Oficiální cestou se informace, že se chystá přijet valašský král, dostala do rukou mladé Egypťanky. Poměrně rychle přišel dotaz, zda se jedná o skutečného krále? „Ano,“ zněla oficiální odpověď tiskové mluvčí českého pavilonu. Egypťance to jako divné nepřišlo a poslala informaci dál... Byl upřesněn termín návštěvy i její oficiální průběh. Když soukromé letadlo s králem na palubě dosedlo a stroj doroloval, najely k němu tři oficiální vozy Protokolu a čtyři Škody Octavie-Combi s logy české účasti na kapotě a obou bocích. Král Boleslav I. po krátkém přivítání nastoupil do pancéřovaného mercedesu, který řídila mladá drobná dívka. Pavel Zedníček, ministr pro všechno, nastoupil do druhého pancéřovaného vozu, tentokrát Audi A6, a nejvyšší kancléř Valašského království, Jiří Pecha, zaujal místo ve třetím, stejném voze. Před mercedesem jelo na motocyklech jedenáct policistů se zapnutými světly a sirénami. Jako správný král pak Bolek Polívka dostal i svého osobního strážce, který byl o hlavu menší než Bolek a chodil neustále asi metr a půl za Jeho Výsostí. Britský pavilon, na královské návštěvy zvyklý, jsme zařadili do programu jako první. Jako další byl vybrán sousední, francouzský. Jeho generální komisař, ač lehce nachlazen, když slyšel o návštěvě krále z České republiky, která mluví plynně francouzsky, nedal jinak, než že chvátal osobně, aby Sa Majesté vřele přivítal. Pan Polívka vypadal v tmavomodrém jednořadovém obleku s vestou a svou výškou skutečně důstojně a jako král vystupoval naprosto přesvědčivě. Jenže pak následovaly postupně polský a maďarský pavilon, kde ani na okamžik neuvěřili, že přicestoval valašský král, a hned otvírali zubrovku, resp. čerešně pálinku. Prohlídka obou pavilonů se samozřejmě konala, ale oficiální už moc nebyla. Přesto se delegace důstojně přesunovala od jednoho pavilonu ke druhému oficiálními vozy i když se jednalo třeba jen o tři sta metrů. Protokol je protokol. Nakonec král dorazil do českého pavilonu, kde ho přivítali jeho poddaní a pochopitelně zde čekaly pohárky slivovice, víno, klobásy a další dobroty. To už opravdu ani osobní strážce, řidiči či policisté nevěřili, že přijel skutečný král, ale myslím si, že se také bavili. Ocenili jsme jejich profesionalitu, když opět třemi vozy a za doprovodu policie dopravili již malinko unaveného krále, jeho zpívajícího ministra a pomačkaného kancléře na letiště. Někteří z mávajících ještě trochu znejistěli, když letadlo vyrazilo nejprve směrem na hangár a řídící věž, ale to už byl skutečně poslední kousek valašského krále Boleslava I. při jeho návštěvě Světové výstavy EXPO 2000 v Hannoveru.
Vánoční škodná Jana Kopetová, Písek
Výměna kyčelního kloubu upoutala naši babičku nejprve na lůžko, potom na kuchyňskou židli. Poté, co přečetla celou místní knihovnu, začala se nudit. Na rozptýlení jsme jí 98
Vnitřní strany.indd 98
24.7.2009 11:57:18 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200672
před okno nainstalovali krmítko, do ruky vrazili obrázkový atlas ptáků, opeřence navnadili všemožným zrním a lojem a čekali na výsledek. V průběhu první krmné sezony napočítala v zahradě sousedící s lesem dvaadvacet druhů opeřenců. Její oblíbenec, červenka Pepíno, poskakoval po krmítku s roztaženými křidélky, s vervou vyháněl sýkorky koňadry, zhusta větší než on, a nejvíc babičku potěšil tím, že pod jejím dohledem „přibral“. Pohodu zkalil toulavý kocour, který začal pod krmítkem číhat na ptáky. Bohužel, ustavičné vyhánění a polévání z okna na něho neplatilo. Také s vynálezy rodinných inženýrů si mrštná šelma poradila a dá se říct, že babička mazanému predátorovi denně nevědomky chystala bohatý švédský stůl. Zlom nastal ve chvíli, kdy chlupatý pytlák přímo před jejíma očima ulovil sýkorku a vzápětí se drze vrátil pro další. „Co vidíš?“ zasyčela hněvivě babička na vnuka Honzu. „Kocoura Mikeše,“ odvětil pohotově. „Já vraha!“ zahřímala stařenka. „Toho mlynaříka ti nedaruju, potvoro ďábelská!“ prohlásila babička a vyčarovala zpod zástěry vzduchovku po dědovi. „Ty mi teď předvedeš, jak se s tím zachází.“ „Neblbni, mami,“ domlouval jí syn. „Ještě se dostaneš do průšvihu.“ „Škodná se přece střílí. Nebo ne?“ oponovala babička. „To jo, ale jenom v lese. A lovit ji smějí pouze členové mysliveckého sdružení. Ty můžeš být trestně stíhaná.“ Babička se zachmuřila, ale jenom nakrátko. „Kolik myslíš, že bych za to mohla vyfasovat? Pět let? To mi za ten kriminál stojí! Trochu si tam odpočinu a osmdesátku už oslavím doma.“ Bylo rozhodnuto. „Nechte ji,“ domlouval zkoprnělým příbuzným vnuk Honza, „babi netrefí ani stodolu.“ „Ježíšikriste!