Někteří dramatici a básníci psali též prózou, která se rovněž povznesla k nebývalé stylistické preciznosti, zvláště v dvoudílném dvorském románu Eufues (1578, 1580) J. Lylyho, v pastorálním románu Arkádie (1590, 1593) sira P. Sidneyho a v Historii světa (1614) sira W. Ralegha. Génius W. Shakespeara se opíral o znamenité vzory básnické, prozaické i dramatické. Sám Shakespeare hojně užíval prózy v komických scénách (dva díly Jindřicha IV., Veselé windsorské paničky, Mnoho povyku pro nic, Jak se vám líbí aj.) nebo i ve scénách krajního duševního vypětí (Hamlet, Makbeth, Král Lear). Přesto však jsou jeho dramata převážně básnická, ať už jsou jejich verše občas rýmované nebo většinou nerýmované (blankvers). Shakespeare čerpal z nejrůznějších pramenů antických, italských, francouzských i domácích. Některé jeho hry zřejmě vznikly přepracováním starších dramat, jiné zas spoluprací s mladšími dramatiky (J. Fletcher aj.). To vše bylo v jeho době obvyklé, neboť autorskou originalitu začal vyzdvihovat až romantismus; renesanční estetika naopak měla autora k tomu, aby si volil látky dobře známé a zpracoval je do mistrovské podoby. Shakespeare přitom odvážně experimentoval ve všech dramatických žánrech (historické hry, komedie, tragédie, tragikomedie či dramatické romance) i v tvorbě charakterů od zemitě komických přes tragicky vznešené až po pohádkově fantastické. Svým humanismem navazoval na T. Mora, svým zobrazením světa se řadil k renesančním umělcům. Jeho renesanční optimismus prošel kolem roku 1600 propastnou krizí, která se až v závěru jeho tvorby projasnila. Co do uměleckého stylu můžeme mluvit o přechodu od renesanční průzračnosti a perspektivnosti k manýristickému vnitřnímu chaosu a drastickému sebezpytování. Shakespearovi současníci a následníci sice udržovali pozoruhodnou úroveň anglického dramatu (B. Jonson, F. Beaumont a J. Fletcher, T. Dekker, T. Heywood, T. Middleton, P. Massinger, J. Webster), ale postupně ztráceli schopnost shakespearovské syntézy. Těžkým zásahem do vývoje dramatu bylo uzavření divadel za anglické revoluce (1642–60). V poezii 1. poloviny 17. století lze rozlišit linii v podstatě ještě renesanční, navazující na klasické modely a kultivující půdu pro pozdější klasicismus (B. Jonson, R. Herrick) a linii manýristickou, reprezentovanou „metafyzickou školou“ J. Donna. Barokním duchem i výrazem je prodchnuta poezie R. Crashawa. Nejvýraznějším představitelem prózy po Raleghovi byl filozof F. Bacon, i když psal převážně latinsky. Do krásné literatury patří jeho anglicky psané (98)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200909
Eseje, v nichž je patrný vliv Montaignův, ale i Senekův, Plutarchův a také Machiavelliho; především však je v nich uložena Baconova životní moudrost, dozrávající z machiavellisticky praktické filozofie moci ve filozofii praktické pomoci. Nedokončený utopický spis Nová Atlantida (1626), napsaný rovněž anglicky, vyjadřuje Baconovy mravní ideály. Prózou psal také básník J. Milton, který své rané básnické dílo přerušil za radikálně reformační, takzvané puritánské nebo buržoazní revoluce, aby ji obhajoval před Evropou v traktátech psaných latinsky i anglicky; při své usilovné činnosti pak ztratil zrak. Teprve po restauraci Stuartovců dovršil svou básnickou tvorbu vznešeně melodickým náboženským eposem Ztracený ráj (1667), doplněným kratší epickou skladbou Ráj získaný (1671) a básnickou tragédií Samson Agonistes (též 1671). Milton mocně zapůsobil na vývoj poezie v 18. a 19. století jak v Anglii samé, tak na evropském kontinentu (u nás přeložil Ztracený ráj Josef Jungmann roku 1811). Anglickou revoluci podporovali další prozaici, zejména J. Harrington, autor utopického spisu Republika Oceana (1656), a básník A. Marvell, spolupracovník Miltonův. Většina básníků však setrvávala na straně krále Karla II. a pyšnila se označením „kavalír“ (T. Carew, sir J. Suckling, R. Lovelace). Klasicismus, osvícenství, sentimentalismus
