kého lidu na mírových rozhovorech. Také živě pociťujeme tento nedostatek, na nějž jsme mnohokrát upozorňovali.“ Protože jsou rozhovory v podstatě přerušeny a projednávají se jen právní a hospodářské otázky, vyjádřil Joffe zájem o „několikadenní cestu do Vídně za účelem rozhovorů se zástupci rakouského proletariátu“.117 Csáky se ve své zprávě o Joffeho žádosti vyjádřil jako o „nestydaté prosbě“ a obdobný názor měl také Czernin: „Úkolem pana Joffe je fungovat v Brestu Litevském jako mírový vyjednavač, jakékoli jiné poslání mu nemohu přiznat. Ostatně pan Joffe se může seznámit s mou dnešní řečí v zahraničním výboru rakouské delegace, po jejímž přečtení již určitě nebude muset mít obavu, že je zdejší veřejnost nedostatečně informována o průběhu mírových jednání.“118 Joffe sice k odpovědi poznamenal, že je věcí jeho vlády, čím ho pověří, věc tím však byla skončena.119 Rostoucí sebevědomí ruských vládců také komplikovalo jednání s nejdůležitějším rakousko-uherským partnerem – Ukrajinou. Czernin se těmto problémům věnoval v již zmíněné řeči před zahraničním výborem rakouské delegace. Konkurenční Ukrajinská lidová republika – ač formálně samostatná, ve skutečnosti však ovládaná bolševiky – totiž 22. ledna požádala prostřednictvím ruské delegace, s odvoláním na právo na sebeurčení národů, o účast na mírových rozhovorech. Jako své zástupce označila lidového komisaře pro vojenské záležitosti Vasilije Matvějeviče Šachraje a předsedu Vše-ukrajinského ústředního výkonného výboru sovětů dělnických, vojenských a rolnických zástupců Jefima Grigorjeviče Medveděva. Csáky doporučil s účastí další ukrajinské delegace souhlasit, neboť „to může posílit naše postavení vůči ukrajinským delegátům z Kyjeva, kteří by se mohli s ohledem na stav věcí stát o něco poddajnějšími“.120 Také Kühlmann Czerninovi doporučoval „vzít Joffeho sdělení ve věci dvou nových ukrajinských delegátů na vědomí“ a dodával, že za Ukrajinu bude i v budoucnu mluvit delegace kyjevské Rady.121 Ministr pak v projevu v zahraničním výboru rakouské delegace prohlásil, že se nechce „vměšovat do vnitřních záležitostí Ruska“.122 Bolševici nárokovali pro sovětskou Ukrajinu právo mluvit za celou zemi a podle Hempelova hlášení „zpráva o separátním míru s Ukrajinou, který je přede dveřmi, zde působí velmi nepříjemně a odpovídá se na ni poznámkou, že Rada má na Ukrajině stále menší slovo, když důležité body, jako Charkov, Poltava, Jakatěrinoslav, Černigov, Nikolajev a Oděsa, jsou v rukou bolševiků… V minister98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200917
stvu zahraničních věcí vládne špatná a podrážděná nálada, mluví se o neuspokojivém stavu našich mírových rozhovorů.“123 O čtyři dny později generální konzul upřesňoval, že „Leninovi lidé používají zprávu, považovanou zde za nezpochybnitelnou, že Ukrajina s námi již uzavřela mír, k výpadům proti Dohodě, která prý dosud podporovala Radu proti bolševikům, a dali oficiálně na vědomí, že Rada lidových komisařů nebude s Radou vyjednávat, ale naopak kvůli jejímu velezrádnému postoji s ní povede boj až na ostří nože. Rychlé uzavření separátního míru s námi je všeobecně posuzováno skepticky. Kameněv … vyhlašuje, že se žádná socialistická strana nemůže podepsat pod německé podmínky.“124 Ruský zástupce ve Stockholmu Vorovskij oprávněně varoval vyslance hraběta Hadika, že „v sovětu je silná nálada pro pokračování v ‚revoluční válce‘ proti Centrálním mocnostem“. Zřejmě ve snaze krátce před obnovením rozhovorů ovlivnit vyjednavače druhé strany poodkryl bolševickou taktiku a prohlašoval, že „na brestských rozhovorech bolševická vláda dosáhla všeho, co si přála: Propagaci svých idejí mezi národy Centrálních mocností. Že se to podařilo, dokazují stávky ve Vídni a Berlíně.