Ministerstvo dopravy (do jehož agendy po zrušení MPT patřil i rozhlas) proto „se stanoviska koncesionářů“ reklamu nedoporučovalo. Proti zavedení reklamy byl i zástupce RJ Miloš Kareš, který argumentoval tím, že už v prvních letech se její vysílání neosvědčilo, například proto, že chudší podnikatelé si reklamu nemohli dovolit a protestovali, že se cítí poškozeni. Tak by to podle Kareše bylo i dnes, ostatně i cizina reklamu v rozhlase omezuje. Co se USA týče, tam se za rozhlas neplatí, takže nikdo nemá právo pozastavovat se nad tím, že se v rozhlase vysílá něco, co mu „nehoví“. U nás má posluchač „morální nárok“ na to, co je určeno pro jeho poučení a pobavení. Koníček ve svých pamětech256 také vzpomíná na potíže počáteční reklamy. Jednou nepříjemností při tom bylo, že některé hlasy prý v této souvislosti tvrdily, že RJ na tom musí být „finančně moc špatně, když musí zadávat reklamy do svého vysílání“. Jiní se báli ochuzování pořadů ve prospěch reklamy (přesto, že by se reklama vysílala až po skončení vysílací doby, tj. po ukončení večerního programu). Největší problémem ale byla řevnivost inzerujících firem. Vraťme se však k roku 1938. Ministerstvo dopravy soudilo, že koneckonců nárůst počtu posluchačů dostatečně kompenzuje výpadek financí po o dstoupení pohraničí a situace není tak katastrofální. Reklama by se dala t olerovat jen tehdy, pokud by o ni byl ze strany podnikatelů zájem, byla-li by odůvodněna vyššími státními zájmy a národními hledisky a zároveň by bylo vyhověno požadavku rozhlasovosti a neobtěžování posluchačů nezáživnými a jednostrannými sděleními. Výsledkem porady bylo rozhodnutí provést m ezi firmami anketu, kdo by měl o rozhlasovou reklamu zájem. Ministerstvo obchodu bylo pověřeno anketu v podnikatelských kruzích realizovat. Zdá se však, že celá věc nebyla rozhodnuta do jara 1939, kdy veškeré tyto debaty ztratily vzhledem k politickému vývoji smysl. Rozhodně jsou však zajímavou ukázkou odlišného uvažování o reklamě, než s jakým se můžeme setkat dnes.
2.7 Rozhlasový program Tato kapitola se bude stručně zabývat samotným předmětem činnosti rozhlasové společnosti – vysílaným programem.257 Ve stručném přehledu se vedle základní charakteristiky nejdůležitějších žánrů zaměříme především na celkovou koncepci programu a rozvoj struktury programu. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200915
2.7.1 Koncepce a funkce „Úkol rozhlasu je vyšší, než aby byl provozován jen za účelem finančního efektu. Má nejen poskytovat zábavu účastníkům, nýbrž je i vzdělávati a informovati.“258 Takto vnímalo podstatu své odpovědnosti po stránce programové vedení společnosti Radiojournal v červnu roku 1927. Jak však vyplývá z jiného obdobného vyjádření o hlavním poslání rozhlasového vysílání, klíčovou funkcí byla spíše než zpravodajská ta prvně zmíněná: „…můžeme s dobrým svědomím prohlásiti, že jsme nezůstali pozadu za vývojem ostatního evropského rozhlasu, ba že jsme jej v mnohém směru předčili, jsouce pamětivi vůdčí zásady, že nejde nám pouze o aktivní výsledky finanční, nýbrž že musíme dbáti svých povinností jako činitelé kulturní a osvětoví.“259 Určení základní koncepce programu má zpravidla rozhodující vliv na podobu programu. Koncepce či představy rozhodujících činitelů rozhlasové společnosti o závazných či žádoucích rysech obsahu vysílání zásadně ovlivňuje základní programovou strukturu, např. podíl hudby a slova v programu, ale také celkové zaměření programu, tedy prioritní orientaci vysílání na zpravodajství a publicistiku, umění a kulturu, zábavu nebo vzdělávání a výchovu, případně podíl těchto složek a jednotlivých žánrů na celkovém programu. Pro programové pracovníky RJ bylo rozhodování o podobě programu rozhodováním mezi pojetím rozhlasu jako šiřitele „zpráv a laciné lidové zábavy“, nebo jako „platformy umění“, jejímž cílem je „pozdvihnout úroveň posluchačstva, aspoň toho, které nedosáhlo ještě