„To je strašné.“ Přitáhla si k sobě kolena a obemkla je pažemi. „Ještě nikdy jsem tohle nikomu neřekla. S takovými věcmi se člověk jen tak na potkání nesvěřuje. Bála jsem se, že by se mi mohli posmívat, znáš to.“ „Já bych nikdy…“ „Já vím. Proto jsem ti to řekla. Každopádně několik let bylo všechno v pořádku. Bydlely jsme s babičkou, starala se o mě, když máma pracovala. Pak se mamince stala nehoda.“ Zamrazilo mě v zádech. Vzpomněla jsem si na svou vlastní maminku, která byla zabita při nehodě, od které řidič ujel. „Jaká nehoda?“ „Policie nám sdělila, že se opila na večírku a upadla ze schodů. Uhodila se do hlavy, musela do nemocnice, a když ji pustili, byl to už jiný člověk. Nemohla pracovat, takže babička šla do práce a máma se o mě starala. Občas mi zapomněla dát najíst nebo se hrozně rozčílila a uhodila mě. Tvrdila, že za všechno můžu já. Dávala mi vinu za to, že není šťastná.“ „Určitě to tak ne…“ „… nemyslela. Já vím. Pak plakala a omlouvala se mi a kupovala mi sladkosti. Po čase se narodil můj bráška. Začala brát drogy a zavřeli ji, protože kradla. Ale nešla do vězení. Soud jí vždycky nařídil léčení. Proto jsem se v Lylově domově tak hrozně bála…“ „Že tě taky zavřou do podobného zařízení. Měla jsem něco udělat. Já…“ „Vždyť ses snažila. A stejně by to nepomohlo. Oni už byli rozhodnutí dávno předtím.“ Na chvíli se odmlčela. „Máma se mě snažila před něčím varovat. Někdy se objevila u mé školy, zdrogovaná, vykládala cosi o pokusech a magických silách. Chtěla, abych se někde ukryla, aby mě nenašli.“ Zase chvíli ticho. „Zřejmě nebyla až takový blázen, co?“ „Nebyla, chtěla tě chránit.“ Přikývla. „Teď už ale dost. Musíš si odpočinout, abys měla zítra sílu a mohla najít kluky. Babička vždycky říkala, že umím uspávat lidi. Lépe než nějaké tabletky. Víš, jak to dělám?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200797
„Ne. Jak?“ Zakřenila se. „Prostě kecám nesmysly. Co bych ti tak mohla povídat, abych tě ukolébala ke spánku? Už vím. Kluci. Takoví ti krasavci. Napsala jsem si seznam, víš? Deseti nejpěknějších kluků, co znám. Vlastně dva seznamy, na každém je jich deset, v jednom jsou opravdoví kluci – ti, které fakt znám – a ten druhý je jen takový vymyšlený, pro kluky z filmů a kapel. Ne že by nebyli opravdoví, samozřejmě jsou opravdoví…“ Skutečně se jí podařilo mě uspat, probudil mě až řev náklaďáku. Polekaně jsem vyskočila a máchala kolem sebe rukama. Světlo prosvítalo okny dovnitř. Mrkla jsem na hodinky. Osm třicet. Liz nikde. Zřejmě je na obhlídce. Nebo už odešla? Tori pořád ještě tvrdě spala, tiše pochrupovala. Zatřásla jsem s ní. „Už je ráno, rychle vstávej, musíme najít zprávu od kluků.“ Tori otevřela oči a začala brblat, že tam stejně žádný vzkaz není, kluci už se dávno sebrali a šli někam pryč a my tady trčíme. Viktorie je vážně zlatíčko k pohledání. Pak chvíli kňourala, že měla ukrást ještě mentolové bonbóny… a kartáč na vlasy a něco k snídani… nakonec vstala a pomohla mi hledat. Prohledávaly jsme místnost už půl hodiny, když Tori prohlásila, dost hlasitě na to, aby nás zaslechl kdokoli, kdo půjde kolem: „Sprejeři v tomhle městě fakt asi nemají co na práci.“ Vyrazila jsem za ní, abych ji umlčela. „Jací sprejeři?“ Mávla rukou směrem ke stohům beden okolo sebe. V kaž dém z nich byla nějaká pomalovaná krabice. „Na obchodě mého táty se něco podobného objeví každou chvíli, ale takováhle povedená dílka nikdy.“ Ukázala na jeden téměř schovaný ve stínu. Ty ostatní vypadaly jako celkem běžné graffiti – různé přezdívky a různé symboly – tahle kresba však byla vytvořena jen černým fixem. Zobrazovala mladíka, který měl na tváři vytetovanou tlapu s vytasenými, patrně vlčími, drápy. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200797
Zazubila jsem se. „Simon.“ Když na mě Tori překvapeně vyvalila oči, zopakovala jsem ještě jednou: „Zcela jistě Simon.“ „To sotva. Prostě nějaký kluk s tlapou na obličeji.“ „Simonův výtvor. Jedna z jeho komiksových postav.“ „No jistě. To přece pozná každý, že?“ „Pomoz mi sundat tu bednu.“ Ani se nepohnula. „Proč jako?“ „Ten vzkaz“ – zvedla jsem tu horní bednu sama – „bude pod ní.“ „Proč by dával…?“ Přesně jak jsem tušila, pod bednou se objevil složený list papíru. Obě jsme se po něm vrhly, ale já ho chňapla první. Obrázek se skládal ze tří částí. Do levého horního rohu Simon nakreslil ducha, patrně jako pozdrav. Hlavní část kresby zaujímala urostlá postava Arnolda Schwarzeneggera, zřejmě Terminátor. Ve třetí části, na místě podpisu, vytvořil klikatou čáru blesku a kolem něj obláček mlhy. Vedle kresby bylo velkými písmeny načmáráno 10:00. Tori mi vyrvala papír z ruky a obrátila list na druhou stranu. „A kde máš ten vzkaz?“ „Přímo tady.“ Ukazovala jsem postupně na obrázky. „Píše se tady: Chloe, vrátím se, Simon.“ „Hm, poněkud zvláštní. A co tohle?“ Ukázala na ten časový údaj. „To bude od Dereka. Chce mít jistotu, že pochopím, kdy přijdou zpátky.“ „Jenom jedenkrát za den?“ „Pokaždé, když se sem vplíží, podstupují riziko. Ale ten čas stejně není důležitý. Jestli vzkaz najdu, Derek mě ucítí a půjde po mé stopě.“ Nakrčila nos. „Jako pes?“ „Dobrý, ne?“ „Ehm, neřekla bych.“ Zašklebila se. „On je fakt vlkodlak? To nebyla legrace? To leccos vysvětluje, nemyslíš?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200797