“125 Váhu petrohradských hrozeb snižovaly tři skutečnosti – rozpad ruské armády, anarchie v zázemí a neshody v bolševickém vedení. Tak zpravodajská ústředna vrchního velitelství jih v polovině ledna hlásila, že „převážná většina ruského mužstva se zajímá jen o otázku, zda bude mír uzavřen brzy. Teprve na druhém místě se ptá na podmínky Centrálních mocností, z nichž pouze hospodářské vzbuzují starosti. Osud okupovaných oblastí je většině lhostejný.“ Podle armádních zpravodajců byl Leninův režim křehký, moc si měl udržet jen do uzavření míru. „Potom se očekává nová revoluce, která podle okolností povede k obnově monarchie, i když v konstituční formě.“ „Široké kruhy důstojnického sboru a inteligence jsou přesvědčeny, že Lenin a bolševici jsou naše kreatury.“126 Situaci ve vnitrozemí se věnoval ve svém referátu z Kristiánie hrabě Hoyos. Setkal se s deseti důstojníky propuštěnými ze zajetí, kteří mu poskytli informace o ruských poměrech. Společenský život v nejlepších petrohradských restaurantech prý během jejich pobytu pulzoval nerušeně dál. „Pokud však do nějakého z těchto lokálů vstoupil bolševický voják, ihned mu bylo servírováno jídlo bez toho, že by se musel starat o zaplacení účtu.“ Na druhou stranu docházelo k častému rabování, takže se „nejlepší sŹvreský porcelán, stříbro a také staré obrazy dají koupit za směšné ceny“. Vyslanec 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200917
dodával, že „naši důstojníci byli na ulicích opakovaně zastavováni blahobytnými Rusy, kteří se jich s velkou naléhavostí ptali, kdy už konečně přijdou Němci a Rakušané, aby učinili konec nemožným poměrům“.127 Spory v ruském vedení se ve své zprávě z 22. ledna 1918 zabýval baron Franz. Většinou dobře informovaný diplomat z Kodaně hlásil, že tamní bolševici „popisují podle petrohradských zpráv spor mezi Leninem a Trockým tak, že první prosazuje jen pomalou evoluci ke komunismu, zatímco druhý je pro okamžitý přechod k témuž. Dále je rozdíl v tom, že Lenin nechce brát ohledy na západní velmoci a požaduje okamžité uzavření míru s Centrálními mocnostmi i za cenu vzdání se bolševických požadavků…, zatímco Trockij je proti tomu.“128 Parvus ve Stockholmu rakousko-uherské diplomaty sice ujišťoval, že bolševici jsou, především v Petrohradu, silní, přiznával ale názorové rozdíly ve stranickém vedení: „Trockij nesympatizuje s Leninovými radikálními násilnými opatřeními,“ tvrdil v naprostém rozporu se zprávami z Kodaně a dodával, že by se kolem Trockého „mohla vykrystalizovat umírněná opozice.“129 Vorovskij naopak princi Fürstenbergovi řekl, že „s naším postojem v Brestu není spokojen, stejně jako s Ukrajinci a jejich vládou. Uznání ukrajinské mírové delegace petrohradskou vládou považuje za hrubou chybu, kterou půjde jen velmi těžce napravit, a vytýká Trockému, že v této věci jednal zbrkle a bez rozmyslu.“130 Rozporuplné názory tehdy vládly i mezi rakousko-uherskými diplomaty, jak dosvědčuje například obsáhlý referát generálního konzula rytíře von Montlonga ze Ženevy nadepsaný: „Jsou Lenin a Trockij opravdu mezinárodní anarchisté, nebo ruští patrioté a monarchisté?!“131 Nebylo ostatně divu, i vojáci přiznávali, že „zpravodajská služba proti Rusku je nyní ztížena, protože nepřicházejí ani telegramy, ani noviny“.132 Ludwig hrabě Széchényi z Haagu tvrdil, že „Trockij a Čičerin133 jsou s Anglií v těsných vztazích, pravděpodobně jsou v jejích službách a snaží se protahovat rozhovory v Brestu, aby ruská revoluční propaganda získala čas k tomu, aby se mohla u nás rozšířit“.134 Pochybnosti se mísily s nadějemi. Hempel mohl 30. ledna 1918 s uspokojením referovat o uzavření dohody o návratu civilních zajatců z Ruska. Vzápětí ale oznamoval, že sjezd sovětů schválil Trockého postup na mírových jednáních.135 Jistou útěchou pak mohlo být, že komisař prohlásil, že „nemůže dát žádnou záruku za úspěch rus100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200917