96
recenze
Neměl jsem Vás rád! Když vzpomíná surrealista, přichází královna ★★★★★ Pavel Řezníček patří k těm básníkům a prozaikům, které poznáte po několika větách. Jako by vyslyšel Célinův požadavek, že každý spisovatel by měl hledat svůj vlastní rytmus. Ačkoli Řezníček na talent příliš nevěří („Všechno je u mne výsledkem dřiny“), onomu citu pro rytmus, vyznačujícímu se u něj například opakováním některých proklamací a jejich několikerým zdůrazňováním (což někteří kritici mylně chápou v lepším případě jako výraz spontaneity, v horším jako autorskou či redakční nedbalost), se naučit nedá, stejně jako si nelze osvojit smysl pro humor. Řezníček umí královsky rozesmát, nejde však o výrobu legrace, jde o poezii. Přirovná‑li ve svých pamětech strojek na trhání mandlí k ďábelské verzi Tleskačova ježka v kleci, nebo když vysvětluje, proč je Vlasta Burian biologickým otcem majora Zemana, pak nijak planě nevtipkuje, ale pomocí imaginace dodává realitě další rozměr. Stejně pozoruhodné je Řezníčkovo zkoumání různých slov: prostřednictvím jakési „imaginativní etymologie“ poukazuje na básnický potenciál některých jmen a názvů.
To jsou některé z vlastností utvářející Řezníčkův jedinečný styl, díky nimž vzpomínková kniha Vrstva chleba, vrstva vápna, královna není pouhým faktografickým doplňkem Řezníčkovy tvorby, ale její plnohodnotnou součástí. Autor nedávno v televizi vysvětlil, že onou královnou v názvu míní vzpomínku. Vzpomínka je tedy královna a patří jí náležitá úcta. Někteří pisatelé memoárů upadli do konvence a nudnosti jen proto, že se úzkostlivě snažili postihnout pouze zlomové životní okamžiky a události takzvaně celospolečenského dosahu. Oproti tomu bývají mnohem čtivější (a přínosnější) takové knihy vzpomínek, jejichž autoři ctí pestrost života a také jistou nevybíravost paměti. Řezníček k tomu ve své knize říká: „Slomkové a jim podobní budou této knize vytýkat, že je zde řada zbytečných informací, samá historka a žádné literárněvědné poučení. Ale ty zbytečné informace jsou to, co nám okrašluje život (jako třeba orchidea rostoucí na smetišti). Ty historky představují worcester, oregano či tabasco v mdlém kucmochu všedních dní.“ Po zápisu, že Hrabal vstoupil k Tygrovi s čepicí otočenou kšiltem dozadu, následuje věta: „Načež 7. listopadu zemřel Jan Skácel.“ Není v tom nic zesměšňujícího, pro Řezníčka má groteskní okamžik i závažná událost stejnou váhu, obojí totiž tvoří součást téže skutečnosti. Řezníček v úvodu píše, že za vznikem jeho pamětí stojí potřeba vyvrátit „asi tak osm základních lží a pomluv“ týkajících se jeho osoby. Nedodává, že o totéž se pokouší v souvislosti s některými ze svých přátel. Na srdci mu leží především často marginalizovaný básník Jiří Veselský nebo
bývalý ředitel Odeonu, esejista a teoretik Jan Řezáč. Řezníček si nebere servítky, je‑li mu někdo nesympatický, což předesílá hned na začátku a stvrzuje v závěru hořkou variací proslulého Fučíkova zvolání (také Karel Šebek, jedna z nejvýraznějších postav Řezníčkovy knihy, zakončil svou Báseň o poesii veršem: „LIDÉ, NEMÁM VÁS RÁD, BDĚTE!“). Řezníčkovu poezii a prózu „zatěžkává“ nebývalé množství rozličných údajů a pojmů z historie, umění, vědy a jiných oborů (připomíná tím německého básníka Gottfrieda Benna, zejména jeho prózu Ptolemaiovec) a v jeho vzpomínkové knize tomu není jinak. Řezníček před nás s encyklopedickým zaujetím vrší různorodé poznatky tak, že z toho vznikají samostatné básně: „Rimbaud měřil 171 cm jako já! Nikdo nemluví o tom, že na potápějícím se Titaniku byl černý pasažér z Brna. Jmenoval se Viktor Halva!“ V předmluvě k pamětem Jiřího Brdečky napsala jeho dcera Tereza, že otec hluboce pohrdal všemi, kteří nudili, a také že velice rád četl memoárovou literaturu. Řezníčkovy paměti by se mu tudíž musely zamlouvat: jejich čtenář bude možná překvapen, nadšen, zaujat, dotčen a uražen, snad i pohoršen, nikoli však znuděn.
