naivní obrázky Prahy moc líbily. Jeden mi taky visí v bytě ve Švédsku. Za Ringoušem jsem se občas stavil na kafe a on mě jednou odkázal na svýho přítele, kterej by mi prej moh pomoct se sháněním kšeftů s muzikou v Čechách. Tak jsem se jednoho dne na počátku devadesátejch let octl u pana Obrdy, vlastníka malý, ale úspěšný agentury BOHEMIA COUNTRY, která sídlila na Letný kousek od Sparty v ulici Dobrovského, i když pan šéf sám je obrovskej fanoušek Slavie. Slovo dalo slovo a Honza, jak se pan Obrda jmenuje, mi sehnal prima kapelu, sice jazzovou, ale snad právě proto to byli muzikanti na slovo vzatý. Zatáhl mě na jejich kšeft do Reduty a prej: „Jdi si s nima něco zazpívat!“ Jsem pro každou srandu, tak jsem nastoupil na pódium a střihli jsme si nějaký standartní dvanáctky, což pro zkušený muzikanty nebyl žádnej problém. Publikum při těch jednoduchejch boogie s mojí foukačkou okamžitě ožilo, a tak vznikla pěkná spolupráce s touto kapelou jménem SWING OASA QUINTET. Zpívala s nima ještě fantastická zpěvačka Líba Kargerová a někdy i Milan Černohous a začali jsme hrát na různejch akcích, který Honza sjednal. Napřed to byly jenom ty improvizovaný dvanáctky, ale pak kluci udělali i moje vlastní věci a společně jsme natočili LP ve studiu SONO, který tenkrát sídlilo v Heydrichově zatáčce v Libni. Elpíčko se jmenovalo „Blues Line“, což byl název mý dlouholetý kapely ve Švédsku. To LP se moc nepodařilo, trochu jsem asi podcenil, že i když kapela zní fantasticky živě z pódia, nemusí se to automaticky přenýst do studiovýho nahrávání, což jsem měl jako starej harcovník s rock‘n‘rollem vědět a celou produkci si sám líp pohlídat. No chybama se člověk učí…
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200630
S touhle partičkou jsme udělali i pořad s herečkama Lenkou Kořínkovou a Zuzanou Stirskou, jmenovalo se to „Osudy“ a vystupovali jsme s ním kromě všech možnejch scén taky v divadle Semafor, ještě v tom původním, na Václaváku. Honza Obrda se mi opravdu snažil pomoct a sháněl mi kšefty po celý republice, dostal mě i do různejch pořadů Československý nebo později Český televize. Jedno takový vystoupení, zmínil jsem se o něm už v první kapitole, se vysílalo právě ze starýho Semaforu přímo do televize, pořad se jmenoval „Večírky Semaforu“ a uváděl ho Milan Markovič. Po mým vystoupení mi tleskalo spoustu lidí, kterejch si velice vážím - Jiří Suchý, Jára Kohout, kterej se zrovna vrátil z Ameriky, Jitka Molavcová, šansoniérka Hana Hegerová a další, dokonce jsem tam viděl mezi diváky i dva ministry. Nechal jsem hned udělat kopii toho pořadu na VHS kazetu a ve Švédsku jsem se s tím před všema kamarádama vytahoval jako starý kšandy. O ten záznam jsem ale bohužel přišel, protože mi ho omylem smazala máma, když mi ho přehrála nějakým dokumentem o přírodě. Když se o tom ale před ní zmíním, zlobí se, že to nebyla ona, ale určitě moje druhá žena Zuzana. Máma se často pere s novým videem a nadává, proč ten krám nenahrál právě ten díl jejího oblíbenýho dvanáctisettřicetičtyřdílnýho seriálu, když si ho tak dobře naprogramovala…. V tý době jsem si začal připadat jako etablovanej umělec a ostatní lidi z kumštu se mi všichni zdáli normální a fajn. Chtěl jsem se taky ukázat před svým tátou, starým pesimistou, kterej tvrdil, že takovejch umělců v Čechách máme tisíce, tak proč by lidi měli chodit právě na mý koncerty, ať se na to raděj vykašlu, stejně se s tou svojí muzikou nikam nedostanu. Já mu odpovídal, že má sice svou pravdu, ale na druhé straně je takovej blázen, jako jsem já, tady v Česku jenom jeden. Jednou jsem ale tátu pěkně usadil. Když jsme hráli na Světový výstavě, čekal na mě táta u jedný scény a když jsem přijížděl tou svojí americkou károu, hned ke mně pospíchal. Mezitím tam taky přišel Pavel Bobek s kelímkem vína a radostně mě vítal a nabízel trochu toho červenýho nápoje. S Pavlem se dobře známe, dokonce jsme spolu dělali i nějaký vystoupení za doprovodu pianisty Miloše Nopa a táta byl z toho vykulenej jako holub, že jeho syn má takový slavný kamarády. Hned