Teplé jídlo zabralo, nastal čas siesty, zatáhl jsem okenice. Odpočívám a přemýšlím, jestli se mi chce nebo nechce zajít pro čistou vodu. Špatně položená otázka – chtít se mi bude muset, jedná se jen o to, kdy. Rozhodnutí bylo nasnadě v momentě, kdy přestalo pršet. Toho jsem okamžitě využil, ale jak už to na horách bývá, vrátil jsem se zmáčený, jako kdyby mě do vody hodili. Tak a kašlu na to, řekl jsem si. Zasloužím si odměnu. Převlékl jsem se do suchého a při okně, otevřeném do poloviny, jsem si kafe slavnostně, tedy i s výhledem na smrkový les zcela zaslouženě vychutnal. Dalo se téměř stoprocentně předpokládat, že déšť zakrátko ustane, a já si pomyslel něco o zákonu schválnosti. Poslední doušek lahodné kávy, zavřel jsem okno a celý pokoj se opět ponořil do šedavé tmy. Tak jako později mnohokrát, ležel jsem nehybně, tupě zíral a poslouchal. Věřte nebo ne, tady by si sluch pročistil každý. Ale to jsem vlastně už jednou zažil. Během mé, tehdy ještě mládenecké dovolené, kterou jsem po nejvíce času trávil na kole, jsem zavítal i k rybníku navštívit svého kamaráda rybáře. K mému překvapení mě viděl rád víc, než by se dalo od tichého blázna očekávat. Brzy jsem se dozvěděl proč. Prý jestli by mi nevadilo, kdybych mu to tady, ty jeho tři pruty chvíli neohlídal. Že si jenom pro něco k snědku odskočí do krámu a zpátky bude na to tata. Potud nic neobvyklého, ale já a rybářem? Třebaže jenom na chvilinku, silně mě to vyděsilo. Co když mi zrovna něco zabere? No tak si poradíš, podběrák je tady, a už ho nebylo. Toho rybáře. A tak jsem čekal. Minut pět, deset, patnáct a dost možná, že i půl hodiny. Pár rybářů kolem, a přestože nikdo nemluvil, bylo toho tolik slyšet. Žáby občas kuňkly, kačeny se nad rybníkem honily, dva lístky ze stromu spadly na hladinu, ptáky různě skřehotat jsem slyšel a co všechno ke mně doléhalo až zdáli! Na houkající vlak jsem měl štěstí i bučet krávy jsem slyšel a krátce i letadlo, než někam zapadlo. Ale že bych si všiml toho, že se mi prut třese, jako by měl zimnici, na to mě museli zběsilým máváním a hulákáním upozornit až rybáři z protějšího břehu. Nebudu nikoho napínat – popadl jsem prut, zaseknul naviják, ale asi jsem něco udělal špatně. Najednou byl vlasec bez odporu a určitě kapitální kousek zase na svobodě. Vlasec jsem sklesle domotával ještě do příchodu značně posmutnělého blázna, jemuž nezbývalo nic jiného než klít, protože on tady dřepí už od pěti hodin a jemu že nezabrala ani bělička. Prý taková nespravedlnost. Má holt někdo štěstí, jiný zase smůlu. Nepřipravenému, tedy mně, bylo tenkrát štěstí tak akorát na hovno. Možná bych si z toho všeho měl vzít k srdci alespoň to, že k tomu, abych se stal úspěšným rybářem, mám zřejmě zcela jistě výtečné předpoklady.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200936
V chaloupce stále polehávám a poslouchám. Vím, co se šustne venku opodál i v rohu místnosti, když myšička zahryže a když se do okna opře vítr. Tady naštěstí ryby nechytám, tady se nemusím bát, že něco promeškám. Uvnitř se cítím relativně v bezpečí. Nevycházím, když to není nutné, na druhou stranu zase o to víc se těším na denní světlo, když jdu ven. To mi připomnělo problém se záchodem. Když zavane od záchodových dřevěných dveří, jakoby z kovbojky vystřižených lítaček, které jsou jenom aby byly, je to uvnitř cítit. Cítím, tudíž jsem, abych parafrázoval Descartův výrok „myslím, tedy jsem“. Neboli poněkud zmatečněji – abych se neudusil, odněkud profukovat musí. Že je to zrovna přes záchod je sice nemilé, ale co se dá dělat. Mimochodem – víte, co je horšího, když něco smrdí? To, co smrdí ještě víc přece! Nyní bohužel po ruce žádnou sprejovou květinovou vůni nebo odér od moře nemám, na to jsem fakt nepomyslel. A to právě je to zvládnutí problematiky, to frázovitě znějící sbírání zkušeností. Takže propříště, kdyby snad někdy náhodou, deodorant určitě s sebou! Kdepak, nic takového, a to rovnou ze dvou důvodů, nebude. Jednak se vynasnažím, aby žádné příště už nikdy nebylo, a ten druhý důvod? Ten, že když jsem se doma snažil smrádek přestříkat vůní nebo nějakým