Petr Adámek Pavel Řezníček: Vrstva chleba, vrstva vápna, královna, Aula — KANT, Praha 2013
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200734
recenze
Je třeba ho zabít Dobře zvládnutá alternativní historie z „klasického“ období žánru ★★★ K množství próz, které se vracejí k tématu druhé světové války, se v nedávné době připojil román Rok ohně Petra Eisnera. Války, přesněji řečeno událostí, které jí fakticky předcházely, využívá coby hracího pole pro svou vlastní kontra faktuální fabuli. Ocitáme se v nacistickém Německu na počátku třicátých let. Prostřednictvím ich‑formy a striktně přítomného času vyprávění se ocitáme v kůži jisté Erny Leitnerové, asi pětadvaceti leté dívky, která v době velké hospodářské krize přijíždí do Mnichova, aby se zde ucházela o vyhlédnuté pracovní místo. Díky své cílevědomosti, úsilí i ochotě podbízet se majiteli a jeho ženě se brzy opravdu stává součástí týmu v proslulém fotoateliéru Hoffmann, jenž má privilegium oficiálně fotografovat přední představitele NSDAP s Adolfem Hitlerem v čele. Erninou kolegyní přitom není nikdo jiný než toho času ještě utajovaná Hitlerova milenka, mladá fotografka Eva Braunová. Záhy ovšem začíná vycházet najevo i jiný, podle všeho mnohem
zásadnější důvod Ernina angažmá v Hoffmannově firmě: Erna se chce dostat do Hitlerovy bezprostřední blízkosti a spáchat na něj atentát. S jakousi blíže nevysvětlovanou prozřetelností tak míní změnit politický vývoj a zabránit zlu, které po nástupu Hitlera do funkce kancléře hrozí. Složitá cesta za jednoznačně definovaným cílem je pak podstatou veškerého dalšího dění se spoustou hrdinčiných eskapád. Erna se sbližuje s Evou Braunovou a podobně jako ona se, ovšem účelově, stává společnicí funkcionáře strany Josepha Goebbelse, připravuje na Hitlera výbušninu, od mladého komunisty Johanna si opatřuje střelnou zbraň, dokonce Vůdcovi posílá otrávený mošt… Do Erniny mise přitom vstupují postavy dvojího druhu: kromě smyšlených se objevují také postavy se známým historickým předobrazem (Hitler, Braunová, Goebbels, Himmler). Ty se v autorově — mnohdy nutně spekulativním — pojetí jeví jako předpokládatelnější, plošší, možná i proto, že se jedná o obraz osobností v dějinách hodnocených jednoznačně negativně a pro dané účely nebylo nutné tento fakt nijak problematizovat. Atraktivní, z povahy věci akční zápletka však pro čtenáře naštěstí není až tak přímočará; kromě toho, že kýžený cíl jaksi neustále „utíká z lopaty“, je dění komplikováno i nejednoznačným, ba přímo tajemným původem hlavní hrdinky. Jejím protihráčům a koneckonců ani čtenářům není do posledních momentů jasné, kdo Erna Leitnerová skutečně je a kde v sobě (přes relativně drobná zaváhání a slabosti projevující se zejména nesnesitelnou migrénou) ve svém věku bere tolik odhodlání a disciplíny postavit se vrcholným
97
představitelům nejagresivnější strany Německa. Při souhrnném pohledu by knihu Rok ohně — v analogii s pojmem well‑made play zažitým v oblasti divadla — bylo možné označit jako „dobře napsanou prózu“ — se všemi konotacemi, které tento pojem může přinášet. Jeho podstatou je obvykle zřetelná, mnohdy výslovně přiznaná ambice „splnit svůj účel“ a na základě obeznámenosti s žánrem i tématem hlavně pobavit; od hlubších, serióznějších ponorů k věci se povětšinou upouští. Je‑li tato ambice přiznána, je samozřejmě takový přístup zcela legitimní; z uměleckého hlediska má ale kromě kladů své zápory. U Roku ohně můžeme ocenit zejména řemeslnou zdatnost, se kterou autor napínavý příběh dívky operující v jámě lvové vystavěl, včetně jeho schopnosti dávkovat tajemství a gradovat děj. K tomu se přidává ve výsledku se promítající poctivě pojatá přípravná a studijní fáze a také profesionalita redakční práce (přestože se jedná o teprve osmou publikaci nakladatelství). Zároveň se však nedá přehlédnout opakované upřednostňování některých zábavních, někdy téměř programově efektních prvků (sexuálně i násilně explicitní scény, akční souboje, démonizace nacistů, kumulace dílčích zvratů v závěru), které prozrazují, že se při tvorbě díla z dohledu neztrácel také zřetel komerční.