stupně inteligence“.260 Radiojournal se jednoznačně rozhodl pro druhou možnost, tedy pro orientaci na výchovně vzdělávací funkci rozhlasu. Je v této souvislosti pozoruhodné, jak vyplývá z předchozích citátů, že tvůrci této koncepce řadili zpravodajství na rovinu lidové zábavy, přičemž obojí považovali za protiklad „pravé“ role rozhlasu, nikoli za doplněk či dokonce rovnoprávnou složku vysílání. Rozhlasu tak bylo od počátku dáno lidovýchovné, osvětové a kulturní poslání, což se výrazně projevilo např. ve výběru hudby, kde byl kladen důraz na vážnou hudbu. Přáním posluchačů slyšet více lehčí, oddechové muziky (resp. v příhodnějších časech) se vedení RJ dlouho bránilo a jen pomalu nakonec ustupovalo.261 V rámci mluveného slova se uplatnily především přednášky, s rozvojem techniky také přenosy z divadel, studiové činohry a později rozhlasové hry. Publicistika byla dlouho na okraji zájmu. O aktuálním dění se posluchači měli dovídat v podstatě jen z krátkého zpravodajství (připravovaného 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200915
ČTK) či přímých přenosů, které ale znamenaly zpravidla jen zvukový přenos události a její popis, nikoli komentář, analýzu či reportáž investigativního rázu. O názorové a kritické publicistice nelze až do samého konce 30. let vůbec h ovořit. Je to do značné míry pochopitelné, neboť rozhlasová společnost měla velmi silnou vazbu na stát. Bylo by proto naivní očekávat, že se rozhlas bude snažit ve větší míře plnit tu mediální funkci, kterou běžně plní dnes a kterou je možno označit jako aktivní spolupůsobení při tvorbě názorů (na aktuální a politické dění), jako kontrolu a kritiku (především činnosti státních úřadů), jako vytváření platformy pro konfrontaci občanů s politickými, sociálními aj. problémy a konflikty a umožnění jejich účasti na politickém dění v zemi.262 V rámci této funkce rozhlas (či jiné médium) poskytuje potřebné informace o předmětech sporů a jednání, dává zainteresovaným stranám i nezávislým subjektům prostor k vyjádření názorů a sám případně komentuje (aktuální, politické) dění a zaujímá k němu stanoviska. V ideálním případě také kontroluje dodržování zákonnosti a demokratických „pravidel hry“, to jest hlavně chování vládnoucích politických institucí a funkcionářů a rozhodování a práci úřadů, a kritizuje případné nešvary a závady. V současnosti je médiím (rozhlasu) přikládána i funkce zjišťovatele (tzv. investigativní žurnalistika).263 Bylo by samozřejmě anachronické očekávat vědomé plnění těchto funkcí od rozhlasu v meziválečném období (nelze však říct, že už tehdy nikoho nenapadlo, že rozhlas by měl právě tyto mediální funkce plnit, viz také Exkurz), ostatně při jeho provázanosti se státem to bylo v relevantní míře nemožné. Co tedy bylo podstatou činnosti rozhlasu, že nedocházelo k rozporu mezi jeho vazbou na stát a jeho funkcemi? Rozhlas byl vnímán spíše jako jakási servisní organizace než jako nezávislé masmédium. Za jeho hlavní funkce byla považována směrem dovnitř státu osvěta a kultivace občanů, jejich kulturní povznášení a seznamování s nejlepšími uměleckými a myšlenkovými výtvory, směrem ven pak bylo od rozhlasu požadováno, aby národ, potažmo stát264, reprezentoval – opět především kulturně (hlavně hudbou). Obojí funkce byly zjevně silně svázány s kulturou, což se odráželo jak ve vysílaném programu, tak v jeho „tvorbě“. Uvozovky jsou zde proto, že rozhlas nebyl zpočátku vnímán jako autorské (produkční) médium, tj. jako médium, které si samo aktivně vytváří obsahy, jež vysílá, ale jako médium reprodukční. V dobových definicích rozhlasu nalezneme často výroky jako hromadné radiotelefonické vysílání koncertů a přednášek, reprodukce oper, přednášek a zpráv, moderní prostředek šíření kultury. I pokud se v definici vyskytují zprávy (zpravidla hospodářské, sportovní a meteorologické), jde o je100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200915