jiným sajrajtem, pokaždé se z toho vybarvila přiboudlina, která nadělala čichovou paseku ještě větší. Preventivně, to jo, to jediné beru, ale snažit se po sobě smrad jakkoli zcivilizovat je zlem tím nejhorším. Něco decentního by to tady ale přece jenom chtělo. Myslím na to, že když mi lopouchy velkolepě plní jeden přísedící účel na toulkách, můžu si na „doma“ natrhat trochu lesní voňavé trávy, která bude exkrementy také zakrývat. K tomu když přidám několik hromádek hlíny a své přidá i kouřmový dým z ohřívače nebo petrolejové lampy, zdá se, že tento ožehavý problém budu mít vcelku obstojně vyřešený. Přemýšlel jsem ale dál a napadla mě jablka – pro jejich absorpční schopnost. Po jejich rozkrojení na co nejvíc kousků by pachy pohlcovala. Nápad to jistě není špatný, pochválím se, ale jak už to tak často bývá, má to háček a v mém případě dokonce dva. Když je ve městě nekoupím, kde je tady v horách ukradnu, a pak, jsem si téměř jistý, že bych se do jablka daleko raději zakousl, než je dal všanc zápachu. Hotovo, vyřešeno, ale neměl bych všechno shazovat na ten neškodný záchůdek, na tu moji nasralnici, když nevhodně zafouká. Jsem tu také já sám a na mně mé týdenní prádlo. I kdybych se každý den převlíkal, vlastnímu pachu daleko neuteču. To pocákání do půl těla u studánky je pořád jenom jakousi Potěmkinovou
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200936
vesnicí a přelstít vlastní odér neumím. To jenom vsugerovat si teplo jsem se naučil, když se třesu zimou, a zchladit se, když na sluníčku hořím. A že jsem nějakých sedmdesát stupňů už zažil! To vám hoří tváře a při dýchání máte pocit, že se vám pálí trubka uvnitř. A jestli máte holou kebuli bez čepice, tak bacha na vajíčka. Mapu mám prozkoumanou vcelku podrobně, ale v okruhu deseti kilometrů, což s připočtením cesty zpět ještě považuju za svěže zdolatelný výlet, jako na potvoru žádné vhodnější osvěžovadlo, prostě nic. A to vůbec nemám na mysli veřejnou plovárnu. Stačilo by něco čistého, kde bych se mohl pohodlně potopit úplně celý. Možná bych na některém z blízkých potůčků našel tůňku až do pasu nebo prostor o velikosti vany, ale zatím jsem neměl to štěstí. Avšak, podívám-li se na samotný okraj mapy, jistá možnost by tu byla. Tam, asi půl centimetru od spodního okraje mapy, se na mě usmívá nepřehlédnutelná značka lomu s modrou kaňkou. To je ta dobrá zpráva. Ty špatné jsou dvě. Je to odsud dobrých patnáct kilometrů určitě a jenom kousíček od jakési vesnice. A to jsou pouze negativa, o kterých vím, protože předpokládat se dají další. Představuji si – dobelhám se tam, dolů k vodě bude krkolomný sestup a tudíž téměř nemožný výstup, nebo budu mít smůlu na staletý lom zapadaný listím, ode dna prorostlý vodním rostlinstvem, v tom lepším případě jenom zanesený utopeným vesnickým odpadem. A to nechci pomyslet na to, že v lomu už voda ani být nemusí. Jak starou mapu vůbec mám? Na druhou stranu zase, blízkost vesnice může být i výhodou, tudíž jednu z možných potíží škrtám. Lom jako vodní ráj pro místní obyvatelstvo, kde to za teplých letních dní žije. Ne, nevadilo by mi to, cožpak se mezi domorodci nemůže smočit jeden okolojdoucí pocestný? To místečko na samém kraji mapy mě začalo fascinovat – bylo mou nadějí pro to, abych ze sebe po čase zase udělal člověka. Zároveň byl ve mně i kus badatele-dobrodruha, který pátrá pro naději i pro poznání pravdy, ať už je jakákoli. Lomy mám rád, a že jsem jich už pár poznal. Ty malé zarostlé, co se jen těžko hledají, ty se zakázaným vstupem pro veřejnost, kde se pracuje, ty vysoké, kam nejde na vodu ani dohlédnout, krkolomné, odkud není kvůli kolmým stěnám cesta tam ani zpátky, ty, které páchnou a jejichž hladina je téměř olejová, až po ty, kde dostanete koupit pivo a párek v rohlíku. Raději si s sebou vezmu spacák. Můj lome, prosím tě, nezklam mě! Až nebude pošmourno, vydám se za tebou, posečkej na mě, vydrž! Do té doby se hygienickou kvalitou vlastní tělesné schránky budu zaobírat jenom podružně, mé hlavní toužebné myšlenky budou vždycky
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200936