“ zhrozila se teta Majka, „ještě si máma něco udělá…“ Přesto se z babičky stal zapálený lovec. Číhala ve sklepním okénku. Neměla to jednoduché, ale nedbala na bolavé nohy, zmrzlé ruce ani špatné oči. Poctivě vyčkávala, až bude moci „škodnou nakrmit olovem“. Až jednou… Toho památného rána bledá babička vyvrávorala ze sklepa a ztěžka se opírala o vzduchovku, kterou používala jako hůl. „Dostala jsem ho!“ vydechla dřív, než se v mdlobách složila na lavici. Později nám vylíčila, jak s klidem zkušeného trapera stiskla spoušť. Ze stop na místě činu rodinní nimrodi usoudili, že bez ztráty krve se kocourovi zase tak moc nestalo. Od té doby se však neukázal a na babiččině ptačím dvorečku zavládl klid. Zato zmizel z babiččiny duše. Ona, poctivá křesťanka a milovnice zvířat před Vánocemi ublížila živé duši! Zpověď v kostelíčku nepomohla, a tak babičce nikdo nevymluvil, že spáchala smrtelný hřích. Nesmírně se tím trápila. O několik dní později jsme ji našli usazenou v kuchyni, jak s úsměvem na rtech cosi sepisuje u stolu. „Ty nejsi v kostele, babi?“ žasnul vnuk. „Copak se už neděsíš hněvu našeho Pána, popřípadě verdiktu justice za nedovolené ozbrojování a nepřiměřenou obranu?“ „Kdepak,“ broukla babička. „Píšu poděkování panu Ebenovi.“ Z obálky magazínu Mladé fronty se zubil padesátiletý „Váleček“. „Vzpomíná tady na dalajlámu,“ píchla babička prstem do časopisu. „Ten pán taky krmí ptáčky. Lítají mu na ně dravci a on po nich střílí. Vzduchovkou!“ Babička se šťastně zazu99
Vnitřní strany.indd 99
24.7.2009 11:57:18 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200672
bila. „Jen si to představ! Duchovní a buddhista k tomu! Chlap, který podle své víry nesmí plácnout ani komára! A tak si říkám, že když tohle Všemohoucí odpustí hlavě oficiální církve, proč by se za stejnou věc hněval na starou bábu z Makova!“
Vejlupek
Eva Váchová, Špindlerův Mlýn
Protože v našem širokém příbuzenstvu jsou samé holky a ten náš „vejlupek“ nejen že se povedl, ale také se stal v pořadí Karlem III., což mělo zvlášť u prarodičů velkou váhu, mohl si diktovat kdeco. Naše babi se rozhodla udělat šestiletému vnoučkovi radost. Bydlí na vsi, a tak si nasadila sváteční šátek, popadla tašky a uškudlené korunky a s Karlíkem vyrazili k vlaku. Koupili kolo, složené v těžké krabici, cestou babička nakoupila maso a další důležité věci a vydali se na zpáteční cestu. Na nádraží přepadla Karlíčka obrovská žízeň, a tu pochopitelně nemohl uhasit jiný nápoj než kokakola. První si dal pro žízeň, druhou pro chuť. Prostě babičku vycucal z celých finančních rezerv. Když přijel vlak, mladík se nahrnul dovnitř, babička sotva popadajíc dech vylezla za pomoci spolucestujících s tou obrovskou škatulí, v které si lebedilo naporcované kolo, a s taškou jako almara plnou dobrot (to aby vnouček na návštěvě u ní nestrádal). Sedli do prvního kupé, kde byla dvě volná místa. Ona se potřebovala vydýchat na zbývající cestu od vlaku domů. Jenže jí to nebylo dopřáno... Urvaná jako tažný kůň tiše seděla a nabírala sil, zatímco ON se rozhlížel kolem sebe, až svůj zrak zastavil na další staré paní. Chvíli ji důkladně zkoumal pohledem a pak směrem k babičce pronesl: „Hele, ta paní má ale velkej frňák.“ Všichni v kupé zmlkli a čekali, co přijde dále. No co: naše bábinka se omlouvala, říkala, že kluk je nevychovaný spratek atd., čímž si Karel místo pár facek vysloužil od napadené paní skoro pochvalu. Ta dobrá duše pronesla: „Ale nehubujte mu, on je ještě malý. A děti co mají na srdíčku, to mají i na jazyku.“ A toho našeho holomka ještě navíc pohladila po vlasech. Tím to neskončilo, ten pravý a nejtěžší úder byl teprve před nimi. Znovu si paní změřil a s pohledem vítěze a zvýšeným hlasem dodal: „Jó, a eště má falešný zuby!“ Ticho se prý dalo krájet, rudá barva ve tváři naší babičky se dala cedit. Vtom vlak začal brzdit (podotýkám, že ještě dobrých deset kilometrů od stanice, kam ti naši měli dojet), babička vyskočila jako mladice, vystrkala kluka ze dveří, popadla kolo, tašky a vystupovalo se. Bez omluv, bez diskuzí, protože nikdo nevěděl, co by z dalšího zkoumání našeho mladého mohlo následovat. Další vlak původně plánovaným směrem jel až za dvě hodiny, takže náš spratek na dalším nádraží vysosal další kolu. Hooodně dlouho s ním pak už naše babička nikam nejela. Dnes to je pořádný chlap, který se už dávno naučil slušnému chování, ale na tuhle ostudu se zapomenout nedá. Snad jen poprosit dotyčnou paní, pokud by tyhle řádky četla, o odpuštění. 100
Vnitřní strany.indd 100
24.7.2009 11:57:18 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200672