[98]
„Co se v tom tak nimráš, Terezko?! Tobě to nechutná?“ využila teta Bára té chvíle, kdy paní Parkerová s panem Parkerem (tetiččini velcí kamarádi) odešli pro dezert, a hned mě sprdla. „Nechutná, teti,“ řeknu upřímně. „Tobě snad ano?“ pozastavuji se nad jejím apetitem. „Vždyť to nemá žádnou chuť. A ty brusinky jsou podle mě zkažený. Divně smrděj.“ „Tak zkus alespoň toho krocana, ten přece není tak špatnej...“ „Je suchej, teti. Přece nechceš, abych se ti v Americe udávila krocanem. Co by tomu řekla moje mamina?“ „Tak si ho polej těma brusinkama...“ „Ne, teti, děkuji. To si na něj raději plivnu.“ „Terezo!!!“ okřikne mě teta Bára, ale vidím, že má co dělat, aby nevyprskla smíchy. Vždyť říkám, že je praštěná. Tohle kdybych řekla před babičkou Anežkou, tak je mrtvá. (26. listopadu – pátek) Teta Bára mi sehnala „ženicha“. Jmenuje se Jim a je prý okouzlující. Zítra v deset mě má vyzvednout. „Teti, ale vždyť ho vůbec neznám…!“ protestuji. „Co s ním budu dělat?!“ Fakt mě docela naštvalo, že mi bez mého svolení domluvila rande. Navíc ještě s nějakým přiblblým Amíkem, kterého jsem v životě neviděla. „Však on už si s tebou nějak poradí,“ řekne teta v klidu. „Hlavně se netvař znuděně. Zvládáš to sice na jedničku, ale právě zítra by to nebylo to pravé ořechové.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200638
„A co když se do něj, teti, zamiluju?“ rozhodnu se tetinku trochu potrápit. „To bys chtěla, abych se zlomeným srdíčkem bezcílně bloumala klánovickým lesem a každý den se hystericky prohrabávala poštou, jestli mi náhodou nepřišel koresponďák?!“ „To právě nesmíš!“ rozhodne teta. „Co nesmím?“ nerozumím. „V žádném případě se do něj nesmíš zamilovat...“ Aha... Ještě lepší. „A co vlastně smím?“ zajímá mě. „Bavit se,“ oznámí mi teta vítězně. „Nic víc, nic míň.“ Tak to je tedy bezvadný. Dělej si, co chceš, ale běda ti, jestli se zamiluješ! Oskárku, Oskárku, co mi to tady dělají? Vždyť já se vůbec nechci stýkat s nějakými americkými Jimy..., já nechci žádné krocany, chřesty, brusinkové zálivky a pumpkin „páje“, já se přece vůbec nechci „bavit“, já přece vůbec nechci být v nějakém San Franciscu, kde fouká vítr a kde se to hemží samými buzeranty... Chci být s tebou. Ať už v Holešovicích či na Novém Zélandu...
[99]
Oh god, this is really depressing. (27. listopadu – sobota) Jim Barry byl blonďatý, modrooký, hezky navoněný (můj citlivý nosík napovídal: Paco Rabanne) a doopravdy téměř okouzlující. Představil se mně s typicky přehnaným americkým entuziasmem a na každou tvář (zaplať pánbůh, že mám jenom dvě) mi vlepil obrovského hubana.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200638
[100]
Tetička Bára se jen šťastně usmívala a na dálku Jimovi poslala vzdušný polibek. „So what would you like to do, Tereza?“ zeptal se u hrnku s kávou, přičemž moje jméno vyslovil děsně legračně. Něco jako [terísa]. Musela jsem se tomu zasmát, čímž jsem samozřejmě pobouřila tetu Báru. Když si potom můj nový americký nápadník odskočil, tak mi nezapomněla vynadat. Řekla mi, že jestli se takhle přihlouple hodlám chovat i nadále, tak mě Jim nevezme ani do ZOO!!! Jim mě do ZOO vzal. Vzal mě také na oběd, do kina, na zmrzlinu a na Golden Gate Bridge. Koupil mi obrovskou slunečnici a melounové žvýkačky, pozval mě na večeři do vybrané restaurace a když jednu chvíli začalo slabounce poprchávat, tak zaběhl do Macy´s a koupil mi krásný deštník. Sečteno a podtrženo alias podtrženo a sečteno: Kdybych byla takzvaně „normální“ a dokázala na Oskara zapomenout alespoň na dvacet minut, tak bych z těch několika hodin strávených s Jimem byla nadšená ještě tři dny. Protože ale normální nejsem a jak říká moje maminka, „vždycky musím mít něco extra“, tak jsem Jimovi jenom slušně poděkovala a jeho nadšené: „Let´s go play tennis tomorrow“ jsem odmítla slovy: „Sorry, but we are going shopping tomorrow.“ (28. listopadu – neděle) Pro změnu se mi zdálo o Michalovi Vieweghovi. V mém prapodivném snu jsme oba bydleli ve starém činžáku kdesi na Vinohradech, kde pan spisovatel dělal správce.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200638