Marek Lollok Pavel Eisner: Rok ohně, nakladatelství Radek Červený — Knihovnice.cz, Praha 2014
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200734
98
recenze
Facky dětství Již rané povídky nositelky Nobelovy ceny jsou plné poezie brutality ★★★★ Německá spisovatelka rumunského původu Herta Müllerová musela nejprve získat Nobelovu cenu za literaturu (v roce 2009), aby se její knihy o životě v totalitě dostaly i k českému čtenáři. Po novele Cestovní pas vydané v roce 2010 zpřístupnila Mladá Fronta ve zdařilých překladech Radky Denemarkové také romány Rozhoupaný dech a Srdce bestie. Letos konečně vychází i autorčina prvotina, sbírka povídek Nížiny. Syrové zachycení života německé menšiny v rumunském Banátu za diktatury komunistického režimu pod vládou Nicolae Ceauşesca autorku pronásleduje už od její první knihy, která vyšla v roce 1982 v Bukurešti. Český čtenář má v rukou kompletní nezkrácenou podobu, kterou tvoří devatenáct povídek v čele s nejdelší povídkou „Nížiny“, která dala název celému souboru. Texty jsou psány krátkými, hutnými větami intenzivními jako facky, které vypravěčka v dětství často dostávala, a zároveň hrubě poetickými, spíše lyrickými obrazy, které se vynořují třeba z krve zabíjených
zvířat. Například sugestivní a empatický pohled na zabijačku prasete: „Ležela jsem v posteli. Cítila jsem na hrdle nůž. Zařezával se do masa, maso hicovalo, v krku to tepalo a vřelo. Řez se rozškleboval a zvětšoval, rostl přes postel, pod pokrývkou to pálilo, řez hicoval a sténal pokojem.“ To všechno zachyceno s odstupem, bez citového pohnutí, ale přesto strukturováno do přesně mířených vět převážně dětského vypravěče. Prožité události ve vypravěčce a stejně ve čtenáři zanechávají hlubokou stopu. Jako když otec zlomil teleti nohu, aby ho mohl zabít: „Zeptala jsem se mámy, jestli by byla smutná, kdyby mě odvedli na porážku. Upadla jsem na dveře skříně, měla jsem napuchlý horní ret a na ruce fialovou modřinu. Všechno způsobila jediná facka.“ Autorka mistrně buduje hrozivou atmosféru každodennosti vesnického života, jeho cykličnost, místopis, život bizarních postav, svět vesnice i dospělých, rodičů, jež je protkaný alkoholismem otce, brekem matky a všudypřítomným strachem a samotou. Vše vidíme skrze skelný pohled děvčátka, kterému nikdo nedal lásku. Jinde nad poezií brutality dominuje jazyk plný slovních motanic, jako třeba v povídce „Pracovní den“, kde je takto vykreslena absurdita a rutina pracovního dne: „Vyšlapu devět schodů a jsem na ulici. V obchodě s potravinami si koupím noviny, jdu na zastávku a koupím si rohlík, když dorazím ke stánku s novinami, nastoupím do tramvaje.“ Povídky se odehrávají vesměs ve vesnickém prostředí, které se překlopí do prostředí městského, spolu s tím, jak vypravěčka dospívá. Surrealistický nádech vesnické antiidyly se v městském
prostředí mění spíše v expresivní atmosféru, nakonec se nelze vyhnout srovnání s Kafkou. Zřetelné jsou autobiografické prvky, na psaní Herty Müllerové silně působí rodina a místo, kde vyrostla. Například to, že otec patřil za války k jednotkám SS a její matka byla po válce deportována do sovětského pracovního tábora, taky to, že pracovala jako překladatelka ve strojní firmě a byla propuštěna, protože nechtěla spolupracovat s rumunskou tajnou policií Securitate. V tomto případě je rozumné si o autorčině životě předem něco zjistit, jelikož tyto události jsou v povídkách zachyceny spíše expresivitou než popisností. Svět próz Herty Müllerové není pozitivní, je bolestným svědectvím. Autorka často hovoří o vnitřní potřebě psát, zpracovávat stále totéž téma. V povídkách Nížiny najdeme počátek této literárně terapeutické obsese. Tyranie vesnice a rodiny prorůstá s diktaturou politického režimu. Existenciální úzkost svírá o to bolestivěji, čím je lépe literárně podána. Zde Müllerová účinkuje mocně.
Martina Siwek Macáková Herta Müllerová: Nížiny, přeložila Radka Denemarková, Mladá fronta, Praha 2014
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200734