Když se v roce 1660 vrátil z francouzského exilu Karel II., syn popraveného Karla I., přinesl se svým dvorem vedle jiných mód také zálibu v literárním klasicismu, který se na anglické půdě vyvíjel svébytným způsobem, přece jen si však podržoval hlavní teoretické zásady i umělecké formy pařížských modelů. Veršová hýřivost renesance i manýrismu byla sevřena elegantním korzetem hrdinského dvojverší, navazujícího na sdruženě rýmované verše Chaucerovy. Za reprezentativní básníky lze považovat lyrika E. Wallera a převážně epického J. Denhama. Kratší sdruženě rýmované verše skládal satirik S. Butler, autor směšnohrdinského eposu Hudibras, v němž se vysmíval puritánům. Jako vůdčí osobnost první fáze anglického klasicismu vévodil londýnské literární společnosti básník, dramatik, překladatel i kritik J. Dryden. Jeho moudré kritické soudy, velkoryse překračující striktní pravidla francouzské klasicistické estetiky, mu vysloužily přídomek „otec anglické kritiky“. Poetickou formu hrdinského dvojverší přenesl i do svých her a podstatně přispěl (99)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200909
k vytvoření takzvaného hrdinského dramatu. Psal také komedie, v jejichž tvorbě ovšem vynikli především W. Wycherley a W. Congreve, tvůrci takzvané komedie mravů. V elegantní prozaické konverzaci zachycovali protipuritánsky volné mravy vysoké společnosti, považující v obnovené monarchii nevázanost a cynický vtip takřka za svou politickou povinnost. K lidovým vrstvám se obracel radikálně puritánský prozaik J. Bunyan, který jako chlapec sloužil v republikánské armádě a po restauraci Stuartovců prožil dvanáct let převážně ve vězení. Jeho náboženská a satirická alegorie Poutníkova cesta (1678, druhá část 1684) se vyznačuje pronikavým realismem v popisech lidí a přírody i v dramatických dialozích. V 18. století nabyla anglická próza takové přitažlivosti, že proslula po celém světě. Londýňan D. Defoe vzbudil nebývalý ohlas především svým románem Robinson Crusoe (1719), detailním vyprávěním námořníka, který jediný přežil ztroskotání lodi a dvacet osm let musel zápasit o holou existenci na neobydleném ostrově. Defoe byl také úspěšným novinářem, za hlavní zakladatele moderní žurnalistiky jsou však obecně považováni J. Addison a sir R. Steele. Ostrý kontrast k Defoeově optimistické víře v podnikavost člověka a pokrok celé společnosti vytvořil největší anglický satirik a přední evropský osvícenec J. Swift. Jeho Gulliverovy cesty (1726) sice upoutávají generace mladých čtenářů dobrodružností, hravou fantazií a jasným slohem, zároveň však vybízejí k zamyšlení nad hrozbou lidské rozpínavosti a nad nedokonalostí, omezeností a porušitelností lidských institucí a zákonů. Klasicistická poezie vyvrcholila v díle A. Popea, jenž po celý život snil o vytvoření velké epické skladby, ale nakonec získal celoevropskou slávu svým menším heroicko-komickým eposem Uloupená kadeř (1712, 1714), kde se hrdinské dvojverší vyhrocuje v elegantně vtipných rýmech. Klasicismus zde přechází v graciéznost, hravost a křehkou ornamentálnost rokoka. V próze získal velkou oblibu také S. Richardson svými obrovitými romány v dopisech, v nichž značně sentimentálně, ale psychologicky pronikavě vystihl hlavní konflikty své doby, zejména konflikt lásky a peněz. Hlavním zakladatelem anglického realistického románu byl H. Fielding, který vystoupil jako protipól Richardsonův s cílem vytvořit „komický epos v próze“. Toho plně dosáhl románem Tom Jones (1749), širokým panoramatem anglického života, představujícím první plnohodnotný protějšek k vrcholným anglickým eposům a dramatům. Brzy potom však vznikl také první anglický „antiromán“, zakládající tradici krajně subjektivní a formálně experimentální prózy. Byl to Tristram (100)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200909