ních vlaků, směrem k horské temnotě, obývané úžasnými hvězdami, kde nicméně, a překvapivě, v přecházejícím, váhavém modročerveném soumraku jediný ohnivý plamen slunce, vrhajícího teď v Pacifiku dlouhé stíny, dlouze spočinul vysoko na mohutné stěně Berthoudova průsmyku, zatímco se svět mlčky otáčel, zaslechl lokomotivu společnosti Denver & Rio Grande, jak dvakrát zabafá na úpatí drsné horské průrvy, aby s vlakovou soupravou započala své stoupání k rosám, borovicím, neplodným, větru vystaveným výšinám horské noci, táhnoucí smutné hnědé dobytčáky světa ke vzdáleným křižovatkám, kde čekali osamělí muži v krátkých vaťácích, do nových měst kouře a bufetů, pokud se mohl domýšlet, jak tam seděl s rozedranými plátěnkami trčícími do zamaštěného dvora, v ukoptěných železech svého osudu, do zářivého San Franciska, k jeho mlhám a lodím. Ach, malý Cody Pomerayi, kdyby tak existoval nějaký způsob, jak ti seslat pláč, byť jsi byl ještě příliš malý, abys rozeznal, jaké projevy a nářky jsou v téhle zlověstné smutné zemi k něčemu, s těmi tvými běsy, ve světě, který je tak špatný a nepřívětivý, všechny urážky nebes se rvaly dolů, a přecpávaly ti hlavu zlostí, bolestí, hanbou, a nejhorší ze všeho, kocovinovou bídou, vylézající ze všech rozštípaných dveří dnů a zase se skrývající, kdyby ti to tehdy mohl někdo říct, abys pochopil, „Života se obávej, ale neumírej; jsi sám, každý je sám. Ach, Cody Pomerayi, nemůžeš vyhrát, nemůžeš ani prohrát, vše je pomíjivé, vše je utrpením.“ Starý Bull Balloon (když mluvím o osamělosti a prchavém přízraku dnů), mimořádně osamělý člověk, a ten nejpomíjivější, někdy v těch letech zbankrotoval, tak zchudl, že byl odkázán na absurdní partnerství s Pomerayem. Starouš Bull Balloon, co běžně chodil sice v obstojném obleku s řetízkem na hodinky, který měl nicméně z pokeru celý zmačkaný, ve slamáku, s rozpisem dostihů, doutníkem a zhnisaným červeným nosem (a samozřejmě i půllitrovou
101
Cody sazba 18.indd 101
19.3.2014 14:30:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200515
flanděrou) teď klesl strašně nízko, protože nelze tvrdit, že mohl prosperovat, zatímco jiní podléhali, a ten jeho obvykle domnělý, zpola šaškovský zjev s baňatou bublinou zhuntovaného masa místo tváře, zkroucenými ústy, není na něm vůbec nic hezkého, nemilován, sám ve světě, mezi pošetilci, co nevidí v člověku duši, štvaný zavržený starý klaun a piják věčnosti, teď zchátral až k žalostné tvrdé realitě a ošuntělému drbanství ve frontě na kousek žvance, veškerá bohatá historie jeho duše byla s křupáním drcena pod nohama mezi bezprizornými oblázky. Plán, který se starým Pomerayem vyšpekulovali byl skutečně až absurdní; malého Codyho vzali s sebou. Splašili hrst umaštěných čtvrťáků, nakoupili drát, pletivo, látku, jehly a vyrobili stovky plácaček na mouchy; a v Graham-Paige starouše Bulla, model 1927, pak zamířili do Nebrasky, že je budou prodávat od domu k domu. Ohromné prérijní mraky se kupily a defilovaly nad tou nepopsatelnou tísnivou úzkostí zemského povrchu, kde žili lidi a jejich auto se v té nezměrnosti zmenšovalo, plazilo se na východ jako mandelinka, po cestách, co nikam nevedly. Jedna láhev whisky, čistě jediná flaška whisky, nic víc nepotřebovali; kdežto malý Cody, který seděl na řinčícím zadním sedadle a odpočítával sloup za sloupem, osamělá zhoupnutí telegrafních drátů, pokrývajících smutnou Ameriku, toužil jen po chlebu, co se dá koupit v koloniálu, úplně čerstvém, v příhodně červeném balení, který mu němě připomínal šťastná sobotní rána, s matkou, jež je dávno mrtvá — takovýhle chléb a máslo, nic víc. Ty svoje ubohé plácačky prodávali u zadních dveří farem, kde ženy farmářů s opuštěnou Nebraskou vepsanou ve vráskách kolem otupělých zachmuřených očí přijaly osud a zaplatily niklák. Na silnici za Cheyenne Wells vypukla mezi Pomerayem a Staroušem Bullem velká hádka jestli si koupí trochu whisky nebo hodně vína, jeden se nalejval vínem, a druhý kořalkou. Už dlouho nejedli, byli rozčilení, vyskočili z auta
102
Cody sazba 18.indd 102
19.3.2014 14:30:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200515
a začali na sebe dělat silácká gesta, která měla vzbuzovat představu pěstního zápasu mezi dvěma muži, tak absurdní, že malý Cody užasle zíral s otevřenou pusou a neplakal. A v příštím momentě se objímali, starý Pomeray celý v slzách, Starouš Bull zvedl s osamělým sarkasmem zrak k ohromnému a nezdolnému nebi nad Coloradem a poznamenal, „No jo, jsme v hajzlu a ještě se perem.“ Za krize byl v průšvihu každý a uvědomoval si to. Vrátili se na Larimerovu asi s osmnácti dolary, které okamžitě, hned ten večer, roztočili, jen to svištělo, všechno to přišlo nazmar jako nějaký padlý anděl — nekonečný flám, který trval pět dní a byl až komický, jak opisoval bláznivé kruhy po městě, z auta, které stálo na Larimerově a 22., malý Cody v něm spal, do staré kanceláře nad garáží v listnaté boční uličce, která kdysi Starouši Bullovi sloužila jako ústředí jeho podniku, kde dělal pokusy s odstraňovačem skvrn a kde promarnili třicet šest hodin svého krátkého horečnatého odpočinku hraním voka u zaprášeného psacího stolu se stahovací roletou, na farmu za městem (nějaká rodina ji teď opustila a zůstala Bullovi), kde chlastali po stodolách a pobořených obývácích nebo venku v chladných řádcích vojtěšky, až nakonec dovrávorali zpátky do města, Pomeray se opět přestěhoval na seřadiště, kde se zhroutil před Rexem do louže moči pod kapajícími rampami, a Bullovo mohutné zmučené pozvracené tělo nakonec spočinulo na pryčně krajského vězení, slamák přes nos. Takže když se malý Cody probudil chladného říjnového rána v autě a nevěděl, co si počít, Gaga, žebrák, co neměl nohy a tragicky drkotal na prkénku s kolečky po Wazee Street, ho vzal k sobě, nakrmil ho, udělal mu na podlaze postel ze slámy a celou noc rachotil kolem celý upocený, oči mu až vylézaly z důlků, jak se ho snažil sevřít v odporném chlupatém objetí, což by se mu i podařilo, kdyby chodil nebo kdyby se Cody nespustil ventilačkou nad dveřmi ven.
103
Cody sazba 18.indd 103
19.3.2014 14:30:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200515