„Bohužel nemám čas,“ omluvila se a polkla. „Mám dneska plné ruce práce.“ Z nevolnosti a horka se jí točila hlava. „Ach, to je škoda.“ V babiččině hlase zazněla lítost, pak ale pokračovala trochu ráznějším tónem: „A kdy se to objeví v novinách?“ „Doufám, že zítra.“ Magdalena schovala fotoaparát do tašky a chvíli zvažovala, jestli by neměla dopít zbytek teplé vody, pak ale ten nápad zavrhla. „Ach, už zítra. Určitě si to přečteme.“ „To udělejte. Mějte se hezky!“ Magdalena se rychle vydala pryč, odemkla redakční auto, zaparkované na opačné straně ulice, a podívala se na hodinky. Za deset minut tři. Žádný div, že jí bylo mdlo a špatně. Usedla za volant a uložila tašku pod sedadlo spolujezdce. Ze zápachu rozpáleného vozu se jí udělalo nevolno. Instinktivně utrhla igelitový sáček, přivázaný k řadicí páce coby provizorní koš na odpadky, a v poslední chvíli si ho přitiskla k ústům, pak začala zvracet. Z nosu jí vytékala minerálka. Když se konečně nadechla, otevřela příruční přihrádku a nahmatala balení papírových kapesníčků. Zavázala sáček na uzel a položila ho vedle tašky na zem. Nastartovala, namířila na sebe ventilátor a zavřela oči. Po návratu do Hagforsu zaparkovala jako vždycky před obchodem s nábytkem, na místě určeném pro novináře, a vydala se do kavárny naproti. Cítila se roztřesená a slabá, jako by po dlouhém plavání vylezla z bazénu. Rozbitá skleněná tabule byla vyměněná, a když otevřela dveře, udeřila ji do tváře vlezlá vůně sladkého pečiva a vyvolala další vlnu nevolnosti. Gunde, který právě naléval mléko do porcelánové konvičky na pultu, vzhlédl a usmál se, když poznal Magdalenu. „Napsala jsi vážně dobrý článek,“ přikývl uznale. „Teď už můžeme jenom doufat, že se policajti konečně proberou k životu.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200553
„Jo, uvidíme,“ odpověděla Magdalena. „Jsem ráda, že se ti líbil. Dala bych si zase sendvič s játrovou paštikou. Vezmu si ho s sebou.“ Gunde přikývl a otřel si ruce do zástěry. „Je vážně ostuda, že policie nemá čas na nás podnikatele,“ prohlásil se stejným důrazem jako posledně. „V zimě, když se ten gang vloupal do každého obchodu široko daleko, to bylo úplně stejné. Policie vůbec nic nepodnikla, i když obchodníci byli rozčilením bez sebe.“ „Tehdy ale měli policisté spoustu další práce,“ konejšila ho Magdalena a polkla, když si vzpomněla na pátrání po pohřešované Heddě Losjö v zasněžených lesích u Gustavsforsu. „Jo, jo, já vím,“ uznal Gunde a potřásl hlavou. „Vážně nechci znít jako starý mrzout, ale člověk se přece jenom cítí trochu ohrožený.“ Několikrát si povzdechl. Magdalena měla dojem, že vidí, jak pomrkáváním zahání slzy, ale to byl asi jen klam. „Nemyslíš, že se mládež srovná, až začne škola?“ pokoušela se ho uklidnit. „O prázdninách se jich spousta potlouká kolem a nemá nic na práci. Dnes už není tak snadné najít letní brigádu jako v dobách, když jsem byla mladá.“ Gunde se zatvářil pochybovačně. „Slušní a schopní mladí lidé najdou práci vždycky, když chtějí, o tom jsem pevně přesvědčen. Myslím, že ti ostatní jsou prostě líní. Emma, která tady pracuje v létě, je poklad, ale nejspíš je výjimka. Chtěla jsi chleba s paštikou, že jo?“ Když Magdalena konečně dostala svůj sáček se sendvičem a zaplatila, nasadila si sluneční brýle a vydala se zpátky do redakce. Na lavičce na trávníku seděla postava, která jí připadala povědomá. Když přišla blíž, uviděla, že je to Sebastian, Jeanettin syn. Tvář mu zakrývala kšiltovka s logem firmy Puma. Vedle něj stál batoh, v němž se velmi soustředěně přehraboval. Bílá košile jako by byla na jeho hubené tělo příliš velká. „Ahoj!“ pozdravila ho a posunula si sluneční brýle na temeno. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200553
Sebastian prudce vytáhl ruku z batohu a upřeně se na ni zadíval. „Jak se máš?“ zeptala se Magdalena, když nic neříkal. „Jo, dobře. Vážně super,“ vyhrkl konečně Sebastian a rychle zavíral ruksak. Zip se mu zadrhl a dlouhými hubenými prsty se ho snažil spravit. „Máš přestávku? Myslím v práci?“ „Jo, asi tak.“ Magdalena si pátravě prohlížela jeho tvář. Vypadal vyčerpaně. Oči měl protkané rudými žilkami a ve slunečním světle jen s obtížemi zaostřoval pohled. Po trhavém zápase se zipem se mu konečně podařilo batoh zavřít a vstal. „No, už musím jít. Trochu spěchám. Mějte se.“ Než se Magdalena zmohla na odpověď, mířil už Sebastian přes Köpmangatan ke stánku s grilovanými klobásami u Dalavägenu. Zatímco Magdalena vytahovala svazek klíčů z kabelky, dlouho ho provázela pohledem. Petra zavěsila telefon a vyškrtla ze seznamu Mirjaminých expřítelů pár dalších jmen. Patrik Olasson byl v době požáru s rodinou v Legolandu, Robban Tenglin v práci. Existovalo několik osob, které mohly jejich alibi potvrdit. Jediný, koho ještě nezastihla, byl Kaj Thorén. Volala mu jak na pevnou linku, tak na mobil, ale bez úspěchu. Byl hlášený na jedné adrese v Geijersholmu, to bylo všechno, co věděla. Před jméno Yngve Wennlund namalovala otazník. Protáhla se, promasírovala si spánky a přemýšlela, jak postupovat dál. A protože ji nic lepšího nenapadlo, vytočila počtvrté číslo Kaj Thoréna. Právě se chystala zavěsit, když to někdo s nejistým „Prosím“ zvedl. „Dobrý den. Tady je Petra Wilanderová z policie v Hagforsu. Mluvím s Kajem Thorénem?“ „Ne,“ odsekl muž na druhé straně drátu. „Ale je to přece jeho číslo, ne?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200553