Volby povinné a jednotné, Komunistická strana zaručeně vždy vítězí. Foto Jindřich Štreit
Stále bojujeme za mír, proto ty holubice všude. Foto Jindřich Štreit
9. dubna 1986, středa
Kino Ponrepo, film Křik.* Moc pěkné, Josef Abrhám úžasný, pořád někde celý den běhá, zatímco jeho žena trpí. Chápu přibližně, že je to alegorie na tíži života a lidské existence. Ale rodit bych v dohledné době stejně nechtěla!
10. dubna 1986, čtvrtek
Taky by to dost těžko šlo, když i milý Martin Hilský dá seminář Shakespeara na 18 hodin ve čtvrtek a psychologii máme v Celetné v pondělí v 19 hodin! (A to mě naštěstí psychologie opravdu zajímá, ostatní filologové se tam válí, jako by byla půlnoc.)
17. dubna 1986, čtvrtek
Miluju polské filmy! Ochranné zbarvení Krzysztofa Zanussiho,** opět ve filmovém klubu v Klimentské, musím ještě nutně najít Strukturu krystalu a Iluminaci, je to o Polsku, přitom jako by to bylo o nás, v odvážnější podobě ovšem. Mladý asistent na filmové vědě Jan Bernard chce prý dělat nějaká promítání v 5. patře, samozřejmě povoleně-nepovoleně, to musím zjistit! Štvou mě moje těžké brýle, čím víc se učím, tím víc mě z nich bolí hlava. Vrhla jsem se tedy na kontaktní čočky, ale je to hrůza – musí se vyvařovat, už dvakrát jsem je v hrnku zapomněla, asi to za tu námahu nestojí a vrátím se ke svým zavařovacím sklenicím.
* Křik, scénář Ludvík Aškenázy, režie Jaromil Jireš (1963). Česká nová vlna, úžasné. ** Krzysztof Zanussi, můj oblíbený polský režisér. Vedle Andrzeje Wajdy představitel „školy morálního neklidu“.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200575
13. května 1986, úterý
To je den! Zkouška z jazykovědy u docenta Palka, to mě málem zabilo, nerozumím ničemu, přesto mě nechal prolézt. Wiking uspořádal švédský večírek a to byla jako obvykle jedna velká radost, samý smích a žerty ve všech dostupných jazycích. Začal se k našemu pobavení učit česky, velmi komické! V půl třetí ráno jsem se domotala domů a tady za dveřmi vizitka Jiřího Smetany* z Paříže – pro našeho tátu: „Oto, jsem v Praze. Zavolej mi do hotelu Evropa.“ Takže on nemá tušení, že tady v Krkonošské se úplně všechno sesypalo na hromadu a že v tomto bytě vegetujeme jen my dvě s Káťou. Samy. 18. května 1986, neděle
Jirkovi Smetanovi jsem zavolala já a dalo by se říct, že ten jeden telefonát do Evropy (jak symbolické, do hotelu toho jména) změnil životy nás všech. Začalo to nenápadně – na obědě ve Floře jsem mu vysvětlila, co se stalo s naší rodinou a že se teď s Káťou protloukáme, jak to jde. Všechno ho zajímalo, vyptával se na podrobnosti, připomněl mi, že si vlastně pamatuju jejich dům v Benešovské i francouzskou manželku Marianne, a hlavně: velkou šedou dogu Aranku, která byla větší než já v šesti letech – a hrozně jsem se jí bála. Vysvětlil mi, že od vystěhování tu byl jen jednou – aha, ta káva loni na terase Bruselského pavilónu, to tam ještě máma a táta byli schopni sedět vedle sebe – a že tentokrát přijel vlastně pracovně, protože jeho kamarád Francis Dordor, šéfredaktor hudebního časopisu Best, se rozhodl udělat reportáž o hudební scéně na Východě. Úplně mě to nadchlo. Chodím přece už několik let na Garáž (okouzlující Ivo Pospíšil), na Jasnou páku (neudolatelný Michal Ambrož), na Babalet (Karel Babuljak a jeho milá žena Barbora), na Marlene (úžasný Láďa Chrenovský), na Jižní pól (Josef Vondrášek mě jednou utluče svým humorem), na Soubor tradičního popu (hvězdný Jaroslav Raušer bubnuje jen tak v tílku a holky padají do mdlob) a na Tichou dohodu (Daniel Šustr dokonce chodí se mnou na fakultu) a pořád si říkám, přece ti lidé jsou TAK talentovaní a TAK dobří, ti by klidně mohli * Jiří Smetana, hudebník a producent, kamarád mého táty. Do Francie se vystěhoval s manželkou Marianne, pak žil deset let s učitelkou Rolande. Z Lyonu se přesunul do Paříže, kde ve slavném rockovém klubu Gibus dělal DJe, později programového ředitele.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200575
Praha osmdesátých let, někam s Káťou běžíme a ani nevnímáme, jak je rozbitá a otlučená. Foto rodinný archiv
hrát venku, jen kdyby si jich někdo všiml a na Západ je přes ostnatý drát dostal. Když Jirka viděl moji reakci, hned přidal, že taky vede hudební klub v Paříži a že vydává desky mladým kapelám – a to už mě měl v hrsti. Slíbila jsem, že všechny kamarády zkontaktuju, že budu překládat z angličtiny a z francouzštiny, téměř jsem se nabídla, že budu pro všechny vařit a prát. Dotancovala jsem domů, zavolala věrného přítele Tomáše Procházku a večer už jsme seděli u něj a poslouchali jednu demo kazetu za druhou. Jirka bohužel nebyl z mých idolů tak unesený jako já, všechno mu něco připomínalo, ale nedala jsem se odradit. Naštěstí drobný, pozorný Francis vůbec nedával najevo, že by česká nová vlna nebyla to nejlepší, co za poslední roky slyšel, pečlivě poslouchal a zapisoval si, jako by byl redaktorem našeho jazykovědného časopisu a ne šéfredaktorem Bestu, který si kupují rockeři a punkeři po celé Evropě! Za pět dní jsem toho prožila víc než jindy za měsíc. Jirka totiž přes počáteční odstup nakonec přece jen chtěl po letech vidět Hradčany a Petřín a Vyšehrad a bylo vidět, jak mu srdce, zmrzlé emigrací, začíná tát. Patnáct let v Lyonu a Paříži tvrdě pracoval na tom, aby 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200575