Pavlovi lichotil, že už je mnoho let jeho nejoblíbenější umělec a jak že ho uznává. Řehtali jsme se tomu a později jsem tátu vzal i na přímý natáčení do Semaforu, kam si on pyšně přivedl nějakou tetku a byl na koni, že jeho syn zpívá přímo do televize s takovejma velkejma hvězdama. To bylo asi tak v letech 1991-92 a mě se moc líbilo, jak se o mě Honza výborně staral a jak mě tlačil do první ligy mezi českou uměleckou elitu. Zařizoval koncerty a ve svý stáji měl koně jako např. Pavla Bobka, Pepu Laufera, Michala Tučnýho s Tučňáky, Karla Zicha, Jitku Zelenkovou atd. Zařizoval kšefty snad pro celý Československo a zvládal to jen s několika holkama, který pro něj v jeho kanceláři pracovaly. Vždycky když jsem přijel do Prahy, pospíchal jsem nejdřív do agentury na kafe a pro pokyny. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200630
Seznámil jsem se tam taky s kapelou RANGERS, který jsem pozdějc pozval do Švédska na menší turné. Zazpíval jsem si s nima i pár písniček při jejich koncertech v divadle E. F. Buriana a docela se mi to líbilo. Při jednom tom koncertě po první písničce lidi tleskali jako diví, já se odvázal a pustil si pusu i nohy na špacír. To jsem ale neměl dělat! Někdo z publika totiž položil na okraj pódia kytičku pro zesnulýho člena Rangers, Hájka, a já na ni šláp, oslepenej silnejma divadelníma reflektorama. Z publika se ozvalo: „Nešlap na tu kytku, vole!“ Pochopitelně jsem se omluvil, ale ten někdo, ten nevychovanej debil a blb mi zkazil celej večer. Po tomto koncertě mi kluci taktně vysvětlovali, že mám spíš zpívat, než kecat blbosti do publika, že mi to konferování moc nesedí. Když byli Rangers ve Švédsku, podařil se mi další gól. Houslista Jirka Weiser měl ve zvyku opírat si při hraní svůj drahej smyčec o mikrofonní stojan. Já si to přivalím ke stojanu, že začnu zpívat, koukám do lidí, jak jsem zvyklej a najednou mi něco pěkně křuplo pod nohama. Byl to ten jeho darocennej smyčec, kterej jsem právě přelomil vejpůl a viděl jsem, jak se Jirkovi bolestně protáhla tvář do tvaru kyselé okurky. Žíně z něj smutně vlály, když jej Jirka sebral ze země a prohlížel si ho znaleckým okem houslisty. Ten smyčec byl prý opravdu dost drahej, ale Jirka měl jako správnej profík s sebou ještě rezervní, a tak to v tý hospodě dohráli ke spokojenosti diváků. Ti se klukům odvděčili tím, že chodili s kýblem a nasbírali spoustu peněz, který se klukům snad i hodily. Od tý doby jsme s Jirkou dobří kamarádi a příhodě se smyčcem se po letech zasmějeme. Jirka mi taky později vyprávěl, že k tomu vybírání peněz se kluci nějak divně stavěli, že jako slavná kapela nebudou sbírat nějaký almužny. Špatně asi pochopili to, co publikum ve Švédsku chápe velice dobře, že totiž gáže v tý hospodě nebyla dost vysoká, a tak ji chtěli chlapcům z Rangers zvýšit. Já aspoň nikdy nenadávám, když za mnou při vystoupení někdo přijde a cpe mi peníze. Za prvý jsou peníze pořád k něčemu potřebný a za druhý když mi dává někdo nějakou tu stovku, je aspoň vidět, že se mu ta moje muzika líbí. Určitě by bylo horší, kdyby chtěl vrátit vstupný, že se mu to mý vrzání nelíbí. Mám zkrátka rád peníze a vůbec se za to ani trochu nestydím. Vzpomněl jsem si na svý první týdny v Rakousku, jak mě všichni přemlouvali, abych nebyl blbej, že když mám s sebou kytaru a umím pár písniček, ať si jdu někde do Prátru vydělávat jako pouliční muzikant. Zkusil jsem to. Zajel jsem tenkrát jednoho slunnýho dne do toho velkýho vídeňskýho zábavního parku, kde se to lidičkama jen hemžilo, ale neměl jsem dost odvahy vybalit tu moji kytaru z pouzdra a začít hrát. Seděl jsem tam na lavičce a říkal si, jakej jsem posera a že na tom přece nic není. Kdyby se mnou aspoň byl nějakej kámoš, tak bych se možná odvázal. Tenkrát mi to ale připadalo, jako že bych žebral. Byl jsem mladej, nezkušenej a blbej. Dnes bych se asi vůbec nerozpakoval ukázat se se svým uměním na ulici, zvlášť kdybych se dostal do pěněžní tísně. Je ale pravdou, že jsem zatím nikdy jako pouliční 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200630