které bývají nejkrásnější.
98 1-148.indd 98
27.7.2007 8:45:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200939
Jak to ale na misi mezitím přečkám bez hřejivého obejmutí, bez roztomilých předeher, vizuálního i jiného kontaktu, to opravdu nevím. vím jenom, že zmizet chci, že bych nejraději odletěl třeba už dnes, ale jenom proto, abych byl co nejdřív nazpátek, zase u nich. A potom aby v našem vztahu zase mohla vzplanout ta vyhaslá jiskra zamilovanosti. Je mi jasné, že neodlétám do pralesa, po celou dobu budeme v telefonickém i mejlovém kontaktu, ale přesto. Ať si čas ubíhá třeba tempem nejrychlejším, pořád to bude zase jenom na úkor doby odloučení. Navíc, ať si kdo chce co chce tvrdí, dálka je dálka a co mi holky nebudou chtít říct, to mi neřeknou, nenapíšou. šárko, Johano, rodiče a všichni, kdo o mně víte, ahojte a mějte se! Rozhodně jsem se netěšil na let letadlem, zato jsem se těšil na neznámo všude kolem a hlavně na to, až budu moct ze dnů začít ukrajovat. Jak říkám, myšlenkami jsem byl úplně někde jinde. Tvrdá realita se mi však na letišti připomněla. Ještě jsem stále neodletěl, zapeklitý let mám stále ještě před sebou. Není větší bezmoci než ve vzduchu, bez padáku, svěřen naprosto neznámým lidem v kabině, lidem, co letadlo vyrobili, osudem předán do rukou božích. K ničemu mi teď jsou statistiky, které uvádějí vysokou bezpečnost letového provozu, když sedím v letadle zrovna já. Na celém světě se každodenně v autech zabije tolik lidí, kolik by se vešlo do deseti obrovských letadel, tedy skoro čtyři tisíce. Cestu autobusem na letiště už máme za sebou, tím pádem také větší risk. To mi ale vůbec nestačí. Utěšuju se tím, že velká letadla nepadají každý den, ale ta bezmocnost ve vzduchu mě děsit nepřestává. mně by stačilo jenom malé zaškobrtnutí motoru a strachy bych se podělal. Probůh, vždyť letíme deset kilometrů vysoko, to je hrůza! Rychlostí skoro 900 kilometrů za hodinu, to se nedá přežít! To musí být vítr! Pane pilote, pane pilote, zpomalte trochu a neleťte aspoň tak vysoko! Copak nevíte, jak je to nebezpečné? Kdepak, tady mi už nikdo a nic nepomůže, snažím se nemyslet na nic katastrofického a urputně doufat ve zdárný průběh cesty s bezpečným koncem. Ono se to lehce řekne, ale když bouráte v autě, s kterým zrovna neplachtíte do propasti, pořád ještě máte šanci. Tady když se chybuje, budete mít sice pár vteřin na modlení, ale to je asi tak všechno. Při nárazu se roztrhnete na sto kousků a k tomu ještě shoříte tak rychle, jak od svíčky lampiónový balónek. Dejte pokoj, věděl bych o mnohem lepších zakončeních životů. Ono na tom totiž něco bude. Známe datum narození, datum smrti nikoli. Kdyby to snad bylo možné, hodně z nás by bylo klidnějších. v letadlech před dnem smrti určitě. Ale dost možná taky, že by pak pro nikoho nebyl život životem, ale pouhým čekáním na smrt.
99 1-148.indd 99
27.7.2007 8:45:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200939